Faidros
|
Platónovy dialogy |
| Rané dialogy: |
| Obrana Sókratova – Charmides |
| Euthyfrón – Alkibiades první – Kritón |
| Hippias Větší – Hippias Menší – Ión |
| Lachés – Lysis – Prótagorás |
| Přechodné a střední dialógy: |
| Kratylos – Eutydémos – Gorgias |
| Menéxenos – Menón – Faidón |
| Symposion – Ústava – Faidros |
| Parmenidés – Teaitetos |
| Pozdní dialogy: |
| Timaios – Kritias |
| Sofistés – Politikos |
| Filébos – Zákony |
| Autenticita je sporná: |
| Kleitofón – Epinomis – Theages |
| Dopisy – Soupeřící milenci |
| Minós – Alkibiades druhý |
Faidros (starořecky Φαῖδρος) je Platónův dialog, který byl napsán asi roku 386 a měl význam jakési filozofické deklarace při založení Akademie.[1] Tento dialog, který je charakteristický pro období rozkvětu Platónovy tvorby, je věnován učení o nesmrtelnosti duše a teorii rozpomínání.[2] Dialog Faidros věnoval Platón taktéž oslavě Eróta.[3] Dialog je pojmenován po mladíku Faidrovi, který se setkává s filozofem Sókratem.
Obsah
[editovat | editovat zdroj]Dialog Faidros má 2 části. První část je věnovaná lásce vyvolané tělesnou krásou; láska je rozpomínka na skutečnou krásu vyvolaná krásou těl. Druhá část je věnovaná kráse a hanebnosti mluvené a psané řeči.[4]
Ve Faidrovi uvádí Platón teorii idejí do souvislosti s druhou svou základní teorií, kterou zčásti přejal z předchozí orfické a pythagorejské tradice, a to s naukou o preexistenci, vtělování a nesmrtelnosti duše.[5] Tuto nauku líčí slavný mýtus ve Faidru. Lidským duším byla dána možnost, aby se před vtělením účastnily jízdy bohů po nebeské klenbě. Ve „Faidru“ kreslí Platón mystický obraz, jak k nebeským výšinám ujíždějí vozy bohů a za nimi vozy nesmrtelných duší. Lidskou duši si Platón představuje jako vůz, do něhož je zapřažen pár koní. Vůž řídí rozum. Jeden kůň je vůle a mužnost, druhý je žádost a smyslnost. U jedněch vozů je kůň-smyslnost, který tíhne dolů k pozemskému světu, silnější než kůň mužnosti a vůle, který poslouchá vozataje-rozum a žene se prudce vzhůru, do světa idejí. U druhých je kůň mužnosti silnější; tyto duše, řízené rozumem, se přibližují ke světu idejí a je jim umožněno nazírat ideje. Tyto lepší duše nazírají původní duchovní základ všeho existujícího:[6]
| „ | tento prostor zaujímá bezbarvá, beztvará a nehmatatelná jsoucnost vskutku jsoucí, viditelná jedinému řidiči duše, rozumu. | “ |
| — Platón: Faidros, 247d | ||
Jen bohům je však dáno plně se sytit tímto pohledem,[5] lidské duše se zase nemohou dostat k vrcholu nebeské klenby a vzniká mezi nimi zápas.[7] Zatímco vozy božského sboru, neznajícího závist, jedou v harmonické pohodě, rozumem dobře řízeny, vozatajové lidských duší musí zápasit s nesvorností svých koní, jež vozy strhuje dolů.[5] Když se duše
| „ | naplní zapomenutím a špatností, a tak se zatíží, zatížena pak pozbude perutí a padne k zemi, | “ |
| — Platón: Faidros, 248c | ||
tehdy se stěhuje do smrtelného těla a zapomíná na to, co se s ní dálo ve světě idejí.
Poznávání je takto rozpomínáním se (anamnésis) nesmrtelné duše na ideje, které dříve vnímala.[5] Chceme-li poznat pravdu, učil Platón, je naprosto bezúčelné obracet se na smysly a počitky; naopak je třeba úplně se od nich odpoutat, ponořit se do hlubin své duše a snažit se, aby se rozpomněla na to, co viděla ve světě idejí.[6]
Podle Platóna vytvářejí duše na zemi, podle toho, jak úspěšně nazíraly ideje, celou hierarchii, od nejmoudřejších a ušlechtilých až do nejnižší, pohlcené smyslovým životem:[6][5]
- duše, která spatřila největší část pravdy, se vtěluje v semeno, z něhož se rodí filozof;
- na druhém místě stojí duše vladaře nebo vojevůdce;
- na třetím státníka nebo majetného občana;
- na čtvrtém člověka pracovitého nebo člověka věnujícího se gymnastice nebo lékaře;
- na pátém kněze nebo věštce;
- na šestém básníka, umělce a vůbec člověka činného umělecky;
- na sedmém řemeslníka nebo zemědělce;
- na osmém sofisty nebo demagoga;
- na devátém tyrana.
Rozbor díla
[editovat | editovat zdroj]Sókratova řeč se sice zabývá láskou a začíná jejím výkladem, avšak naplnění lásky a její cíl vidí v pravdivém poznání a ve filosofickém rozjímání. Filosofii pak Platón chápe jako nejvyšší z povolání a zaměstnání.[8]
— Harvey Yunis: Eros in Plato's Phaedrus.[9]
Harvey Yunis představuje filosofování jako erotičtější aktivitu než sex.[10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Dějiny filosofie, sv. I, s. 171–172.
- ↑ Dějiny filosofie, sv. I, s. 171.
- ↑ Dějiny filosofie, sv. I, s. 163.
- ↑ Kružíková.
- ↑ a b c d e Tretera 2000, s. 87.
- ↑ a b c Dějiny filosofie, sv. I, s. 172.
- ↑ Šipková 2013, s. 37.
- ↑ Šipková 2013, s. 42.
- ↑ YUNIS, Harvey. Eros in Plato's "Phaedrus" and the Shape of Greek Rhetoric. Arion: A Journal of Humanities and the Classics. 2005, roč. 13, čís. 1, s. 101–126. Dostupné online [cit. 2024-05-25]. (anglicky)
- ↑ Šipková 2013, s. 43.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- , 1950. Platon. In: Georgij Alexandrov, Bernard Bychovskij, Pavel Judin, Mark Mitin (red.). Dějiny filosofie. 1., autorizované vyd. Praha: Svoboda. (výrazně marxistický pohled). Svazek I "Filosofie antické a feudální společnosti". Kapitola V, s. 161–186.
- KRUŽÍKOVÁ, Jana. Četba Platónových dialogů Faidón a Faidros [online]. Univerzita Karlova [cit. 2024-05-24]. Dostupné online.
- ŠIPKOVÁ, Magdaléna. Pojem Erós v Platónově dialogu Faidros. Praha, 2013. 55 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Evangelická teologická fakulta. Vedoucí práce Ing. Mgr. Ondřej Fischer.
- TRETERA, Ivo, 2000. Nástin dějin evropského myšlení (Od Thaléta k Rousseauovi). 3. vyd. Praha—Litomyšl: Paseka. 374 s. ISBN 80-7185-278-3. Kapitola „Učení o nesmrtelnosti duše a o anamnézi“, s. 86–87.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Faidros na Wikimedia Commons - (česky) Faidros, Překlad František Novotný (elektronická kniha)
- (česky) Faidros (elektronická kniha)
- (česky) Faidros čili O kráse, Přeložil, úvodem a poznámkami opatřil G. Olivet (= Gustav Zába) (elektronická kniha)
- Faidros v Databázi knih
- Faidros v Československé bibliografické databázi
