Location via proxy:   [ UP ]  
[Report a bug]   [Manage cookies]                
Wikipedie

Karl Hermann Frank

československý člen československého Národního shromáždění a politik německé národnosti

Karl Hermann Frank (24. ledna 1898, Karlovy Vary[1] – 22. května 1946, Praha) byl sudetoněmecký knihkupec, později prvorepublikový politik, člen Sudetendeutsche Partei (SdP) a aktivní nacista s hodností SS-Obergruppenführera; válečný zločinec. Po okupaci českých zemí a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava působil jako státní tajemník Úřadu říšského protektora. V srpnu 1943 byl jmenován německým státním ministrem pro Protektorát Čechy a Morava. V roce 1946 byl na základě rozsudku českého soudu popraven[2] za válečné zločiny – mj. za svoji roli ve vyhlazení obce Lidice.

Karl Hermann Frank
Karl Hermann Frank, asi 1937
Karl Hermann Frank, asi 1937
Stranická příslušnost
ČlenstvíNárodně socialistická německá dělnická strana (od 1938)
Sudetoněmecká strana
Vojenská služba
Služba Ordnungspolizei (do roku 1945)
Waffen-SS (do roku 1945)
Doba služby1918–1945
HodnostSS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei
VelelVyšší velitel SS a policie v Protektorátu Čechy a Morava
VyznamenáníRytířský kříž válečného záslužného kříže bez mečů
Zlatý stranický odznak
Narození24. ledna 1898
Rakousko-Uhersko Karlovy Vary, Rakousko-Uhersko
Úmrtí22. května 1946 (ve věku 48 let)
Československo Věznice Pankrác, Praha, Československo
Příčina úmrtíoběšení
Místo pohřbeníĎáblický hřbitov
ChoťAnna Müllerová (1925–1940)
Karola Blascheková (1940–1946)
Děti5
Alma materUniverzita Karlova
Profesepolitik
OceněníZlatý stranický odznak
NSDAP Long Service Award
SS-Ehrenring
Válečný záslužný kříž
Čestný prýmek starého bojovníka
… více na Wikidatech
CommonsKarl Hermann Frank
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí

editovat

Narodil se v Karlových Varech v tehdejším činžovním domě Toronto – dříve Školní ulice č. 603, nyní Kolmá č. 30. Odmala byl učen svým otcem, který podporoval politiku Georga von Schönerera nenávidět Čechy a Židy. V dětství při hře utrpěl vážné zranění pravého oka, které mu podle jeho slov (později zesílených nacistickou propagandou) měli údajně způsobit čeští spolužáci. O oko definitivně přišel v roce 1918, kdy muselo být nahrazeno skleněnou náhražkou.[3] Po neúspěšném roce stráveném na Právnické fakultě Německé univerzity v Praze se na konci první světové války rozhodl vstoupit do rakousko-uherské armády, kam však nebyl přijat kvůli svému zranění oka.

Byl horlivým zastáncem Sudet a byl toho názoru, že by měly být začleněny do Německé říše. Proto vstoupil roku 1919 do Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá národně-socialistická dělnická strana). Vzhledem ke své profesi knihkupce – měl obchod s knihami nejprve v Lokti, poté v Karlových Varech[3] – dodával nacistické propagandistické publikace i do některých obchodů s knihami. V roce 1935 se stal zástupcem Sudetoněmecké strany (SdP) a byl zvolen do Československého parlamentu.

Přicházeje reprezentovat nejradikálnější národní socialisty v SdP, stal se gauleiterem (vedoucím regionální pobočky NSDAP) v Sudetech, které Československo na základě Mnichovské dohody postoupilo Německu a kde byla ustavena území, jež se podle zákona „O opětovném sjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší“ oficiálně stala 21. listopadu 1938 součástí nacistického Německa. Svým radikalismem si získal přízeň zejména Heinricha Himmlera, který ho ještě v listopadu téhož roku povýšil na SS-Brigadeführera.

Druhá světová válka

editovat
 
Legitimace K. H. Franka z 31.1.1940 jako SS-Gruppenführera a státního sekretáře při říšském protektorovi pro Čechy a Moravu.
 
