Sojuz 28
| Sojuz 28 | |
|---|---|
 | |
| Údaje o lodi | |
| Typ | Sojuz (11F615A8, 7K-T) |
| Výrobní číslo | 45 |
| COSPAR | 1978-023A |
| Výrobce | NPO Energija |
| Provozovatel | Středisko řízení letů při CNIIMaš a NPO Energija |
| Hmotnost | 6 570 kg |
| Údaje o letu | |
| Volací znak | Зенит („Zenit“) |
| Členů posádky | 2 |
| Datum startu | 2. března 1978 15:28:10 UTC |
| Kosmodrom | Bajkonur, Kazachstán |
| Vzletová rampa | LC1 |
| Nosná raketa | Sojuz |
| Délka letu | 7 dní, 22 hodin a 16 minut |
| Datum přistání | 10. března 1978 13:44:10 UTC |
| Místo přistání | 135 km severně od Arkalyku, Kazachstán |
| Spojení se stanicí | |
| Spojení se stanicí | 3. března, 17:10 UTC |
| Délka spojení | 6 dní, 16 hodin a 13 minut |
| Odlet ze stanice | 10. března, 10:23 UTC |
| Apogeum | 275,6 km |
| Perigeum | 198,9 km |
| Sklon dráhy | 51,65° |
| Doba oběhu | 88,95 min |
| Navigace | |
Předchozí Sojuz 27 Následující Sojuz 29 | |
Sojuz 28 byla sovětská kosmická loď typu Sojuz. Na oběžnou dráhu Země ji 2. března 1978 vynesla raketa Sojuz-U. Na palubě lodi byla dvoučlenná posádka – sovětský kosmonaut a velitel lodi Alexej Gubarev a československý kosmonaut-výzkumník Vladimír Remek. Jednalo se o čtvrtý let ke stanici Saljut 6. Den po startu se Sojuz 28 spojil se stanicí. Během týdenního pobytu návštěvníci pomáhali základní posádce – Juriji Romaněnkovi a Georgiji Grečkovi – v jejich vědeckém programu, provedli řadu televizních reportáží a také experimenty připravené československými odborníky z ČSAV.
Vladimír Remek byl první člověk ve vesmíru z jiného státu než ze Sovětského svazu či USA. Jednalo se o první pilotovanou misi programu Interkosmos,[1] a úspěch československé kosmonautiky. Byl to 63. let kosmické lodě s posádkou z naší planety.
Posádka
[editovat | editovat zdroj]Hlavní
[editovat | editovat zdroj]
Alexej Gubarev (2), velitel, CPK
Vladimír Remek (1), kosmonaut-výzkumník, ČSLA
(v závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této mise)
Záložní
[editovat | editovat zdroj]- Nikolaj Rukavišnikov, velitel, NPO Eněrgija
- Oldřich Pelčák, kosmonaut-výzkumník, ČSLA
Přípravy
[editovat | editovat zdroj]Pozadí letu a výběr posádky
[editovat | editovat zdroj]V první polovině roku 1976 nabídl Sovětský svaz zemím sdruženým v programu výzkumu vesmíru Interkosmos účast v pilotovaných kosmických letech. V první fázi byla nabídka směrována k vládám Československa, Polska a Německé demokratické republiky.[2]
Výběr československých kosmonautů programu Interkosmos probíhal v červnu–listopadu 1976. Vybíralo se z pilotů československého vojenského letectva. Nejdříve lékařská komise Ústavu leteckého zdravotnictví v čele s plukovníkem Antonínem Dvořákem na základě pravidelných každoročních prohlídek určila 24 vhodných kandidátů. Ty v Praze důkladně vyšetřila, a vybrala osm a poté čtyři nejlepší – Ladislava Klímu,[pozn. 1] Oldřicha Pelčáka, Vladimíra Remka a Michala Vondrouška. V listopadu 1976 dalším kole testů v Moskvě sovětští lékaři ze čtveřice vybrali Pelčáka a Remka.[3] Pro finalisty nebylo sovětské prostředí neznámé, oba od roku 1972 studovali na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moskvě, a do Československa se vrátili až v létě 1976.
