Tak a konečně jsem se dostal ke třetímu dílu mé oblíbené série Life is Strange. A opět se chystám dodržet svůj rituál a hluboce se rozepsat o hře v recenzi. Pro ty, kteří neradi tráví čas čtením cizích řádků, zde v rychlosti zmíním jen toto:
Za mě doposud nejpovedenější díl. Bez pochyb.
Samozřejmě se s mým názorem nemusíte plně ztotožnit a budete považovat některý z předchozích dílů za lepší. V pořádku. Chcete-li se ale seznámit s tím, proč jsem si názor takto utvořil, prosím, čtěte dále.

Hlavní postava Alex je nám ihned z kraje hry rychle představena a dozvídáme se i nějaké informace o její komplikované minulosti. Alex si hráče velmi rychle získá svou sympatičností a hodnověrností. Příběh představuje Alexin pokus o nový začátek po odchodu z dětského domova. Je jí 21 let a chystá se odstěhovat za svým bratrem Gabem, kterého neviděla 8 let od doby, co byl poslán do nápravného zařízení.

Gabovi se druhá šance v životě naskytla v horském městečku Haven Springs v Coloradu a nyní chce pomoci i své mladší sestře. Důlní město Haven již od prvního okamžiku okouzluje hráče svou malebností. Prostředí je autentické, zřetelný je smysl pro detail. Vzhledem k malé velikosti města zde existuje úzká komunita obyvatel, kde zná každý každého osobně, a té se Gabe stal součástí. Nyní má s jeho pomocí i Alex vyhlídky na začlenění se.

Veškeré postavy jsou excelentně vymyšlené a vztahy mezi nimi jsou věrohodné, což bohužel nebyl vždy standard v předchozích dílech. Oproti předchozím hrám je zde dále jedno velmi znatelné zlepšení týkající se postav - jejich mimika. Vývojáři si dali extra záležet na výrazech obličejů, jelikož hra se celá odvíjí od emocí postav. Na těch staví i speciální schopnost Alex - umí číst v lidech, co si myslí, cítí jejich emoce, vidí je prostřednictvím aury okolo nich a dokonce jimi umí částečně manipulovat. Odtud pochází i přízvisko hry "True Colors", jelikož referuje viditelnost pocitů prostřednictvím Alexiny schopnosti. Ačkoliv je schopnost ve hře prezentována jako nadpřirozená, mně osobně se líbil fakt, že je to vlastně relativně uvěřitelná schopnost a nemusí být nutně nepřirozená (což se ale v žádném případě nedá říci v předchozích dílech o manipulaci času či telekinezi).

Úvodem do příběhu je, jak jsem již zmínil, snaha o nový start v životě Alex. Notnou dobu vnímáme její snahu zapadnout, někam konečně patřit, čemuž pomáhá i její schopnost. Díky ní totiž ví, jak s lidmi interagovat a pomáhá jí překonat její přirozenou stydlivost. Schopnost používá nejen pro vlastní potřeby a zisk, ale též s ní pomáhá lidem okolo. Nebo si to alespoň myslí. Postupně totiž zjišťuje, že v městečku Haven Springs není nic, jak se na první pohled zdá.

Hlavními pilíři příběhu jsou v tomto dílu lež a přetvářka, chamtivost a sobeckost. Bohužel, Alex se to musí dozvědět jedním z nejhorších způsobů. Svou schopnost pak používá nejen k pomoci ostatním, ale hlavně aby rozpletla pavučinu lží, jež na městě léta leží. Příběh je perfektní, obsahuje několik nečekaných plot twistů, nabízí mnoho morálních ponaučení a filozofuje nad etikou. Jako pozitivum vnímám, že jen velmi zlehka zabrušuje do citlivých témat, která byla součástí předchozích dílů, jako politika, drogy či sexuální orientace. Poslední zmíněné hraje zásadnější roli jen ve chvíli, když se hráč rozhodne k romantickému vztahu. Hra nabízí pouze dvě možnosti (opačné nebo stejné pohlaví), které se vzájemně vylučují.

Jak jsme již zvyklí z předchozích Life is Strange her, v průběhu hraní je před hráče položeno několik nelehkých voleb. Jenže v tomhle dílu bohužel velmi nešikovně a v některých případech dokonce zbytečně. Narážím na dost podstatnou věc, která se mi nelíbila, čímž je konec, resp. konce. Šest různých konců jsou totiž v podstatě jeden generický konec, který se liší pouze tím, pro jaký typ romantického vztahu se hráč rozhodl, či jestli vůbec, a jak s ním naloží.

Rozhodnutí v hlavním příběhu tak sice ovlivňují průběhy jednotlivých epizod a vztahy s vedlejšími postavami, ale nikoliv úplný konec. Což mě osobně značně zklamalo. Zvlášť, když jsme z předchozích dílů přivykli diametrálně odlišným koncům, na které měla naše rozhodnutí opravdový dopad. V True Colors je takových možností pro různé zajímavé konce, které by dávaly smysl, včetně takového, kde by hráč například úplně pohořel a skončil by špatně. Protože udělat chybná rozhodnutí tady vlastně není vůbec těžké. Bohužel, máme co máme a konec tak, dle mého názoru, neposkytuje úplnou satisfakci, které ale určitě mohl dosáhnout. Stačilo, aby mu vývojáři věnovali více pozornosti.

