Mannheimská škola

Periody, etapy a hnutí západní klasické hudby
	Rané období;
	Středověk asi 500–1420;
	Ars antiqua asi 1170–1310;
	Ars nova asi 1310–1377;
	Ars subtilior asi 1360–1420;
	Renesance asi 1400–1600;
	Období pratica comune (melodicko-harmonická perioda);
	Baroko asi 1600–1750;
	Galantní styl asi 1720–1780;
	Pocitový styl asi 1740–1790;
	Klasicismus asi 1750–1820;
	Mannheimská škola asi 1740–1780;
	Sturm und Drang asi 1770–1780;
	Romantismus asi 1800–1909;
	Od konce 19. století do 20. a 21. století;
	Modernismus asi 1890–1980;
	Impresionismus asi 1890–1930;
	Postromantismus asi 1890–1930;
	Modernistický nacionalismus asi 1890–1990;
	Expresionismus asi 1900–1930;
	Druhá vídeňská škola asi 1900–1970;
	Neoklasicismus asi 1920–1950;
	Serialismus asi 1920–1980;
	Postmoderna asi od 1930;
	Neoromantismus asi od 1930;
	Současná hudba asi od 1950;
	Experimentalismus asi od 1950;
	Minimalismus asi od 1960;
	Postminimalismus asi od 1980;

Mannheimská škola byla skupina skladatelů hudebníků, kterou kolem roku 1743 založil v Mannheimu český hudebník Jan Václav Stamic se členy Mannheimského dvorního orchestru falckého kurfiřta Karla Theodora. Mannheimský dvorní orchestr byl až do svého přesunu od dvora do Mnichova v roce 1777 považována za nejslavnější a nejtalentovanější orchestr v Evropě. Skupinu se přičinila o nový orchestrální sloh a nové hudební formy.

Název původně označoval houslovou a dirigentskou školu a postupně také školu kompoziční. Tento vývoj je analogický vývoji předklasické školy ve Vídni (Georg Wagenseil, Johann Monn), která ji předcházela o více než deset let, a téměř souběžnému vývoji Berlínské školy (Johann Quantz, Carl Philipp Emanuel Bach, bratři Graunové a bratři Bendové).

Dílo mannheimské školy bylo rozhodující pro hudební vývoj od pozdního baroka k vídeňskému klasicismu a později k romantismu. Opustila dřívější tradici orchestrace bassa continua a citovost pozdního baroka. Vytvořila nový, hravější styl, v němž harmonii určovala melodie.

Historie

Kořeny mannheimské školy jsou ve dvorním orchestru falckého kurfiřta Karla Filipa, který na přelomu 17. a 18. století sídlil ve Slezsku. V roce 1720 se usadil v Manhheimu a založil tam novou kapelu, do níž se přesunulo mnoho hudebníků z původního orchestru v čele s kapelníkem J. J. Gerberem. Největší vzestup hudebního života při dvoře nastal za panování kurfiřta Karla Teodora od čtyřicátých let 18. století.^[1] Sloh Mannheimské školy se vyvíjel spolu s úrovní orchestru, jehož brilantnost a tvůrčí duch rovněž souvisely s velmi významnou finanční podporou. Ta znamenala příchod mnoha vynikajících hudebníků (především z Čech a Francie), čímž došlo ke stylové konfrontaci různých přístupů a tím i k mnohotvárnosti pracovních technik a vzájemnému ovlivnění. Za zakladatele Mannheimské školy je pokládán český skladatel a hudebník Jan Václav Stamic.

Termín mannheimská škola jako první použil v roce 1771 muzikolog J. Ch. Stockhausen, který také upozornil na její hudebně-historický význam. Novou vlnu zájmu vyvolalo v roce 1902 zveřejnění práce Hugo Reimanna, který označil mannheimskou školu za předchůdce vídeňského klasického stylu v hudbě a vyvolal tím velkou polemiku. ^[1]

Charakteristické rysy

Francouzské smyčcové techniky se v Mannheimské škole snoubí s plností tónu a zpěvností české hudby. Náhlá střídání piana a forte, crescenda a decrescenda měly vliv na stavbu hudební věty, celková forma se stávala dramatickou díky střídání jednotlivých poloh. Vše se sice již dříve objevovalo ve zlomcích u jiných skladatelů, ale Jan Václav Stamic jako první dokázal tyto prvky stmelit, dát jim pevný řád a důsledně je uplatňovat. Do orchestru zavedl lesní rohy a klarinety a tím dosáhl nového zabarvení hudby. Dynamickými odstíny a střídáním tónin a temp dosahoval neobyčejné plastičnosti hudby. Mannheimský orchestr dosáhl v dané době takového věhlasu, že domovské město bylo označováno za „muzikantské Athény Němců“.^[2]

