Bronisława Wajs
| Bronisława Wajs | |
|---|---|
 | |
| Narození | 17. srpna 1908 Sitaniec |
| Úmrtí | 8. února 1987 (ve věku 78 let) Inowrocław |
| Národnost | Romové |
| Povolání | básnířka a spisovatelka |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Papusza, polským jménem Bronisława Wajs, rozená Zielińska[1] (17. srpna 1908 Sitaniec[2] – 8. února 1987 Inowrocław), byla polská romská básnířka z etnické skupiny Polska Roma, píšící v romštině.
Život
[editovat | editovat zdroj]Její matka byla Katarzyna Zielińska. Otec zemřel na Sibiři kolem roku 1914. Matka se znovu provdala za Jana Wajse.[1] Papusza nikdy nechodila do školy. Ve svých 16 se provdala za Dionizyho Wajse, bratra svého otčíma, harfeníka, který byl o 24 let starší než ona († 1972).[3] Neměli děti, ale po druhé světové válce vychovávali válečného sirotka jménem Władysław, kterému se přezdívalo „Tarzanio“.[1] Byla jednou z mála Romek, které se samy naučily číst a psát.
Před 2. světovou válkou putovala její karavana po Volyni, Podolí a Vilniusu, za války se s karavanou ukrývala ve volyňských lesích, což popsala v básni Krwawe łzy co za Niemców przeszliśmy na Wołyniu w 1943 i 44 roku (Krvavé slzy co jsme za Němců zakusili ve Wołyni v r. 1943 a 1944). Po válce vedla trasa karavany přes Mazury a Pomořany na západ Polska. Zimu 1947/1948 strávila ve Wieprzycích a na přelomu let 1949 a 1950 žila ve Witnici. V roce 1950 se Bronisława Wajs usadila v Żagani. Od roku 1953 trvale žila v Gorzowu Wielkopolském, což bylo důsledkem osidlovacího příkazu vydaného v Polské lidové republice. V roce 1981 se staré a nemocné ženy ujala její sestra Janina Zielińska, která žila v Inowrocławi.[1]
Zemřela 8. února 1987 v Inowroclawi. Byla pohřbena 14. února na inowrocławském hřbitově svatého Josefa.[4]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Talent básnířky objevil pro polské čtenářstvo v roce 1949 Jerzy Ficowski – později se stal jejím překladatelem z romštiny. První překlady jejích textů poslal básníku Julianu Tuwimovi, díky němuž byly později vydány. Dílo Papusze se poprvé objevilo v literárním tisku v roce 1950 v měsíčníku „Problemy“ (č. 10/50). Vyšel v něm Tuwimův rozhovor s Ficowským, ke kterému byly připojeny čtyři básně a několik fotografií básnířky přezdívané „Papusza“. Oficiálně Papusza debutovala v časopisu Nowa Kultura, kde byla v roce 1951 vytištěná její báseň. Ve stejné době se životopis básnířky objevil v měsíčníku „Twórczość“ (Tvorba) spolu s Písní Cikánky (Pieśń Cyganki).[1]
V romském prostředí se setkala s kritikou kvůli odklonu od tradiční role ženy. V roce 1953, po vydání Ficowského knihy Cyganie polscy, v níž popsal romské náboženství, mravní zákony a slovník romských výrazů, byla Papusza odmítnuta romskou komunitou kvůli zradě kmenových tajemství. Šikana, které byla vystavena, jí způsobila duševní onemocnění a potřebu pravidelné léčby v psychiatrických ústavech.[5]
Odkaz
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1962 patřila Bronisława Wajs ke Svazu polských spisovatelů.[1] [5] Její básně byly přeloženy do němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny, švédštiny a italštiny.[5]
V roce 1996 byly básnířčiny rukopisy a memorabilia zakoupeny od Jerzyho Ficowského a darovány Sdružení tvůrců a milovníků cikánské kultury v Gorzowu Wielkopolském.[1]
Ocenění
[editovat | editovat zdroj]- Lubušská kulturní cena (Lubuska Nagroda Kulturalna, 1958)
- Cena Ministra kultury (Nagroda Ministra Kultury, 1978)
- Kulturní cena „Nadodrza“ (1978)[5]
- Cena města Gorzów (Nagroda Gorzowska, 1978)[5]
Vydané básnické sbírky
[editovat | editovat zdroj](v překladu Jerzyho Ficowského)
- Pieśni Papuszy (Wrocław, 1956),
- Pieśni mówione (Łódź, 1973),
- Lesie, ojcze mój (Varšava, 1990),[5]
- Papusza, czyli wielka tajemnica. Wybór tekstów (Gorzów Wielkopolski, 1992).
Odkazy v kultuře
[editovat | editovat zdroj]- 1974 – Byl natočen dokument Papusza v režii Maji Wójcik a Ryszarda Wójcika. Filmaři popsali zvyky a život romské komunity. Hrdiny filmu jsou Papusza a Jerzy Ficowski.[5]
- 1991 – Vznikl film Příběh cikána, v režii Grega Kowalského s hudbou Jana Kantyho Pawluśkiewicze.[5]
- 2007 – v parku Wiosny Ludów v Gorzowu Wielkopolském – místě, kde básnířka často pobývala a věštila kolemjdoucím – byla vztyčena socha Papuszy.
- 2013 – Vznikl celovečerní film Papusza v režii Krzysztofa Krauze a Joanny Kos-Krauze s Jowitou Budnik v hlavní roli.
- 2013 – Nakladatelství Czarne vydalo knihu Angeliky Kuźniak Papusza.[5]
- 2017 – vyšla esej Adriana Zawadzkého Papusza. Granice przynależności (Papusza. Hranice sounáležitosti).
- Po ní byly pojmenovány ulice v Gorzowu Wielkopolském, Inowrocławi a v Poznani.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Papusza na polské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g Maria Gonta. Dostupné online.
- ↑ Wyborcza.pl. gorzow.wyborcza.pl [online]. [cit. 2023-03-09]. Dostupné online.
- ↑ Papusza (Bronisława Wajs) | Życie i twórczość | Artysta. Culture.pl [online]. [cit. 2023-03-09]. Dostupné online. (polsky)
- ↑ KUŹNIAK, Angelika. Papusza. Wołowiec: Wydawnictwo Czarne, 2013. ISBN 9788375365016.
- ↑ a b c d e f g h i Papusza Archivováno 6. 10. 2013 na Wayback Machine. w bazie Culture.pl.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bronisława Wajs na Wikimedia Commons - Pořad o Papuszi na Českém rozhlasu Radiožurnál
