William Ockham

William Ockham
William Ockham
Rodné jméno	Guilelmus Occhamus a William of Ockham
Narození	Ockham
Úmrtí	9. dubna 1349; Mnichov
Povolání	filozof, teolog, logik, fyzik a spisovatel
Alma mater	Mertonova kolej; Oxfordská univerzita
Témata	epistemologie, metafyzika a teologie
Významná díla	Sum of Logic
Vlivy	Aristotelés; Tomáš Akvinský; Anselm z Canterbury
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

William Ockham (také Occam, česky někdy Vilém Ockham, snad 1287 – 9. dubna 1347 Mnichov) byl anglický františkánský mnich a teolog, významný logik, nominalistický filosof a středověký politický myslitel. Zabýval se hlavně logikou, vztahem filosofie a teologie a konečně poměrem mezi císařskou a papežskou mocí. Kritizoval bohatství a moc církve a přiklonil se ke stanovisku císaře, že papež mu má být podřízen.

Trvalý význam mají jeho práce z logiky, i když princip úspornosti výkladu, tzv. Ockhamova břitva, se mu zřejmě připisuje neprávem.^[1] Ockhamův názor, že Boha lze poznat pouze z jeho Zjevení a nikoli rozumovými prostředky, připravil oddělení filosofie od teologie i názory pozdější reformace. Jeho stanovisko, aby se církev zbavila majetku a byla podřízena světské moci, přímo inspirovalo Johna Wycliffa a jeho prostřednictvím i české husitské hnutí.

Život

Quaestiones in quattuor libros sententiarum

William se narodil ve vesnici Ockhamu v Surrey jihozápadně od Londýna a brzy vstoupil do františkánského řádu v Londýně. Po roce 1310 odešel studovat do Oxfordu, kde se stal bakalářem, ale pro spory s učiteli nedosáhl titulu magistra teologie. 1323 byl předvolán před řádový sněm v Bristolu a 1324 (snad na udání oxfordského kancléře) k papeži do Avignonu, kde několik let pracoval a snad i učil. Roku 1327 napsal velmi nepříznivý posudek na názory Mistra Eckharta,^[2] za své vlastní názory byl sice pokárán, ne však odsouzen.

Roku 1328 vypukl ostrý spor představeného františkánů Michala z Ceseny s papežem Janem XXII. o chudobě a majetku církve. Františkáni zastávali názor, že to, co k životu potřebují, jim nepatří. Své budovy, oblečení, potravu atd. pouze užívají, ale všechno patří vlastně papeži. S tím papež nesouhlasil a trval na tom, že co kdo trvale užívá a spotřebovává, to mu také patří. Cesena požádal Ockhama, aby se věci ujal, a ten došel k názoru, že papež se nejen mýlí, ale že je heretik, a není tedy ani platně papežem.

Papež je nato vyloučil z církve a v květnu 1328 Cesena s Ockhamem tajně odešli do Pisy k císaři Ludvíkovi Bavorskému, papežovu hlavnímu odpůrci (jeho syn Ludvík V. si vzal nerozvedenou Markétu Tyrolskou a tento „civilní sňatek“ Ockham obhajoval), a s ním o rok později do Mnichova. Zbytek života strávil Ockham v Německu a psal své církevně-politické texty. Zemřel 9. dubna 1347.

Dílo

Ockhamovy teologické a filosofické dílo se obvykle dělí na dvě části:

Spisy z let 1317 – 1324 zahrnují komentáře k Aristotelovi, k Porfyriovi a rozsáhlé kompendium logiky Summa logicae (dokončena asi r. 1323), které systematickým způsobem shrnuje výsledky bádání na poli logiky ve 20. letech 14. stol. na oxfordské universitě a dnes je hodnoceno jako jeden z nejzajímavějších Ockhamových „akademických“ spisů.
Spisy politické z let 1334 – 1347, z velké části polemika proti papeži a světské moci církve. Nejrozsáhlejší z nich, Dialogus, psal v letech 1334 až 1346.