V prosinci 1976 dvojice budoucích československých kosmonautů zahájila výcvik ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku, společně s polskou a východoněmeckou dvojicí.[3] Běžný základní výcvik byl dvouletý, kosmonauti programu Interkosmos procházeli jeho zkrácenou půlroční verzí. V květnu 1977 složili závěrečné zkoušky a poté byli rozřazeni do posádek; jednu tvořili plukovník Alexej Gubarev s Vladimírem Remkem, druhá se skládala z Nikolaje Rukavišnikova a Oldřicha Pelčáka.[4][pozn. 2] Oba sovětští kosmonauti měli zkušenosti z kosmického letu, Alexej Gubarev měl za sebou let Sojuzem 17 a měsíční pobyt na stanici Saljut 4 v roce 1975, Nikolaj Rukavišnikov absolvoval dva lety celkem v délce osmi dnů – na Sojuzu 10 roku 1971 a Sojuzu 16 roku 1974.
V létě 1977 rovněž proběhla diskuze o pořadí letů mezinárodních posádek. Stanoveno bylo na Československo, Polsko, NDR. Vliv na něj měla patrně jak politická, tak vědecká kritéria.[2] Prestižní postavení Čechoslováka snad mělo překrýt hořkost z okupace roku 1968. Podle vzpomínek tehdejšího polského ministra obrany generála Jaruzelského se Poláci cítili ukřivděni, když jejich velikost a podíl na bojích 2. světové války nestačila na prvenství. Vědci účastnící se československého kosmického výzkumu navíc mohli vykázat vysokou aktivitu v programu Interkosmos, kde zodpovídali za 40 % plněných úkolů.[6]
Od podzimu 1977 probíhala příprava na let v posádkách, v polovině února 1978 obě posádky úspěšně složily závěrečné zkoušky, ve kterých byla podle hodnocení instruktorů dvojice Gubarev–Remek o něco lepší.[2] I u závěrečných zkoušek se projevila zákulisní rivalita,[pozn. 3] když obě soupeřící skupiny nařkly protistranu, že napovídala „své“ posádce.[7] Definitivní výběr letové posádky byl údajně konzultován i s československými politiky.[8] Kosmonauti 18. února přiletěli na kosmodrom Bajkonur[9] a 26. února se dozvěděli konečné rozhodnutí – poletí Gubarev s Remkem.[8]
Vědecký program letu
[editovat | editovat zdroj]Pro československého kosmonauta připravili vědci Československé akademie věd ve spolupráci s dalšími institucemi šest experimentů. Byly to Chlorella-1, Tepelná výměna-2, Oxymetr, Supos, Extinkce a Morava-splav.[10]
Experiment Chlorella-1 zkoumal růst řas. Před Remkovým letem už byly řasy do vesmíru přivezeny, ale v klidovém stavu, tentokrát byly naočkovány na živné půdy a zkoumán průběh jejich rozmnožování. Kontrolní populace řas rostla na Zemi za stejných podmínek, kromě stavu beztíže. V pokusu Tepelná výměna-2 byla srovnávána naměřená teplota těla s pocity kosmonautů. Cílem experimentu Kyslíkový režim bylo zjištění vlivu stavu beztíže na zásobování tkání (konkrétně kůže předloktí levé ruky) kyslíkem. Měření pomocí oxymetru proběhla před letem, v jeho průběhu i po něm. Experiment Supos spočíval ve zjišťování psychologického stavu kosmonautů před, během a po letu pomocí dotazníku. V exprimentu Extinkce Remek sledoval změny jasnosti hvězd při západu za obzor.[11] Experiment Morava-splav využíval sovětskou pec Splav-1 k roztavení a pomalému (45 hodin)[12] chladnutí vzorků chloridu měďného a olovnatého a chloridu stříbrného a olovnatého.[10]
Průběh letu
[editovat | editovat zdroj]Start
[editovat | editovat zdroj]Kosmickou loď Sojuz 28 vynesla na oběžnou dráhu nosná raketa Sojuz-U. Odstartovala odpoledne 2. března 1978 v 15:28:10 UTC[13] z kosmodromu Bajkonur na území Kazachstánu. Na palubě nesla dvoučlennou posádkou. Velitelem lodě byl 47letý Rus, sovětský kosmonaut plukovník Alexej Gubarev. Druhým byl československý kosmonaut-výzkumník kapitán Vladimír Remek.
