Francesco Bianchi
Francesco Giuseppe Bianchi | |
---|---|
Narození | 1752 Cremona |
Úmrtí | 27. listopadu 1810 (ve věku 57–58 let) Londýn nebo Hammersmith |
Místo pohřbení | St Mary Abbots, Kensington |
Povolání | varhaník, hudební skladatel a hudební teoretik |
Manžel(ka) | Jane Bianchi (1800–1810) |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Francesco Giuseppe Bianchi (1752, Cremona – 27. listopadu 1810, Hammersmith) byl italský operní skladatel a hudební teoretik, představitel neapolské operní školy.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v Cremoně a studoval v Neapoli u Niccolò Jommelliho a Pasquale Cafara. Jeho první opera byla provedena v Cremoně roku 1772. V letech 1775 až 1778 působil jako první cembalista v Théatre-Italien v Paříži. V roce 1776 dosáhl titulu člena Filharmonické akademie v Bologni (Accademia Filarmonica di Bologna). Konkurz na místa kapelníka milánského Dómu sice nevyhrál, ale v letech 1782 až 1793 byl jeho prvním zástupcem.
V letech 1785 až 1791 a pak 1793 až 1797 byl varhaníkem v chrámu sv. Marka v Benátkách. Zde také vedl a reorganizoval archiv církevní diecéze. V roce 1784 uvedl na scénu Teatro La Fenice operu „Il Disertor Francese“, která se setkala s velkým úspěchem i díky libretu, které satiricky reagovalo na události té doby. Na téže scéně slavil další úspěchy řadou oper, z nichž patrně největší sklidila opera „Tarara o sia La virtù premiata“. V Neapoli měla mimořádný ohlas opera „La vendetta di Nino“.
V letech 1795 až 1802 působil v Londýně, kde pro Royal Opera House v Covent Garden zkomponoval 14 oper, většinou na mimořádně kvalitní texty Lorenza da Ponte. V roce 1798 se stal ředitelem divadla v Dublinu. Po roce 1802 se stal prakticky světoběžníkem. Uváděl své opery v celé Evropě, nejčastěji ovšem v Paříži a Londýně.
Přes všechny úspěchy Francesco Bianchi trpěl častými depresemi a 27. listopadu 1810 spáchal sebevraždu v malé obci Hammersmith v blízkosti Londýna.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Francesco Bianchi proslul zejména jako operní skladatel. Zkomponoval téměř 80 jevištních děl. Jeho přínos spočívá zejména v rozvoji žánru lyrické opery, jehož byl hlavním představitelem. Kromě opery se věnoval i církevní hudbě. Zkomponoval řadu mší (pouze jediné Rekviem: „Sequenza Dei Morti“), kantát, 4 oratoria, a neopomíjel ani tvorbu instrumentální.
Je autorem nebo spoluautorem pěti teoretických prací, které zůstaly vesměs v rukopise s výjimkou „Trattato d'armonia teorico pratico“, která byla otištěna až po jeho smrti v časopise Quarterly Musical Review v letech 1820–1821.
Opery
[editovat | editovat zdroj]- Giulio Sabino (1772 Cremona)
- Il gran Cidde (1773 Florencie)
- Demetrio (1774 Cremona)
- Eurione (1775 Pavia)
- La Réduction de Paris (1775 Paříž)
- Le Mort marié (1776 Fontainebleau)
- Castore e Polluce (1779 Florencie)
- Erifile (1779 Florencie)
- L'innocenza perseguitana (1779 Řím)
- Arbace (1781 Neapol)
- Venere e Adone (1781 Florencie)
- L'Olimpiade (1781 Milán)
- La Zulima (1782 Neapol)
- Il trionfo della pace (Turín)
- La Zemira (1782 Neapol; s novou hudbou 1786 Padova)
- L'astrologa (1782 Neapol)
- La villanella rapita (1783 Benátky)
- Piramo e Tisbe (1783 Benátky)
- Aspardi, principe di Battriano (1784 Řím)
- Briseide (1784 Turín)
- Cajo Mario (1784 Neapol)
- La finta principessa (1784 Bologna)
- Il disertore francese (1785 Benátky)
- Lo stravagante inglese (1785 Benátky)
- Alessandro nelle Indie (1785 Benátky)
- Alonso e Cora (1786 Benátky)
- Le villanelle astute (1786 Benátky)
- Mesenzio re d'Etruria (1786 Neapol)
- Il ritratto (1787 Neapol)
- L'orfano cinese (1787 Benátky)
- Scipione africano (1787 Neapol)
- Calto (1788 Benátky)
- Pizarro (karneval 1788 Benátky)
- Il nuovo Dn Chisciotte (1788 Voltri)
- Daliso e Dalmita (1789 Padova)
- La calamità dei cuori (1789 Padova)
- La fedeltà tra le selve (1789 Řím)
- La morte di Cesare (1789 Benátky)
- Nitteti (1789 Milán)
- L'Arminio (1790 Florencie)
- La vendetta di Nino (1790 Neapol)
- Il finto (1790 Řím)
- La dama bizzarra (1791 Řím)
- Cajo Ostilio (1791 Řím)
- La sposa in equivoco (1791 Benátky)
- Deifile (1791 Benátky)
- Seleuco re di Siria (1792 Benátky)
- Tarara o sia La virtù premiata (1793 Benátky)
- Il chinese in Italia (1793 Benátky)
- La secchia rapita (1794 Benátky)
- Ines de Castro (1794 Neapol)
- La capricciosa ravveduta (1794 Benátky)
- Antigona (1796 Londýn)
- Il consiglio imprudente (1796 Londýn)
- Merope (1797 Londýn)
- Cinna (1798 Londýn)
- La morte di Cleopatra (1801 Londýn)
- Alzira (1801 Londýn)
- Antigona (1802 Bologna)
- Armida (1802 Londýn)
- L'avaro (1804 Paříž)
- Blaisot e Pasquin (1804 Paříž)
- Le Maître de chapelle (1804 Paříž)
- Corali ou La Lanterne magique (1804 Paříž)
- L'Eau et le feu, ou Le Gascon a l'épreuve (1804 Paříž)
- Le Contrat signé d'avance ou Laquelle est ma femme? (1804 Paříž)
- Le Gascon, gascon malgré lui (1804 Paříž)
- Amour et coquetterie (1806 Paříž)
- Le Livre des destins (1806 Paříž)
- La Famille venitienne ou Le Château d'Orseno (1806 Paříž)
- Monsieur Jugolo ou Les Chercheurs (1806 Paříž)
- Le Château mystérieuse ou Le Crime commis et vengé (1806 Paříž)
- Le Triomphe d'Alcide à thènes (1806 Paříž)
- La Sœur officieuse ou Adresse et mensogne (1806 Paříž)
- Almeria ou L'Écoissaise fugitive (1806 Paříž)
- Les Illustres infortunés ou La Souveraine vindicative (1807 Paříž)
- Le Pied de bœuf et la queue du chat (1807 Paříž)
Oratoria
[editovat | editovat zdroj]- Gioas
- Agar
- Abramo
- Isacco