Karl Hermann Frank (vpravo) s Kurtem Daluegem a Emilem Háchou (sedící v pozadí)
 
K. H. Frankovi je čten rozsudek smrti za jeho zločiny - 21. května 1946
 
Siebel Si 204D-1, D-OWKA, od 2./KG 200 použitý v dubnu 1945 při mírových jednáních státního ministra K. H. Franka. V nakreslené podobě měl letět s K. H. Frankem začátkem května 1945 mezi Prahou a Flensburgem-Mürwickem na jednání nové prozatímní německé vlády a jejího tehdejšího prezidenta Karla Dönitze a zpět na letiště v Hradci Králové[4]

Roku 1939 byl Frank povýšen na SS-Gruppenführera a zároveň byl jmenován velitelem policie a říšským sekretářem Protektorátu Čechy a Morava pod vedením říšského protektora Konstantina von Neuratha (v této funkci byl nazýván „krvavý pes Frank“). Jako státní sekretář a šéf policie rychle pochopil politiku krutosti, začal prosazovat zadržení ministerského předsedy Aloise Eliáše a tajně pracoval na zdiskreditování von Neuratha ve snaze získat funkci říšského protektora. Doufal v podporu Heinricha Himmlera, ale když byl Konstantin von Neurath v září roku 1941 de facto odvolán z funkce říšského protektora, nebyl jmenován. Místo něho byl zastupujícím říšským protektorem jmenován SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Ačkoli vztahy mezi ním a Heydrichem byly zpočátku napjaté, postupem času odložili vzájemné neshody stranou a navázali spolupráci.

Když po úspěšné operaci Anthropoid Reinhard Heydrich zemřel na následky zranění, vyhlásil Frank 27. května 1942 „civilní výjimečný stav“.[5] Poté však byl při povyšování opět přeskočen. Novým zastupujícím říšským protektorem se stal Kurt Daluege. Daluege s Frankem jako odplatu za Heydrichovu smrt vypálili české vesnice Lidice a Ležáky. Během Daluegeho vlády si Frank upevnil postavení do té míry, že přes následné jmenování Wilhelma Fricka říšským protektorem byl fakticky nejmocnějším úředníkem v protektorátu.

V srpnu roku 1943 byl jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu (Deutscher Staatsminister für das Protektorat) a byl povýšen do hodnosti SS-Obergruppenführer und General der Polizei v Praze; byl také jmenován generálem Waffen-SS.

Od 30. dubna do 5. května 1945, před Pražským povstáním, varoval v rozhlasovém proslovu, že jakékoli protiněmecké povstání utone v krvi.[6] Když se rozšířily zprávy, že se spojenecké jednotky blíží k Praze, a obyvatelstvo vyšlo do ulic vítat vítěze, vydal zákaz vycházení a nařídil vojenským a policejním složkám, aby byl zastřelen každý, kdo poruší zákaz.[zdroj?]

Když 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, zprvu si myslel, že situace není vážná. Nechal pouze posílit hlídky, ale vojsko nechal v kasárnách.[7] Chtěl ustanovit přechodnou českou vládu, aby se zabránilo krveprolití, a zahájit jednání s Američany o kapitulaci. Z Terezínského vězení nechal přivézt několik významných vězňů (například Vladimíra Krajinu, Kamila Kroftu, Arnošta Heidricha, Jaroslava Kvapila a další). Všichni však účast v této vládě odmítli.[7] Parlamentáře, které Frank poslal k Američanům, vzbouřenci zatkli.[7]

Okolo 11 hodiny navštívil Franka stávající předseda vlády Richard Bienert a požádal jej o předání vlády. Snaha premiéra o vyhlášení Českomoravské republiky však ztroskotala, protože se před projednáváním textu ozvala z města střelba. Frank požádal Bienerta, aby rozhlasem vyzval všechny Pražany ke klidu a pořádku, která je k převzetí moci nezbytná.[8]

Útěk na Západ a odsouzení k trestu smrti

editovat

Časně ráno 9. května 1945 společně s rodinou uprchl z Prahy a vydal se směrem ke spojeneckým liniím. V Rokycanech však byl zadržen americkými vojsky a dopraven do německého Wiesbadenu, kde se podrobil výslechu. Poté byl předán československé justici, resp. Mimořádnému lidovému soudu v Praze. Od března do května 1946 byl souzen; byl shledán vinným z válečných zločinů a z vyhlazení obce Lidice. Jeho obhájcem byl JUDr. Kamill Resler, žalobu pak zastupoval JUDr. Jaroslav Drábek.[9][10]

Rozsudek smrti mu přečetl v úterý 21. května 1946 soudce Vladimír Kozák, předseda Mimořádného lidového soudu.[11][12] Byl odsouzen k trestu smrti oběšením ve středu 22. května 1946, tři hodiny po dokončení čtení zdůvodnění rozsudku a zamítnutí všech žádostí o milost byl na dvoře Pankrácké věznice před zraky 5000 občanů oběšen.[12][13][14]

Jeho tělo je anonymně pohřbeno na Ďáblickém hřbitově v Praze.