S orbitální stanicí Saljut 6, na které od 11. prosince 1977 žili Jurij Romaněnko a Georgij Grečko se kosmická loď spojila po svém 18. oběhu Země 3. března v 17:10 UTC. Po třech hodinách kontrol a příprav návštěvníci vstoupili, přesněji vpluli, na stanici. První Vladimír Remek, za ním Alexej Gubarev.[14]
Pobyt na stanici
[editovat | editovat zdroj]Hostitelé přivítali návštěvu tradičně, chlebem a solí. Pak následovaly povinnosti, příjemné – předání balíčků, novin a dopisů od rodin a přátel – i nutné – vykládka Sojuzu. Už po dvaceti minutách Remek zahájil experiment Chlorella, o který se staral průběžně i v následujících dnech. Poté ještě kosmonauti zakonzervovali Sojuz 28 a ve 3 hodiny nového dne se uložili ke spánku.[15]
Odpočinek trval do 10:30, odpoledne Gubarev s Remkem věnovali lékařskému vyšetření, poté zahájili experiment Morava-splav. V závěru dne se věnovali dlouhodobému sovětsko-polskému experimentu Opros, doplněnému českým Suposem. Šlo o vyplňování dotazníků, v nichž odpovídali na otázky týkající se zdravotního i psychického stavu.[15]
Další den letu, 5. března, přišel na řadu experiment Oxymetr.[15] Při zahájení prací kosmonauti zjistili poruchu napájení přístroje, zdroj sice improvizovaně nahradili sadou monočlánků, měření však už neproběhlo kompletně.[12] Také proběhla mezinárodní tisková konference, vysílaná i Československou televizí.
Dopoledne 6. března Remek s Gubarevem připravili a provedli experiment Extinkce – pozorovali hvězdy. Odpoledne se věnovali sledování zemského povrchu, večer doběhl experiment Morava-splav.[16] Dopoledne i po obědě 7. března kosmonauti ukládali vybavení s výsledky experimentů do Sojuzu. Odpoledne sledovali ledovce a sněžný pokryv na sovětském území. Proběhla i další televizní beseda. A došlo na experiment Tepelná výměna-2.[17]
Další den, 8. březen, byl odpočinkový. Kosmonauti hovořili s rodinami a příbuznými na Zemi, opět promluvili do televize, Romaněnko s Grečkem si četli přivezenou korespondenci.[18] 9. března se Gubarev a Remek připravovali na odlet. Nanosili vše potřebné do svého Sojuzu, výsledky experimentů do přistávacího modulu, odpad do zase orbitálního modulu (který je při návratu odhozen a shoří v atmosféře), orazítkovali přivezenou poštu. [19]
Závěr letu
[editovat | editovat zdroj]
Ráno 10. března se rozloučili se základní posádkou, vrátili se na svou loď Sojuz 28 a po 164 hodinách společného letu se od orbitální stanice odpojili. Pak s pomocí brzdícího motoru zahájili sestup. Loď se rozpojila na tři části, samotná kabina s posádkou se na padáku snesla na Zemi po 190 hodinách trvání expedice asi 310 km západně od Celinogradu v Kazachstánu.[20][21] Pak vrtulníky dopravily kosmonauty do blízkého Arkalyku a odtud se letadlem vrátili do hotelu Kosmonaut na Bajkonuru.
Jako všechny pozdější mise programu Interkosmos trvala tato přibližně 7 dní a 21,5 hodin. Bylo to zřejmě proto, aby nevznikly spekulace, že Sovětský svaz upřednostňuje některou zemi před jinou.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ V letech 1997–2001 velitel vzdušných sil Armády České republiky v hodnosti generálporučíka.
- ↑ Podle ruské encyklopedie AstroNote měla zprvu (od června 1977) druhá posádka složení Jurij Isaulov, Oldřich Pelčák, přičemž Isaulova záhy nahradil Rukavišnikov.[5]
- ↑ Soupeření souviselo s existencí dvou sovětských oddílů kosmonautů – vojenského oddílu Střediska přípravy kosmonautů a civilního oddílu společnosti Eněrgija.[7]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 302.
