Location via proxy:   [ UP ]  
[Report a bug]   [Manage cookies]                
Wikipedie

Muzikologie

vědní obor
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Muzikologie je vědní obor na rozhraní humanitních a exaktních věd, jehož předmětem zkoumání je hudba a všechny s ní související jevy. Název oboru byl odvozen od řeckých slov músiké (μουσική = interpretační a "ctnostná" umění) a logos (λόγος = slovo, význam, smysl). Slovo músiké je vytvořeno ze základu músa, tedy pojmu označujícího bohyně či nadpřirozené patronky umění (Euterpé a Polyhymnia – hudba; Erató, Kalliopé a Thaleia – poezie; Melpomené – tragédie; Terpsichoré – tanec; Kleió – dějepisectví, Úrania – astronomie). Postupem času začal být pojem músiké užíván pouze v souvislosti s hudbou, v tomto významu také přešel v podobě "musica" do latiny a skrze ní do většiny moderních evropských jazyků. Českým synonymem pojmu muzikologie je tedy hudební věda.[1] Shrnuje všechny teoretické i praktické otázky, kladené hudbě a také všechno vědění o ní, včetně např. hudební historie, znalostí skladeb, žánrů a interpretů.

Definice

editovat

V bohaté světové i domácí odborné literatuře bychom nalezli mnoho různých definic oboru muzikologie (též známé jako „hudební věda“ – z německého die Musikwissenschaft). Nejjednodušší z nich stroze konstatují, že muzikologie je obor vědecky zkoumající hudbu a s ní spojené jevy. Charakter rozsáhlejších definic často záleží na odborném zaměření jejich tvůrců (např. filosofů dějin hudby a etnomuzikologů). Z historického úhlu pohledu v literatuře početně převažují definice ovlivněné kunsthistorií a estetikou, které označují muzikologii za vědu zkoumající teorii a dějiny hudby v její umělecké rovině. Přibližně od poloviny minulého století se však do popředí dostává etnomuzikologická koncepce (především v angloamerickém kulturním prostoru), která definuje tento obor jako snahu o pochopení sociálních a psychologických fenoménů stojících na pozadí komplexu jevů obecně označovaných pojmem hudba. Na tomto místě je důležité zdůraznit neustále se proměňující (především společenský) charakter hudby a z toho plynoucí neutichající vývoj muzikologie. Definice oboru je tedy (pochopitelně) poplatná dobovému paradigmatu a při volbě konkrétní formulace je vždy potřeba pečlivě zohlednit všechny dobové aspekty hudby a vědy jako takové.

Metody bádání

editovat

Mnoho autorů se pokouší definovat muzikologii pomocí užité odborné metodologie a cílů, kterými je výzkum motivován. Muzikologie ale zkoumá rozličné hudební jevy z mnoha různých úhlů pohledu. Hudba je navíc de facto všudypřítomnou složkou lidského světa a tak je muzikologie pouze zastřešujícím pojmem pro velké množství více specializovaných multidisciplinárních oborů využívajících metodologie jak humanitních, tak přírodovědných nauk (komparativní metoda, metoda analogie, brainstorming, experiment, atd.). Zmíněná „nabobtnalost“ muzikologie v konečném důsledku zapříčiňuje selhání všech pokusů o vymezení jejího obsahu a charakteru pomocí metod a cílů bádání. Dalo by se tedy říci, že je pro muzikologii typická velká šíře témat, kterým se snaží věnovat a vysoká pestrost metod, jimiž se snaží dosáhnout naplnění stanovených záměrů. Tradiční oblastí zájmu muzikologie (již od dob antického Řecka) je hudební akustika, hudební teorie a dějiny hudby, v této oblasti se pochopitelně nejvíce prosazuje metodologie společenských věd. S průmyslovou revolucí a rozvojem lékařství v 19. století se rozsah zájmů muzikologie rozšířil také na fyziologii slyšení a zpěvu, tedy oblasti typicky využívající experimentální metody výzkumu. Přibližně ve stejné době pronikla, vlivem vrcholného kolonialismu a sílícímu národnímu uvědomění, do muzikologie také etnologie, folkloristika a antropologie. V průběhu 20. století byly téměř všechny muzikologické disciplíny ovlivněny rozvíjející se sociologií a psychologií, především s důrazem na jejich marxistickou a behaviorální podobu. Zdá se, že zatím posledními proudy radikálně (re)formující celou muzikologii (i po stránce metodologické) jsou genderová studia, výpočetní technologie, nová média a evoluční teorie. Výzkumné cíle jsou přímo odvislé od zaměření jednotlivých muzikologických disciplín, které v jejich pestrosti propojuje pouze snaha o co nejhlubší porozumění hudbě. V zásadě lze rozlišit dvě hlavní motivace muzikologického výzkumu: praktické (především pedagogické a interpretační) a teoretické (prohloubit lidské poznání a duševní schopnosti).