Poznání

Jako všichni středověcí filosofové, také Ockham nepochybuje o možnosti pravdivého poznání, včetně smyslového. Poznání může být buď intuitivní, tj. takové, že jednoznačně určuje, zda věc je či není, anebo abstraktivní, z něhož taková jistota neplyne. Většina filosofů – od Parmenida až po Descarta a Leibnize – byla naopak přesvědčena, že jisté je jen poznání rozumové, kdežto smysly mohou klamat. O toto vysoké hodnocení jistoty smyslového poznání se opírá pozdější empirismus.

Logika

V souladu se scholastickou tradicí cenil Ockham logiku velmi vysoko. V úvodu své Summy říká, že "logika je ze všech [svobodných] umění ten nejužitečnější nástroj, bez kterého žádná věda nemůže být dokonale poznána".^[3] Jeho logické dílo je důležitým milníkem v období tzv. moderní logiky (logica modernorum), proti starším logikům 13. stol. (např. Petr Španělský, Lambert z Auxerre či Vilém ze Sherwoodu) propracoval především problematiku mentálního jazyka a supozice.

Komentoval také 3 hlavní spisy tzv. staré logiky (logica vetus) – tj. Aristotelovy Kategorie a O vyjadřování a Porfyriův Úvod k Aristotelovým kategoriím. Ve spisku o předurčení také zkoumá logický statut nejistých výpovědí o budoucnosti. Jeho Summa je však dílo velmi originální. Má tři části: první pojednává o pojmech a významech, druhá o výrocích a třetí o argumentech, sylogismech, paradoxech a klamech.

Ockhamův nominalismus

William Ockham, kresba z rukopisu jeho Logiky (1341). Latinský nápis: „To je bratr Occham.“

Ockham popírá skutečnost metafyzických univerzálií (tj. obecných pojmů), odmítá některé metafyzické kategorie a popírá skutečnost abstrakcí, zejména i všech číselných (kvantitativních) představ, uznává však obecné vlastnosti. Slavná zásada, „nerozmnožovat jsoucna víc než je nutné“, která se od 19. století nazývá „Ockhamovou břitvou“, se v jeho spisech nevyskytuje. Na druhé straně se v nějaké podobě nalezne i ve spisech jiných filosofů a Ockham by s ní nejspíše souhlasil. Jenže člověk nemůže vědět, co je „nutné“, a tak se Ockham spokojuje s tím, že se o existenci pojmů zdržuje úsudku, pokud pro ni nevidí jasný důvod.

Jediné absolutně nutné jsoucno je Bůh, všechno ostatní, lidé i příroda je veskrze nahodilé. Jsoucna je třeba uznat jen jsou-li 1) sama evidentní, 2) známe-li je ze (smyslové) zkušenosti, anebo 3) z autority Bible. Domnělé univerzálie jsou jen akty myšlení o mnoha (podobných) věcech najednou a jsou „univerzální“ jen v tom smyslu, že je lze vypovídat o různých věcech. Bez matematických, geometrických představ a kvantit se lze vždycky obejít, stačí uvažovat o substancích a kvalitách. Toto zrušení zvláštní kategorie matematických a geometrických představ paradoxně otevřelo cestu k aplikaci matematiky, pro starověk nepřípustné, protože by se byla pokládala za „přechod do jiného rodu“.

Jednání a etika

Rozhodujícím etickým faktorem je pro Ockhama vůle, záměr či intence, kdežto vlastní („vnější“) skutek už žádnou mravní hodnotu nemá. Záměry jsou správné buď proto, že s morálkou souhlasí, anebo proto, že je Bůh přímo přikazuje. Morálně dobrý může být i pohan, ale mravní ctnost nestačí ke spáse. Ta vyžaduje Boží milost, zvláštní dar. Podle Sókrata a Aristotela člověk vždycky hledá dobro a pokud páchá zlo, je to z nevědomosti. Ockham se ale domníval, že člověk je sice zaměřen k dobrému, nicméně může chtít zlo jako takové, protože jen tak nese plnou odpovědnost za svá rozhodnutí.

