Fext
Fext (též fekst[1][2][3] či fest, asi z německého fest, pevný, podle nezranitelnosti)[4] je lidové označení pro člověka, jehož ostatky se po smrti nerozložily, jen seschly a setrvávaly v neporušené podobě. Lidová slovesnost často fextům připisovala nadpřirozené schopnosti, kterými měli disponovat již za svého života, zpravidla to byla nezranitelnost. Pověsti o fextech pocházely obvykle z Rychnovska a okolí. Na Vambersku se označení používá i v přeneseném smyslu pro osoby, kterým se rychle hojí rány, snadno překonávají nemoci, dožívají se vysokého věku, tedy jako synonymum pro běžnější označení nezmar.[1]
Vznik
[editovat | editovat zdroj]Pověsti vysvětlují vznik fexta různě. Podle výpovědí paní Luňáčkové a Fr. Malátka z Velké Skrovnice přišel fext na svět ve dvojím obalu. Jeden byl po narození spálen, druhý sbalen do klubíčka a zašit novorozeněti pod paži. Z dítěte vyrostl nezranitelný silák nadliské postavy, který se dožil dvojnásobného věku a ani po smrti se jeho kostra nerozpadla.[2] Také se ale říkalo, že nezranitelnosti bylo dosaženo nějakým kouzlem nebo upsáním duše ďáblovi.[3]
Zajímavé je, že pověsti o fextech znají v Evropě jen Češi (+ Slováci), Němci a Švédové. Může to souviset se vznikem tohoto mýtu v dobách třicetileté války (kdy se Švédové v centrální Evropě potulovali). Pověsti z té doby hovoří o velice důležitém atributu fextů – obracejí vystřelené kule, buď stranou (viz Ivan Olbracht – Nikola Šuhaj loupežník, kde šlo údajně o přeměnu působením čarodějnice), nebo naopak proti tomu, kdo kuli na fexta vystřelí. Jedna z pověstí tvrdí, že fext tímto způsobem trpí za nějakou hroznou vinu, nejčastěji za zabití dosud nepokřtěného dítěte. Proto nemůže zemřít, i kdyby chtěl, a je odsouzen potulovat se mezi lidmi, dokud se nevykoupí dobrým skutkem s využitím své nezranitelnosti - např. záchranou nevinných lidí před tlupou zdivočelých vojáků, kteří zahynou právě díky střelbě na fexta. Proto má fext v dobách míru jen malou naději na vysvobození. Takto vykoupený fext ještě potřebuje zemřít, a to zastřelením, přičemž nesmí být použita kulka, ale něco, čím se obvykle nestřílí (knoflík, pecka, střípek skla apod.). Pak se údajně změní v prach, který vítr okamžitě rozfouká.
Na konci třicetileté války a krátce po ní bylo zejména v Německu kronikáři zaznamenáno několik případů, kdy na sebe někteří odvážlivci nechali úmyslně střílet, aby se přesvědčili, že jsou skutečně fexti. Většina zaznamenaných případů ale skončila negativním výsledkem – smrtí odvážlivce.
Absence rozkladu ostatků byla v první polovině 20. století vysvětlována několika způsoby. Jednak vysycháním nebo zmýdlovatěním, kdy se tuk chemicky mění na hmotu podobnou mýdlu[2], nebo obsahem půdních látek, které brání zetlívání, případně vlivem léků, které zemřelý užíval.[3]
Nadpřirozené schopnosti
[editovat | editovat zdroj]Podle pověstí byli fextové díky své pevné kůži nezranitelní a poznali se podle toho, že kůže ani po smrti nezetlela.[1] V některých pověstech byli schopni pohybu i po smrti, zpravidla pokud někdo odcizil část jejich ostatků, které chránili.[2]
Německá verze pověsti hovoří navíc o schopnosti fexta odklánět kule, vystřelené na něho, často přímo proti střelci (německá pověst: kugelfest).