Přínos

Atributy, kterými Mannheimská škola přispěla nejvíce k rozvoji hudebního slohu jsou

důraz na plynulou dynamiku hudební skladby
nová formální struktura skladby (především cyklické - symfonie)
vytváření moderní orchestrální disciplíny
použití nových zvukových odstínů a nástrojů v orchestru

S rozvojem Mannheimské školy vznikly důležité prvky a impulsy, které mohly být použity jako základ k pozdější instrumentální kompozici nejvýznamnějších reprezentantů klasicismu, např. Haydna a Mozarta. Výrazové prvky, které byly dříve vyjadřovány sborem a áriemi se stávají stabilním zvukem, vyjádřeným instrumentálně. ^[3]

Další skladatelé Mannheimské školy

Mannheimská škola se dělí na tři generace hudebníků. V první působili kromě Jana Václava Stamice další umělci českého původu: František Xaver Richter, Antonín Fils, Jiří Čart a Rakušan Ignaz Holzbauer. Druhou generaci tvořili povětšinou Stamicovi žáci, jako Christian Cannabich, Franz Ignaz Beck, Ignaz Fränzl a také jeho starší syn Karel. Do třetí generace patří Antonín Stamic a Franz Danzi.^[1]^[3]

Akademie Praha - Mannheim

Česko-německý projekt Akademie Praha-Mannheim vznikl v roce 2019. Je zaměřen na tvorbu představitelů mannheimské školy, kterou na jednom pódiu interpretují čeští a němečtí umělci. Cílem Akademie je přispívat k hlubšímu poznání děl autorů mannheimské školy. ^[4]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku École de Mannheim na francouzské Wikipedii.

↑ ^a ^b ^c BASTLOVÁ, Jitka. STAMICOVÉ z německobrodského rodu. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Město Havlíčkův Brod, 2017. ISBN 978-80-270-1548-1. Kapitola Mannheimská škola, s. 124--128.
↑ AMADEUS - Mannheimská škola. www.oocities.org [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online.
↑ ^a ^b HANUŠ, Miroslav. Český muzikant Jan Václav Stamic (1717-1757). 1. vyd. Pardubice: Východočeské muzeum a Historický klub, 1997. ISBN 80-86046-19-2. S. 56, 61.
↑ PAROULKOVÁ, Veronika. Marek Štilec: Chceme pečovat o odkaz skladatelů mannheimské školy. www.klasikaplus.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Mannheimská škola na Wikimedia Commons

https://web.archive.org/web/20031005171948/http://www.kko.de/orchester.html

[:1-1] BASTLOVÁ, Jitka. STAMICOVÉ z německobrodského rodu. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Město Havlíčkův Brod, 2017. ISBN 978-80-270-1548-1. Kapitola Mannheimská škola, s. 124--128.

[:0-2] AMADEUS - Mannheimská škola. www.oocities.org [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online.

[:2-3] HANUŠ, Miroslav. Český muzikant Jan Václav Stamic (1717-1757). 1. vyd. Pardubice: Východočeské muzeum a Historický klub, 1997. ISBN 80-86046-19-2. S. 56, 61.

[4] PAROULKOVÁ, Veronika. Marek Štilec: Chceme pečovat o odkaz skladatelů mannheimské školy. www.klasikaplus.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

[4]

Periody, etapy a hnutí západní klasické hudby
Rané období
Středověk asi 500–1420
Ars antiqua asi 1170–1310
Ars nova asi 1310–1377
Ars subtilior asi 1360–1420
Renesance asi 1400–1600
Období pratica comune (melodicko-harmonická perioda)
Baroko asi 1600–1750
Galantní styl asi 1720–1780
Pocitový styl asi 1740–1790
Klasicismus asi 1750–1820
Mannheimská škola asi 1740–1780
Sturm und Drang asi 1770–1780
Romantismus asi 1800–1909
Od konce 19. století do 20. a 21. století
Modernismus asi 1890–1980
Impresionismus asi 1890–1930
Postromantismus asi 1890–1930
Modernistický nacionalismus asi 1890–1990
Expresionismus asi 1900–1930
Druhá vídeňská škola asi 1900–1970
Neoklasicismus asi 1920–1950
Serialismus asi 1920–1980
Postmoderna asi od 1930
Neoromantismus asi od 1930
Současná hudba asi od 1950
Experimentalismus asi od 1950
Minimalismus asi od 1960
Postminimalismus asi od 1980