Původ

editovat

Přestože první spisy o hudbě nalezneme už u starověkých myslitelů (nejen v antickém světě, ale také ve staré Číně, Indii, apod.), nelze tyto práce vnímat jako výstup muzikologického bádání, ale spíše jako součást filosofie, estetiky (popřípadě matematiky či teologie). Muzikologie z výše nastíněných kořenů vystupuje teprve v průběhu 19. století, kdy se jí dostává patřičné institucionální základny, specifického terminologického aparátu a metodologie. Převážná část teoretiků zabývajících se dějinami muzikologie klade vznik tohoto oboru do německy mluvících zemí (jsou však známy také francouzské a anglické práce z 18. a 19. století, které lze považovat za moderní [etno]muzikologické studie). Za symbolický zakladatelský počin je považována předmluva Friedricha Chrysandera (1826–1901) k prvnímu dílu „Jahrbücher für musikalische Wissenschaft“ z roku 1863. Do první generace zakladatelů muzikologie se po bok Chrysandera staví např. Carl Stumpf (1848–1936), Hermann von Helmholtz (1821–1894) a zejména český rodák Guido Adler (1855–1941) článkem „Umfang, Methode und Ziel der Musikwissenschaft“ (1885) a Hugo Riemann (1849–1919) spisem Grundriß der Musikwissenschaft (1908). Pojem, který se v této době vžil pro označení muzikologie – „Musikwissenschaft“ (odtud české spojení „hudební věda“ nebo ruské „музыковедение“) – se však zrodil již o generaci dříve, roku 1827 jej snad prvně použil německý[2] hudebník a učitel Johann Bernhard Logier (1777–1846).[3] Přestože pojmu „Musikwissenschaft“ silně konkurovaly i jiné termíny ("Tonwissenschaft" či "Musikforschung"), ujal se také v názvu dalšího periodika „Vierteljahrsschrift für Musikwissenschaft“ (Leipzig: Breitkopf & Härtel, 1885–94), kterému je obdobně jako „Jahrbücher für musikalische Wissenschaft“ (Leipzig: Breitkopf & Härtel, 1863–1867) přisuzována role zakladatele muzikologie. Samotná varianta „muzikologie“ (z řeckého músiké[μουσική]+logos[λόγος] = „interpretační umění“+„slovo/význam/smysl“) se vžila především zásluhou francouzských a anglických odborných společností (The International Musicological Society – 1900 až 1914; Société Internationale de Musicologie – založena 1928).

Disciplíny, podobory

editovat

Ne všechny z níže uvedených disciplín jsou obecně uznávány jako samostatné podobory muzikologie, definice některých z nich se mohou překrývat, nebo naopak regionálně lišit (etnomuzikologie, biomuzikologie, zoomuzikologie, …); velká část z těchto disciplín není v české odborné literatuře zmiňována. Jednotlivé muzikologické disciplíny bývají rozdělovány do tří základních skupin: systematická muzikologie (disciplíny primárně nezkoumající dějinný vývoj s blízkým vztahem k hudební teorii), historiografické disciplíny (hudební historiografie, paleografie, ikonografie...) a pomocné vědy (estetika, filozofie, etnologie...).

