Herculine Barbin
Herculine Adélaïde Barbin | |
---|---|
Jiná jména | Abel Barbin |
Narození | 8. listopadu 1838 Saint-Jean-d'Angély, Francie |
Úmrtí | 13. února 1868 (ve věku 29 let) Paříž, Francie |
Příčina úmrtí | sebevražda (plynem) |
Místo pohřbení | Francie |
Povolání | učitelka, spisovatelka |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Herculine Adélaïde Barbin, později známá jako Abel Barbin (8. listopadu 1838 Saint-Jean-d'Angély – 13. března 1868 Paříž),[1] byla francouzská intersexuální osoba, která byla při narození pokládána za ženu a vychována v klášteře, ale později, po aféře a lékařské prohlídce, byla soudem překlasifikována na muže. Je známá svými memoáry Herculine Barbin, které popularizoval Michel Foucault.
Raný život
[editovat | editovat zdroj]Většina toho, co je o Barbin známo, pochází z jejích pozdějších memoárů. Barbin se narodil/a v Saint-Jean-d'Angély ve Francii v roce 1838. Byla považována za dívku a jako taková byla i vychovávaná; její rodina ji pojmenovala Alexina. Pocházela z chudých poměrů, ale získala charitativní stipendium, díky kterému mohla studovat ve škole uršulinského kláštera.
Ve svých pamětech popisuje, jak byla ve škole zamilovaná do aristokratické přítelkyně. Myslela si o sobě, že není atraktivní, přesto v noci navštěvovala pokoj své přítelkyně, za což bývala někdy potrestána. Studia úspěšně skončila v roce 1856 ve věku 17 let. Pokračovala ve studiu v Le Château a stala se učitelkou. Při studiu se zamilovala do jednoho ze svých učitelů.
Puberta
[editovat | editovat zdroj]Když byla Barbin v pubertě, nezačala menstruovat a zůstal ji plochý hrudník. Na jejích tvářích a horním rtu byly patrné chloupky.[2]
V roce 1857 získala Barbin místo pomocné učitelky v dívčí škole. Zamilovala se do jiné učitelky jménem Sara, staly se párem. Nakonec se o jejich románku začaly šířit zvěsti.
Barbin měla celý život zdravotní problémy. Začala trpět nesnesitelnými bolestmi. Když ji lékař prohlédl, byl šokován a požádal, aby ji poslali pryč ze školy. Ona ale zůstala.
Nakonec se Barbin, oddaná katolička, vyzpovídala Jean-François-Anne Landriotovi, biskupovi z La Rochelle. Ten ji požádal o svolení prolomit zpovědní tajemství, aby mohl poslat pro lékaře, který by ji prohlédl. Když to Dr. Chesnet v roce 1860 udělal, zjistil, že ačkoliv měla Barbin malou vagínu, měla mužský typ těla, velmi malý penis a varlata uvnitř těla (podle lékařských termínů 20. století mužský pseudohermafroditismus).
Překlasifikování na muže
[editovat | editovat zdroj]Pozdější právní rozhodnutí oficiálně prohlásilo, že Barbin byl muž. Opustila družku i práci, změnila si jméno na Abel Barbin. O jejím osudu byla krátká zmínka v tisku. Přestěhovala se do Paříže, kde žila v chudobě a psala své paměti, údajně jako součást terapie. V pamětech Barbin používá ženská zájmena, když píše o svém životě před sexuálním překlasifikováním, poté používá mužská zájmena. Barbin se považovala za potrestanou a „vyděděnou“, oběť „směšné inkvizice“.
Michel Foucault ve svém komentáři k jejím memoárům představil Barbin jako příklad „šťastného limbu[ujasnit] neidentity“, kterou poznamenala mužnost díky jejím současníkům.[ujasnit][3] Morgan Holmes uvádí, že paměti ukázaly, že se Barbin viděla jako „nevšední žena“, ale přesto jako žena.[3]
Smrt
[editovat | editovat zdroj]V únoru 1868 ji správce domu, ve kterém Barbin žila v rue de l'École-de-Médecine, našel mrtvou. Otrávila se plynem ze svého plynového vařiče. Memoáry byly nalezeny vedle její postele.
Vydávání memoárů
[editovat | editovat zdroj]Paměti získal Dr. Regnier, který ohlásil její smrt a provedl pitvu. Později předal paměti Augustovi Ambroisemu Tardieuovi, který úryvky publikoval jako „Histoire et souvenirs d'Alexina B.“ („Příběh a vzpomínky Alexiny B.“) ve své knize Question médico-légale de l'identité dans ses rapport avec les vices de conformation des organes sexuels, contenant les souvenirs et impressions d'un individu dont le sexe avait été méconnu[4] („Forenzní analýza identity zahrnující deformace pohlavních orgánů, spolu s memoáry a dojmy jednotlivce, jehož pohlaví bylo chybně identifikováno“) (Paříž: J.-B. Ballière et Fils, 1872). Její části byly přeloženy do angličtiny v roce 1980.
Michel Foucault objevil paměti v 70. letech 20. století, když prováděl výzkum na francouzském ministerstvu. Nechal memoáry znovu publikovat jako Herculine Barbin: Being the Recently Discovered Memoirs of a Nineteenth-century French Hermaphrodite[5]. Foucault do své edice zahrnul také soubor lékařských zpráv, právních dokumentů a novinových článků a také povídkovou adaptaci Oscara Panizzy.
Ocenění
[editovat | editovat zdroj]Rukopis od Aaron Apps s názvem Dear Herculine získal v roce 2014 cenu Sawtooth Poetry za rok 2014 od Ahsahta Press.[6]
Památka
[editovat | editovat zdroj]8. listopad, den výročí narození Herculine Barbin, je označován jako Den solidarity s intersexuálními osobami. Symbolem je intersexuální vlajka.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Herculine Barbin na anglické Wikipedii.
- ↑ FOUCAULT, Michel. Herculine Barbin. [s.l.]: [s.n.], 2013-01-30. Dostupné online. ISBN 9780307833099.
- ↑ FOUCAULT, Michel. Herculine Barbin. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 9780394738628.
- ↑ a b www.transformationsjournal.org. Dostupné online.
- ↑ TARDIEU, Ambroise (1818-1879) Auteur du texte. Question médico-légale de l'identité dans ses rapports avec les vices de conformation des organes sexuels : contenant les souvenirs et impressions d'un individu dont le sexe avait été méconnu (2e édition) / par Ambroise Tardieu,.... [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (FR)
- ↑ Herculine Barbin: Being the Recently Discovered Memoirs…. Goodreads [online]. [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ APPS, Aaron. Dear Herculine. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- (francouzsky) Adelaïde-Herculine Barbin, Mes-souvenirs.
- (anglicky) Commentary about the memoirs in the PubMed Central.
- (španělsky) Herculine Barbin. Hermafroditismo y condena.
- Intersexualita