Příklady
[editovat | editovat zdroj]Chrám svatého Prokopa ve Vamberku
[editovat | editovat zdroj]Hrobka ve farním chrámu byla označována jako podzemní město mrtvých. Většina rakví byla otevřena, mnoho mrtvol zůstalo zachováno a stejně tak zůstal patrný i výraz v jejich tvářích. Pozornost přitahoval fekst, který byl po léta opřen o jeden z pilířů hrobky. Nakonec ho uložili do dubové rakve, aby došel pokoje.[1]
| „ | Když se [fekst] pozdvihl, kosti v něm harašily. | “ |
| — Fr. Král[1] | ||
Doberský fekst
[editovat | editovat zdroj]V Dobrém v Orlických horách vykopali na hřbitově feksta a po léta ho měli vystaveného v chrámu, dokud na místo nenastoupil nový farář, který nařídil opětovné pohřbení. Jednalo se prý o bývalého rychtáře vsi Osečnice, o kterém se vyprávěl příběh časově spadající do doby třicetileté války. Byl tehdy pracovně mimo ves, když ji přepadli Švédové a odvlekli veškerý dobytek pryč. Když se rychtář po návratu dozvěděl, co se stalo, vypravil se Švédy pronásledovat. Přiblížil se k nim, z dálky vystřelil a lidem, kteří ho doprovázeli, nakázal, aby běželi a křičeli. Švédové se ulekli, že stojí proti přesile, utekli a vesničané si odvedli svůj dobytek. Rychtáři ale bylo jasné, že akce nezůstane bez odezvy, a tak vesničany poslal do bezpečí a prázdnou osadu hlídal sám. Když do Osečnice dorazil švédský důstojník a po rychtáři vystřelil, ten pouze vyndal kulku z prsou, hodil zpět po Švédovi a poté ho sám zastřelil. Osečnický rychtář žil ještě dlouhá léta, nakonec byl pochován na místním hřbitově. Když po řadě let chtěli pochovat jeho syna, našli v zetlelé rakvi zachovalé tělo se seschlou kůží, feksta.[3]
| „ | Po smrti také jeho tělo neshnilo, ale jen seschlo, v pevné, vyschlé kůži harašily kosti. | “ |
| — Adolf Wenig, České pověsti[3] | ||
Sudslavský fekst
[editovat | editovat zdroj]V těžkých dobách si jistý hrnčíř přivydělával prodejem kostí z odkryté krypty sudslavského hřbitova. Nevědomky jednou uložil do rance i žebro z feksta. Vyšel ze hřbitova, a když se ohlédl, spatřil, že se za ním šine postava obra kostlivce, který šel za lupičem svého žebra. Útěk nepomohl, fekst lupiče stále pronásledoval a zřejmě by mu nepomohlo, ani že odhodil vak s kostmi, kdyby v tu chvíli v Malé Skrovnici nezakokrhal kohout. Vtom pronásledovatel zmizel.[2]
Kolvínský fekst
[editovat | editovat zdroj]Do Kolvína přišel myslivecký facír, který nikde nemohl najít zaměstnání. Sedlák z Kolvína ho vzal do služby, ale facír si víc hleděl pytlačení než práce na poli. Potom s ním chodil pytlačit už i hospodář a další lidé. Facír byl fekstem, takže mu žádný výstřel z pušky neublížil. Do Kolvína přišel mladý myslivec, který pytláky usilovně pronásledoval. Jednoho dne feksta postřelil, ale ten si vyndal broky z těla, počítal je na dlani a volal na myslivce: „Já si ty broky dobře spočítal, ale ty až je dostaneš ode mne, nespočítáš je do smrti.“ Myslivec se pohrůžky tak vylekal, že ze služby utekl. Později pytláky pochytalo vojsko a facír měl být oběšen, ale kat s ním nemohl nic svést. Až když facíra prohlédl, našel na jeho nahém těle tajemnou šňůru, kterou přeřízl a poté již facíra bez potíží oběsil.[5]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e DVOŘÁK, Stanislav. Pověsti Rychnovska. Ilustrace Vlastimil Beneš. Rychnov nad Kněžnou: Okresní osvětový výbor, 1939. 185 s. Kapitola O fekstu ve Vamberku (os. Fr. Král), s. 159.
- ↑ a b c d e DVOŘÁK, Stanislav. Pověsti Rychnovska. Ilustrace Vlastimil Beneš. Rychnov nad Kněžnou: Okresní osvětový výbor, 1939. 185 s. Kapitola O fekstu (Podle Luňáčkové a Fr. Malátka z V. Skrovnice), s. 159–160.
- ↑ a b c d e WENIG, Adolf. České pověsti. Ilustrace Josef Wenig. Plzeň: Karel Veselý, 1992. 223 s. ISBN 80-901439-0-3. Kapitola O doberském fekstovi, s. 180–182.
- ↑ HODURA, Kvido. Fext, fest. Naše řeč. 1941, roč. 25, čís. 4, s. 125–126. (na stránkách Ústavu pro jazyk český AV ČR). Dostupné online.
- ↑ MAKAJ, Tomáš, et alii. 100 zajímavostí ze starých Brd. 1. vyd. Plzeň: Starý most, 2016. 159 s. ISBN 978-80-87338-62-9. Kapitola Tajemní fextové, s. 71.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha: Paseka, 1991. ISBN 80-85192-08-X.
- STEJSKAL, Martin. Labyrintem míst klatých. Praha: Eminent, 2011. S. 43–44.
- KUKAL, Petr. Tajemství Panské zahrady. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-7195-058-5.
- ELIÁŠOVÁ, Vendula. Polabský herbář. Brandýs nad Labem - Stará Boleslav: Městský úřad, 1999.
- Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník
- Václav Semerád: Fext - stín z temnot (scifi). Viz http://sw.gurroa.cz/fext/fext.php Archivováno 19. 10. 2016 na Wayback Machine. )