  • hudební teorie
se zabývá vnitřními zákonitostmi uspořádání tónového materiálu (harmonie, kontrapunkt, melodika, tektonika, dynamika, kinetika, hudební forma)
  • hudební historiografie (též. dějiny hudby)
studuje dějinný vývoj hudebních kultur, národů, skladatelských škol, život a dílo skladatelů, proměny interpretační praxe
  • hudební paleografie (též. teorie hudebního zápisu či nauka o hudební notaci)
je zaměřena na charakteristiku, kvalifikaci a klasifikaci různých notačních systémů
  • hudební archeologie
zkoumá dochované nálezy hudebních památek (především hudebních nástrojů) a pokouší se o jejich rekonstrukci (experimentální hudební archeologie)
  • hudební ikonografie
vyhledává, analyzuje a interpretuje výtvarná vyobrazení hudebních nástrojů a provozování hudby
  • archivnictví hudebních památek
třídí, zpracovává a konzervuje hudební památky (především notové zápisy)
  • organologie
nauka o stavbě, vlastnostech a historickém vývoji hudebních nástrojů
  • hudební akustika (bioakustika, psychoakustika)
vyšetřuje fyzikální podstatu hudebního signálu, hudebních nástrojů a prostorů
  • hudební psychologie
zkoumá proces přijímání, vyhodnocování a produkce hudby z pohledu psychologie
  • hudební sociologie
se pokouší objasnit společenskou podstatu hudebních jevů (vkus, generační problémy, davové chování...)
  • hudební antropologie
pojem užívaný jen v omezené míře; často definován jako sjednocení hudební psychologie, sociologie a etnomuzikologie
  • hudební praxeologie
mladá a minoritní muzikologická disciplína zkoumající společenský rozměr hudby v kontextu celého kulturního života za cílem zpětného formování hudební kultury a předvídání jejího dalšího vývoje
  • genderová studia v hudbě
se zabývají sexualitou v hudební kultuře, vlivu sexuální determinace na produkci hudby a společenské postavení jednotlivých společenských skupin (popřípadě jejich členů) definovatelných na základě jejich sexuální orientace
  • hudební regionalistika
zkoumá charakter a proměny hudebního života na úrovni přesně definovatelných geografických regionů
  • etnomuzikologie
zkoumá veškeré aspekty všech známých hudebních kultur, které vnímá jako navzájem si rovnocenné; usiluje o podporu a zachování lidových tradic a kulturně hudební diverzity; vyhledává a analyzuje obecné hudební jevy společné všem hudebním kulturám, popřípadě se pokouší osvětlit původ o podstatu endemicky se vyskytujících hudebních jevů
  • biomuzikologie
pojmenována dle názvu knihy Nilse L. Wallina Biomusicology z roku 1991; aplikuje postupy biologického výzkumu na oblast hudebních jevů; vnímá hudbu jako výsledek chování, tedy biologického procesu
  • zoomuzikologie
usiluje o řešení pradávné otázky zda existuje obdoba hudby (čistě lidského produktu) ve světě zvířat
  • evoluční muzikologie
často považována za subdisciplínu biomuzikologie a zoomuzikologie; zkoumá vývoj hudby na půdorysu evolučních teorií
  • komparativní muzikologie
označována za předchůdce moderní etnomuzikologie; porovnává jednotlivé hudební kultury (původně za cílem odlišení evropské "klasické" hudby a mimoevropských hudebních kultur)
  • filozofie hudby
jádro moderní muzikologie, pravděpodobně nejstarší ucelená muzikologická disciplína; zabývá se smyslem, charakterem, funkcí a účelem, zkoumá její objektivní podstatu, snaží se definovat základní hudební jevy a muzikologické problémy, zabývá se také estetikou hudby
  • hudební estetika a kritika
usiluje o objektivní hodnocení kvalitativních stránek zákonitostí a podmínek hudebního krásna
  • interpretační umění
hledá cesty k dokonalé zvukové realizaci hudby
  • hudební management
spravuje a řídí hudební kulturu na úrovni organizační, personální a finanční
  • hudební lexikografie a terminologie
se zabývá pojmoslovným aparátem užívaným napříč celou hudební kulturou
  • hudební technologie
realizuje klasifikaci a vývoj softwaru a hardwaru užitého jak v muzikologickém výzkumu, tak v umělecké tvorbě
  • muzikoterapie
usiluje o terapeutické využití hudby