Romantické možnosti jsou, jak už bylo řečeno, omezeny na dvě. Hráč může zvolit jednu nebo druhou nebo se romanci naprosto vyhnout. Bohužel, vztahy těchto dvou postav nebyly dostatečně rozvíjeny přímo v gameplayi, byť si hráč může přečíst SMS konverzace v telefonu nebo poznámky v deníku. A tak ve chvíli, kdy hra začne nabízet romantické možnosti, mi přišlo, že jsem do toho víceméně tlačen a nebyl jsem spokojen s faktem, že to nepřišlo přirozeně s postupem v příběhu.

Další, zřejmě jen subjektivní pocit byl to, že mi někdy přišlo, jako by bylo něco z obsahu vystřiženo či bylo v plánu dodělat a nakonec nebylo. Pamatuji si několik zvláštních střihů, kdy jsem čekal pokračování nějaké konverzace či situace, ale to nikdy nepřišlo.

Příběhu jakožto celku se nevyhnulo pár "plothole" problémů (inkonzistence děje), které se týkaly především (ale nejen) Alexiny schopnosti. Ale pro to mám pochopení, protože si myslím, že tohle je výrazněji náročnější koncept speciální schopnosti než jsme měli možnost vidět v předchozích dílech, co se komplexnosti v ději týče.

Soundtrack je, jak je zvykem, dokonale zkompilovaný. Za mě konkurenceschopný původnímu LiS soundtracku. Šikovná kombinace indie umělců a některých mainstreamových písniček a jejich zasazení do scén a momentů naprosto bezchybně podkreslují a dotváří atmosféru, jak je zrovna zapotřebí.

Samostatně tu chci vychválit volbu písně "Dido - Thank You". Když jsem v dané scéně slyšel nástup tohoto songu, myslel jsem, že se mi to jen zdá. Nakonec se ukázalo, že ne, a musím říct, že kdo přišel s tímhle nápadem, si zaslouží medaili. Tahle pecka byla v době vývoje hry 23 let stará! Člověk by řekl, že se nikdo nemůže obtěžovat s výběrem takhle staré písničky. A přitom sedla dokonale, nepochybně zařídila jednu z nejintenzivnějších scén ze hry.

Voice acting se standardně povedl. Každá postava zní většinu času přesvědčivě, tón hlasu koresponduje s mimikou obličeje a i emočně náročnější scény působí ideálně, herci nic nepřehnali ani neošidili.

Na rozdíl od předchozích dílů hra částečně implementuje open world koncept, což znamená, že hráč má volnou ruku v objevování městečka a v pořadí úkolů. Škoda je, že není možné samovolně opustit město, přestože v rámci postupu příběhem se to děje několikrát. Možnosti zde rozhodně být mohly.

Sběratelské předměty jsou v tomto dílu nazvané jako "vzpomínky". Alex občas kolem předmětů v okolí uvidí auru a může prožít vzpomínky spojené s tímto předmětem. Někdy získá informace, které lze použít v dialozích, jindy se jedná o naprosto nepotřebné záležitosti.

Velkou výčitku mám k délce hry. Projít pět kapitol, kde jsem se snažil prozkoumat každé zákoutí a objevit každý dialog, mi zabralo okolo 11 hodin. Hra si určitě zasloužila více herního času rozšířením hlavního příběhu.

Uzavřel bych to tím, že Deck Nine si sice ukousli větší sousto, ale nějakým zázrakem jim to nevypadalo z úst. Mohu jen spekulovat, co stojí za naprosto zbytečnými chybami a nenaplněným potenciálem, jestli to byl budget, deadliny nebo špatná komunikace v týmu. Faktem je, že místo perfektní hry tu před námi stojí "jen" téměř perfektní hra.

A jak jsem říkal na začátku: za mě osobně nejlepší díl série Life is Strange.

Zírám na titulky s otevřenou pusou a letmým úsměvem na tváři. Dokoukám je do konce. Protože každý člověk, v nich zmíněný, si to zaslouží. Life is Strange přinesl nový žánr hry. A tím nemyslím herní žánr jako takový. Life is Strange prezentuje životní lekce a názory. Vzestupy a pády. Lásku a nenávist. A v neposlední řadě, pravdu a lež. Je to hra, ve které volíte z množství špatných rozhodnutí podle toho, které je to nejméně špatné. A všechno se vrací jako pěst na oko. „Rozhodnutí mají své následky,“ to je motto hry. Hraní Life is Strange vás přivede na stezku zkoušky vaší morálky. A je to právě Vaše morálka a jsou to Vaše rozhodnutí. Je těžké takovou hru hrát. Nebolí u toho hlava, bolí u toho srdce. Before the Storm, stejně jako originální Life is Strange, je velmi emočně náročný. Je to hra, kterou po dohrání všech epizod prostě jen tak nevypnete. Stále se k ní vracíte, i když třeba jen v myšlenkách. Třeba vám ani nedá spát. Je to vlastně tak, že více otázek nabízí, než zodpovídá. Ale v tom je to kouzlo. Neexistuje mnoho her, které by přinesly takový zážitek. Tak se o něj nepřipravte.