Location via proxy:   [ UP ]  
[Report a bug]   [Manage cookies]                
Přeskočit na obsah

Dropi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Dropovití)
Jak číst taxoboxDropi
alternativní popis obrázku chybí
Drop kori (Ardeotis kori)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddropi (Otidiformes)
Wagler, 1830
Čeleďdropovití (Otididae)
Rafinesque, 1815
Rody
  • Afrotis
  • Ardeotis
  • Chlamydotis
  • Eupodotis
  • Houbaropsis
  • Lissotis
  • Lophotis
  • Neotis
  • Otis
  • Sypheotides
  • Tetrax
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dropi (Otidiformes) jsou velcí těžší ptáci vyskytující se v otevřených travnatých oblastech mírného a tropického pásu Starého světa; nejrozšířenější jsou v tropech Afriky, odkud zasahují do mírného pásu Eurasie (od Evropy po východní Sibiř), navíc žijí v Indii a Austrálii. Jejich jediná čeleď jsou dropovití (Otididae). Dropi patří k největším létajícím ptákům; jsou známí především svým unikátním chováním v průběhu toku. Mimo období toku žijí skrytě a jsou často přehlíženi vzhledem k dokonalému kryptickému zbarvení. V současné době je rozlišováno 26 druhů dropů, kteří kolonizovali veškeré vhodné biotopy v oblasti svého rozšíření.[1][2] Na území ČR byly zjištěny tři druhy dropů.

Ochrana dropů

[editovat | editovat zdroj]

Řada druhů dropů patří mezi ohrožené druhy – z celkového počtu 26 druhů jsou čtyři zařazeny mezi kriticky ohrožené, ohrožené nebo zranitelné a další čtyři jako téměř ohrožené. U ostatních druhů dochází přinejmenším ke změnám jejich statusu. V současné době existuje řada národních a mezinárodních programů, zaměřených na ochranu vybraných druhů.[2]

Fylogeneze

[editovat | editovat zdroj]
drop šedotemenný (Afrotis afraoides)

Původ dropů je třeba hledat v jižní nebo východní části subsaharské Afriky; nejstarší uváděný zástupce čeledi (Paleotis weigelti ze středního eocénu Geiseltalské hnědouhelné oblasti v Německu), podporující evropský původ skupiny, se ukázal být ve skutečnosti malým druhem pštrosa. V průběhu miocénu a pliocénu došlo k výraznému rozšíření dropu, přičemž kolonizovali Evropu a Asii. Do Austrálie se evidentně rozšířili až v nedávné době (drop australský, Ardeotis australis). Fosilní doklady jsou velmi chudé. Jejich další vývoj je dosud málo prozkoumaný, což se odráží v nejednotnosti taxonomie a různém počtu uznávaných rodů. Výzkumy DNA prokázaly vzájemnou příbuznost těchto dvojic rodů: Ardeotis a Neotis, Afrotis a Eupodotis, Chlamydotis a Otis.

Molekulární výzkumy ukázaly několik nesouladů s tradiční taxonomií. Především nebyl zjištěn žádný rozdíl mezi dropy rodů Ardeotis a Neotis, kteří by tak měli být zahrnuti do jediného rodu. Dříve navrhované širší pojetí rodu Eupodotis se ukazuje jako neopodstatněné, protože rody Lophotis, Ardeotis a Lissotis se od zástupců tohoto rodu oddělily před významnou dobou a tvoří samostatné linie. Rovněž postavení dropa Rüppellova (Eupodotis rueppellii) je velmi nejasné; druh se výrazně geneticky liší od ostatních zástupců rodu a zdá se být opodstatněné jeho původní řazení do samostatného rodu Heterotetrax.

Rovněž nejasným zůstává postavení rodu Otis v rámci čeledi. Analýzy DNA ukazují, že nejblíže příbuzným je oproti tradičním domněnkám rodu Chlamydotis.[2]

Klasifikace

[editovat | editovat zdroj]
drop australský (Ardeotis australis), jediný australský zástupce čeledi
drop bělobřichý (Eupodotis senegalensis)
drop indický (Sypheotides indicus)

Pozn.: V následujícím seznamu jsou uvedeny jen žijící druhy.

  1. BRODERS, Olaf; OSBORNE, Tim; WINK, Michael. A mtDNA phylogeny of bustards (family Otididae) based on nucleotide sequences of cytochrome b-gene. Journal für Ornithology. 2003, roč. 144, s. 176-185. Dostupné online. 
  2. a b c PITRA, Christian; LIECKFELDT, Dietmar; FRAHNERT, Sylke; FICKEL, Joerns. Phylogenetic relationships and ancestral areas of the bustards (Gruiformes: Otididae), inferred from mitochondrial DNA and nuclear intron sequences. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2002, roč. 23, s. 63-74. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]