- ↑ a b c PACNER, Karel. Před třiceti lety: jak se dostal první Čechoslovák do vesmíru [online]. Praha: technet.idnes.cz, 2008-2-29 [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.
- ↑ a b PACNER, Karel. Kolumbové vesmíru. 2. díl, Souboj o stanice. 2., přeprac. a dopl.. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2007. 428 s. ISBN 978-80-7185-749-5. Kapitola Osmdesátý sedmý. Příběh prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka, s. 194–223, na s. 197–198. [Dále jen Pacner (2007)].
- ↑ Pacner (2007), s. 199.
- ↑ IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2008-9-29 [cit. 2013-03-16]. Kapitola Юрий Фёдорович Исаулов. [Dále jen Ivanovg. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Pacner (2007), s. 202.
- ↑ a b PŘIBYL, Tomáš. Jak to bylo s výběrem posádek?. Letectví a kosmonautika. Březen 2008, čís. 3, s. 13–14. ISSN 0024-1156.
- ↑ a b Pacner (2007), s. 204.
- ↑ Pacner (2007), s. 203.
- ↑ a b HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. Rev. 200-3-2 [cit. 2011-10-09]. Kapitola Sojuz 28. Dostupné online.
- ↑ HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. Rev. 2003-3-2 [cit. 2011-11-11]. Kapitola Sojuz 28 v L+K č. 5/1978. Dostupné online.
- ↑ a b SOBOTKA, Petr. Jak probíhal let Vladimíra Remka [online]. Praha: Český rozhlas. Leonardo, 2008-2-29 [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.
- ↑ Ivanov. [cit. 2011-11-11]. Kapitola «Союз-28».
- ↑ АЛЕКСЕЕВ, В. А.; ЕРЕМЕНКО, А. А.; ТКАЧЕВ, А. В. Космическое содружество. Redakce А. С. Елисеев. 2-е изд., перераб. и доп.. vyd. Москва: Машиностроение, 1987. 208 s. Dostupné online. Kapitola СССР - ЧССР А. Губарев - В. Ремек "Союз-28". 3 марта. Есть стыковка!. (rusky) [Dále jen Алексеев].
- ↑ a b c Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 4-5 марта. Рабочие будни.
- ↑ Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 6 марта. Наблюдения Земли и звезд.
- ↑ Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 7 марта. В интересах народного хозяйства.
- ↑ Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 8 марта. День активного отдыха.
- ↑ Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 9 марта. Подготовка к возвращению.
- ↑ CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Alexej Alexandrovič Gubarev, s. 90.
- ↑ Vítek (1982), s. 304
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- GUBAREV, Alexej; REMEK, Vladimír. Splněné naděje. Překlad Libor Dvořák; Lit. zprac. B. Bobylev. 1. vyd. Praha: Panorama, 1979. 201 s.
- PACNER, Karel; REBROV, Michail; DUFEK, Otto. Devět dnů kosmických. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1978. 195 s.
- PACNER, Karel. Kolumbové vesmíru. 2. díl, Souboj o stanice. 2., přeprac. a dopl. vyd.. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2007. 428 s. ISBN 978-80-7185-749-5. Kapitola Osmdesátý sedmý. Příběh prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka, s. 194–223.
- PELČÁK, Oldřich. Klukovské sny : Cesta do Hvězdného městečka. Předml.: Boris Valníček. 1. vyd. Praha: Albatros, 1979. 192 s.
- REMEK, Vladimír. Pod námi planeta Země. Lit. zprac. Karel Richter. 1. vyd. Praha: Naše Vojsko, 1979. 249 s. Roku 1982 vyšlo 2., rozš. (281 s.) vydání.
- REMEK, Vladimír; RICHTER, Karel. Kozmické návraty. Překlad Peter Čačko. Bratislava: Smena, 1987. 201 s. (slovensky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sojuz 28 na Wikimedia Commons - HOLUB, Aleš; LÁLA, P. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. Rev. 2003-3-2 [cit. 2011-11-10]. Kapitola Sojuz 28. Dostupné online.
- Salyut 6 EP-2 (Soyuz 28) "Interkosmos 1" Czech/Soviet Mission (1978) 4 Experiments found [online]. European Space Agency [cit. 2011-11-07]. Popis experimentu Morava-Splav na stránkách ESA. Dostupné online. (anglicky)