Aktuální trendy

editovat

Současný vývoj muzikologie je motivován především technologickým pokrokem a globalizací (snahou o udržení kulturní diverzity, reakce na společenské změny). Jedním z prvních muzikologů, který výrazně ovlivnil současnou podobu muzikologie byl německý myslitel Carl Dahlhaus (10.6.1928 – 13.3.1989). Dahlhaus je dnes vnímán především jako historik, který dokázal překonat konzervativní biografismus klasické hudební historiografie a dějiny nahlížet jako komplexní kulturní jevy, odrážející dobový charakter společnosti. Obdobně jako v dalších humanitních vědách, také do muzikologie vnesla postmoderna nepřehledné množství kontroverzních myšlenkových proudů, především na poli estetiky a muzikoterapie, pozitivně však přispěla k užšímu sepětí muzikologie s přírodovědnými obory. Výsledkem tohoto procesu je například koncept „biomuzikologie“ Švéda Nilse Lennart Wallina, kterým již počátkem devadesátých let minulého století zastřešil evoluční muzikologii, neuromuzikologii a komparativní muzikologii. Implementace evolučních teorií a neuropsychologie v oblasti muzikologického výzkumu lze považovat v současnosti za nejaktuálnější trendy na tomto poli. Jako dobrý příklad je možné uvést výzkum vedený v Centre for Music & Science na University of Cambridge anebo na francouzském IRCAM (Institut de Recherche et Coordination Acoustique/Musique). Méně radikální posun, opět ale ovlivněn teorií evoluce, lze sledovat také v etnomuzikologii, kde výsostné postavení terénního sběru lidové hudby přebírá snaha o sledování vývoje jednoho konkrétního hudebního jevu na globální úrovni, popřípadě odkrývání obecných vývojových vzorců stojících na pozadí dějin hudby (např. výzkum Josepha Jordania zabývajícího se vývojem polyfonních zpěvů).

Národní školy, regionální podoby

editovat

Peter Platt, Masakata Kanazawa a Vincent Duckles ve slovníkovém hesle „National traditions of musicology“ internetové encyklopedie Grove Music Online popisují odlišný charakter, vývoj a postavení muzikologie ve všech dominantních světových kulturách/zemích (Evropa, Rusko, Austrálie, USA...). Vlivem rozdílných systémů podpory školství a výzkumu, kulturních tradicí, ekonomických možností, apod. lze oprávněně tvrdit, že v každé zemi má muzikologie poněkud odlišnou podobu. Česká muzikologie je značně ovlivněna německou muzikologií první poloviny dvacátého století. Je zaměřena spíše na dějiny a teorii hudby a vyučována výhradně na filosofických fakultách. Často využívá specifických, mezinárodně neidentifikovatelných (nesrozumitelných), odborných termínů typu „artificiální a nonartificiální hudba“[4] Naproti tomu v anglicky mluvících zemích bývá muzikologie vyučována na všech typech univerzit (technických, pedagogických, humanitních...), klade důraz na interpretační praxi a velkou měrou se věnuje etnomuzikologii a hudebním technologiím. Svébytný charakter má také muzikologie ruská, především pro množství regionálně rozšířených estetických koncepcí a mezinárodně nesrozumitelné terminologii (např. Asafjevovská teorie intonace a do české terminologie proniknuvší pojem „bytová hudba“).