Osobní život

editovat

K. H. Frank byl dvakrát ženatý. Dne 21. ledna 1921 si vzal Annu Müllerovou (* 5. ledna 1899, Karlovy Vary); rozvedl se s ní 17. února 1940. Později téhož roku se Anna Müllerová opět provdala, a to za nástupce K. H. Franka ve funkci gauleitera Sudet SA-Brigadeführera Dr. Fritze Köllnera. Z manželství s Annou Müllerovou měl dva syny. Frank se znovu oženil 14. dubna 1940, vzal si Dr. Karolu Blaschekovou (* 13. srpna 1913, Most). Spolu měli tři děti: dcery Eddu (* 16. srpna 1941) a Holle (* 8. března 1944) a syna Wolfa-Dietricha (* 20. srpna 1942). Po válce byla Karola Blascheková zadržena, odvezena do Sovětského svazu a odsouzena k deseti letům vězení. Roku 1956 byla propuštěna a v NSR se vrátila ke svému povolání. Podařilo se jí také nalézt děti, které vyrůstaly v nových rodinách pod novými jmény.

Shrnutí vojenské kariéry

editovat

Data povýšení

editovat

Významná vyznamenání

editovat

Film

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Plnil jsem rozkazy, hájil se K. H. Frank. Jeho popravu viděly tisíce lidí. iDNES.cz [online]. [cit. 5.8.2016]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b PADEVĚT, Jiří. Mocný a nenáviděný Karl Hermann Frank – Na jeho popravu si koupily vstupenku tisíce lidí. Krvavá léta [online]. Televize Seznam, 2021-03-15 [cit. 2021-03-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ PAJER, Miloslav. Siebely pro Karla Hermanna Franka. NV Military revue. 26. 4. 2014, roč. 2014, čís. 5, s. 16–19. 
  5. ↑   Dílo Vyhlášení civilního výjmečného stavu ve Wikizdrojích
  6. ↑ Projev K. H. Franka k českému národu (30. 4. 1945) [online]. Fronta.cz, rev. 14. 5. 2009. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c Pacner (2012), s. 206.
  8. ↑ Pacner (2012), s. 207.
  9. ↑ VITÁK, Petr. Proces s Karlem Hermannem Frankem: Dopadení krvavého psa. Válka Revue. 2017-05-27. Dostupné online [cit. 2017-08-05]. 
  10. ↑ HUBENÝ, Jaroslav. Žalobcem K. H. Franka byl šampion v hraní kuliček z ústeckého rynku. iDNES.cz [online]. 2016-05-24 [cit. 2017-08-05]. Dostupné online. 
  11. ↑ Bohuslav Ečer | Věda a výzkum - Právnická fakulta Masarykovy univerzity. science.law.muni.cz [online]. Právnická fakulta Masarykovy univerzity [cit. 2017-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-05. 
  12. ↑ a b TŘEČEK, Čeněk. Plnil jsem rozkazy, hájil se K. H. Frank. Jeho popravu viděly tisíce lidí. iDNES.cz [online]. 2016-05-22 [cit. 2017-08-05]. Dostupné online. 
  13. ↑ STRAŠÍKOVÁ, Lucie. Konec K. H. Franka – oběšen jen tři hodiny po vynesení rozsudku. ČT24. 2011-05-22. Dostupné online [cit. 2017-08-05]. 
  14. ↑ SKALICKÝ, Jaroslav. Před 70 lety začal soudní proces s K. H. Frankem. Sledoval ho i rozhlas. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2016-03-22 [cit. 2017-08-05]. Dostupné online. 
  15. ↑ Semena nenávisti na ČSFD

Literatura

editovat
  • FRANK, Karl Hermann. Zpověď : podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního v Praze na Pankráci. [2. vyd.], v nakl. T & M 1. vyd. Praha: Toužimský & Moravec, 2016, s. 384. ISBN 978-80-7264-172-7.
  • FRANK, Karl Hermann. Zpověď K. H. Franka : podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu trestního na Pankráci s úvodem Karla Vykusy. V Praze: Cíl, 1946. 191 s.
  • UHLÍŘ, Jan Boris. Karl H. Frank 1939–1946. Obrazový životopis kata českého národa. Ottovo nakladatelství, Praha 2016
  • PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karl_Hermann_Frank&oldid=24169161“