Kunhuta Přemyslovna
Kunhuta Přemyslovna (leden 1265 – 27. listopadu 1321), prvorozená dcera českého krále Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské, byla mazovskou kněžnou, také abatyší kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Po smrti své pratety sv. Anežky byla také po určitou dobu abatyší kláštera Na Františku.
| Kunhuta Přemyslovna | |
|---|---|
| mazovská kněžna | |
 Dedikační listina z Pasionálu s vyobrazením abatyše Kunhuty | |
| Narození | 1265 Praha |
| Úmrtí | 27. listopadu 1321 (ve věku 55–56 let) Praha |
| Pohřbena | Klášter svatého Jiří |
| Manžel | Boleslav II. Mazovský |
| Potomci | Václav Płocký Eufrozina Mazovská Perchta |
| Dynastie | Přemyslovci |
| Otec | Přemysl Otakar II. |
| Matka | Kunhuta Uherská |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Klášter Na Františku
editovat
Otec si pro Kunhutu vyžádal dědické právo na české království od římského krále Richarda Cornwallského a tento stav trval až do narození mužského dědice v roce 1271. Ve dvanácti letech vstoupila do kláštera Na Františku – podle podmínek mírové smlouvy s novým německým králem Rudolfem Habsburským z roku 1276 se totiž měla vdát za jednoho z jeho synů (Hartmanna).[1] Není ovšem jasné, zda se uchýlila do kláštera z vlastní vůle nebo na otcův pokyn.
Po smrti pratety Anežky České převzala Kunhuta její úlohu v klášteře Na Františku a pečovala o nemocné.
Mazovská kněžna
editovatV roce 1291 se Kunhuta na žádost svého bratra krále Václava II. vdala za piastovského knížete Boleslava II. Mazovského.[2] Kunhuta byla jeho druhou ženou, tou první byla Gaudemunda Žofie Litevská, od které se dočkal dvou synů a dcery.
Druhá manželka Boleslavovi přinesla zvýšení prestiže a porodila mu tři děti: mazovskou kněžnu Eufrozinu (1292–1328/1329), knížete Václava (1293–1336) a jeptišku u sv. Jiří Perchtu (před 1299 – po 1311). V roce 1302 bylo nešťastné manželství na Kunhutinu žádost rozvedeno. Při podpisu listin ostatně Kunhuta užívala nejprve titulu dcery českého krále a až poté mazovské vévodkyně. K rozluce manželství snad přispělo i to, že Václav II. už v té době byl korunován polským králem.
Abatyše u sv. Jiří
editovat
Kunhuta byla králem dosazena do čela svatojiřského "Damenstiftu" jako jeho abatyše tak, že jí dosavadní abatyše Žofie z Pětichvost musela postoupit své místo (a po její smrti se zase vrátila). Kunhuta vládla až do konce života jako abatyše v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě. Ambiciózní, energická a uměnímilovná princezna ke své instalaci dostala od bratra insignie svého úřadu: zlatem kovanou berlu (z níž se dochovaly fragmenty pásků s darovacím nápisem) a korunu (přepracovanou v době renesance).
Klášter vynikl jako společenské a náboženské centrum přemyslovské rodiny v období interregna po vymření Přemyslovců po meči v letech 1306 až 1310. Kunhuta poskytla vzdělání a vychování své osiřelé neteři Elišce Přemyslovně, kterou zásadně ovlivnila. V klášteře vyrostla také další Přemyslovna, nemanželská dcera Václava III. Eliška, pozdější abatyše kláštera benediktinek v Pustiměři[3].
Pasionál
editovatKunhuta vynikla objednávkami výtvarného umění, zejména skupiny iluminovaných rukopisů. Vedle brevíře je nejpozoruhodnější z nich Pasionál abatyše Kunhuty, ojedinělý mystický spis o Kristově umučení, se skvostnými velkoformátovými ilustracemi. Jím se Kunhuta zařadila k nejvýznamnějším urozeným mecenáškám latinské Evropy vrcholné gotiky. První text byl sepsán již okolo roku 1312 a celé dílo bylo uzavřeno před dokončením okolo roku 1321, v době Kunhutiny smrti, proto jsou v závěru prázdné stránky a v nalinkované rubrikaci chybějí ilustrace[4]. Na textu Pasionálu se podílel významný dominikánský teolog, kazatel a později inkvizitor Kolda z Koldic. Hlavním autorem byl zřejmě kanovník Beneš, významnou komponentou je výtvarný doprovod. Na titulním listu pasionálu jsou autoři jako klečící donátoři vyobrazeni před trůnem abatyše. V zástupu řeholnic je na posledním místě vyobrazena také Kunhutina dcera.
Vývod z předků
editovatOdkazy
editovatReference
editovat- ↑ Andreas Speer, David Wirmer. Eine Topographie historischer Gleichzeitigkeit. Walter de Gruyter GmbH & Co., 2010, 775.
- ↑ Alfred Thomas. Reading Women in Late Medieval Europe: Anne of Bohemia and Chaucer’s Female Audience. Palgrave Macmillan, 2015.
- ↑ Královský sňatek 1310, Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský, katalog výstavy, Klára Benešovská a kolektiv. Praha 2010, Eliščina pečeť
- ↑ Ema Urbánková - Karel Stejskal, Pasionál Přemyslovny Kunhuty. Odeon Praha 1982
Literatura
editovat- Renáta Modráková, Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše. Praha: Národní knihovna ČR, 2023.
- Ema Urbánková - Karel Stejskal, Pasionál Přemyslovny Kunhuty. Praha: Odeon, 1982.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kunhuta Přemyslovna na Wikimedia Commons - Digitalizovaný Pasionál abatyše Kunhuty: Textus de Christi passione
- Kunhuta Přemyslovna na www.e-stredovek.cz