Významní čeští muzikologové

editovat
Související informace naleznete také v článku Seznam českých muzikologů.

„Zakladatelé“ české muzikologie

editovat

„Válečná generace“

editovat

Německy píšící, nebo v zahraničí působící významní muzikologové českého původu

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ „Hudební věda“ je v českém prostředí běžně používaný pojem (např. Ústav hudební vědy FF MU v Brně a Ústav hudební vědy FF KU v Praze x Katedra muzikologie FF UP Olomouc). Termín "hudební věda" má v českých zemích (také na Slovensku) mnohem delší tradici, než pojem muzikologie. Již roku 1850 použil J. N. Škroup označení „hudbověda“. Spojení "hudební věda" nalezneme například v Otově slovníku naučném a byl hojně užíván první generací českých muzikologů (O. Hostinský, Z. Nejedlý, K. Stecker, …)
  2. ↑ Johann Bernhard Logier se narodil v německém městě Kassel, ale roku 1791 odešel do Anglie a odtud v roce 1809 do Irska, kde později zemřel v Dublinu. Jeho práce tedy vycházely jak v němčině, tak v angličtině. V německých textech užíval pojem Musikwissenschaft a v anglických alternativní spojení The Science of Music
  3. ↑ Logier publikoval v roce 1827 hned dvě významné práce: System der Musikwissenschaft und der praktischen Composition mit Inbegriff dessen was gewöhnlich unter dem Ausdrucke General-Bass verstand wird a Nachträgliche Sammlung von Aufgaben und Beispielen zu J.B. Logier’s System der Musikwissenschaft und der praktischen Composition, obě vyšly v Berlíně a později byly přeloženy do angličtiny
  4. ↑ Artificiální hudba a její protipól - nonartificiální hudba, jsou specifické konstrukty v české literatuře především ražené dvojicí Ivan Poledňák - Jiří fukač, jedná se o pojmy defakto nepřeložitelné, neboť usilují o vymezení hranic mezi "vážnou" a "populární" hudbou, přičemž kategoricky zavrhují jakékoliv jiné označení. Tyto jevy jsou však v zahraničí nazývány jinými, řekněme lidovějšími, pojmy, než je slovo "artificiální" (respektive nonartificiální), mající primární význam "umělý" (respektive "neumělý"). I. Poledňák a J. Fukač byli jedni z nejvýznamnějších českých muzikologů a jejich práce významně ovlivnila dnešní podobu české muzikologie (nejen v oblasti odborné terminologie - dodnes se v odborných textech běžně užívá Poledňákovo "oblíbené" spojení "diachronně synchronní kontinuum a diskontinuum").

Odkazy

editovat

Bibliografie

editovat
  • Grove Music Online (‘Musicology’; Vincent Duckles, et al.)
  • Musik in Geschichte und Gegenwart 1 (‘Musikwissenschaft’; W. Wiora, H. Albrecht)
  • Musik in Geschichte und Gegenwart 2 (‘Musikwissenschaft’; R. Cadenbach, et al.)
  • G. ADLER: Umfang, Methode und Ziel der Musikwissenschaft, in.: Vierteljahrsschrift für Musikwissenschaft I; 1885, pp. 5–20
  • D. CARL: Einführung in die systematische Musikwissenschaft; Köln 1971
  • F. CHRYSANDER: Vorwort und Einleitung des Jahrbbucher für musikalische Wissenschaft, 1863, pp. 9–16
  • H. RIEMANN: Grundriss der Musikwissenschaft; Leipzig, 1908
  • V. LÉBL, I. POLEDŇÁK: Hudební věda, sv. III; Praha 1988

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat

Muzikologické databáze

editovat


Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Muzikologie&oldid=23449610“