Politická filosofie

Ockham byl jeden z prvních myslitelů, který chtěl nejenom praktické oddělení církve od světské moci, ale zastával i její podřízení panovnické moci. I v tomto ohledu je tedy zřetelně předchůdcem reformace. Na začátku byl spor dvou křídel uvnitř františkánského řádu, která se shodovala v tom, že mnich nesmí mít žádný majetek; to, co užívá, patří řádu. Radikální křídlo („spirituálové“) však chtělo víc: ani řád nemá nic mít a budovy, oblečení nebo věci, které mu někdo „dal“ fakticky zůstávají jeho majetkem a řád je pouze užívá. Pokud mu je odkáže a zemře, připadají papeži, i když mniši je dále užívají. Ještě složitější je to pochopitelně s věcmi, které se užíváním spotřebují, jako potrava.

Papež Mikuláš III. souhlasil s tím, že Ježíš Kristus a jeho učedníci skutečně nic sami nevlastnili a všechno pouze užívali. Jenže římské právo trvalé oddělení vlastnictví od užívání odmítá a papež Jan XXII. se roku 1322 přiklonil k tomuto názoru, kdežto postoj Ockhamův a spirituálů, který prakticky odmítal vlastnictví vůbec, odsoudil. Tato diskuse měla trvalý vliv na vývoj evropského soukromého práva a v ní se teprve vyhranily pojmy jako „subjektivní právo“ nebo „oprávnění“.

V pozadí sporu byla ovšem také polemika s bohatstvím papežského dvora a Ockhamovo řešení bylo ještě radikálnější: církev nemá nic mít, má o všechno, co potřebuje, prosit, a být tudíž podřízena světské moci a závislá na ní. Toto obrácení poměru mezi papežem a císařem znamenalo úplnou revizi výsledků předchozího „boje o investituru“ a bylo i stanoviskem císaře Ludvíka IV. Bavorského, který papeži odmítal poslušnost a snažil se jej sesadit. Když byl naopak roku 1346 proti němu zvolen císařem Karel IV., který spor s papežem urovnal, schylovalo se k válce, jenže Ludvíka ranila na lovu mrtvice a 1347 zemřel.

Ockhamův spor, který se původně týkal řádové disciplíny, postupně pronikl do nejvyšší politiky, a i když jej Karel IV. na čas urovnal, vypukl znova a vyřešil se definitivně až v reformaci. Do této souvislosti vstoupilo i české husitské hnutí, což zčásti vysvětluje prudkou reakci papežské kurie na toto pokračování myšlenek Ockhamových a Wiklefových.

Odkazy

Reference

↑ Thorburn 1918.
↑ Sokol, Mistr Eckhart. Praha 2000, str. 35.
↑ "Logica enim est omnium artium aptissimum instrumentum, sine qua nulla scientia perfecte sciri potest." Ockham, SL, epist. prooem.

Literatura

LIČKA, L. Supozice mentálního termínu podle Viléma Ockhama. Studia Neoaristotelica. 2012, roč. 9, č. 3, s. 20-62.
LIBERA, A. de. Středověká filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001.
SPADE, P. V. Thoughts, Words and Things: An Introduction to Late Mediaeval Logic and Semantic Theory. 2007. PDF
THORBURN, W. M. The Myth of Occam's Razor. Mind. 1918, roč. XXVII, s. 345-353. Dostupné na Wikisource (en)
VAN STEENBERGHEN, F. Dějiny středověké filosofie. Praha: TRS, 1990.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu William Ockham na Wikimedia Commons
Encyklopedické heslo Occam v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
(anglicky) Heslo William of Ockham ve Stanford Enc. of Philosophy – en (autorem je P. V. Spade)
(anglicky) Stránka textů a linků o středověké logice a filosofii – en (osobní stránky P. V. Spadea)

[1] Thorburn 1918.

[2] Sokol, Mistr Eckhart. Praha 2000, str. 35.

[3] "Logica enim est omnium artium aptissimum instrumentum, sine qua nulla scientia perfecte sciri potest." Ockham, SL, epist. prooem.

[1]

[2]

[3]