Jiří II. Britský

Jiří II.
	král Království Velké Británie a Irska
	Jiří II. král Velké Británie a Irska
Doba vlády	11. červen 1727 – 25. říjen 1760
Korunovace	11. říjen 1727
Narození	9. listopad 1683; Hannover
Úmrtí	25. říjen 1760; Kensingtonský palác, Londýn
Pohřben	Westminsterský palác
Předchůdce	Jiří I.
Nástupce	Jiří III.
Manželka	Karolina z Ansbachu
Potomci	Frederik; Anna; Amélie; Karolína; Jiří; Vilém; Marie; Luisa
Rod	Hannoverská dynastie
Otec	Jiří I.
Matka	Žofie Dorotea z Celle
Podpis
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří II. (9. listopadu 1683, Hannover – 25. října 1760, Londýn) byl panovník Království Velké Británie a Irska, vévoda brunšvicko-lüneburský a kurfiřt Svaté říše římské od 11. června 1727 do své smrti.

Byl posledním britským králem, který se narodil mimo Velkou Británii a byl znám svými spory s otcem (je historicky několikrát doloženo, že svého otce nenáviděl) a následně i se svým synem. Jako král neměl zpočátku velký vliv na chod vlády, která byla ovládána jejím předsedou vlády sirem Robertem Walpolem.

Biografie

Mládí

Narodil se v Herrenhausenském paláci v Hannoveru jako syn Jiřího, prince brunšvicko-lüneburského a jeho manželky Žofie Dorotey. Když mu bylo jedenáct let, bylo manželství jeho rodičů rozvedeno z viny matky, kterou od té doby již nikdy neviděl.

Manželství a potomci

22. srpna roku 1705 se na zámku Herrenhausen v Hannoveru oženil s Karolinou z Ansbachu, nejstarší ze tří dětí markraběte Brandenburgu-Ansbachu Jana Fridricha z dynastie Hohenzollernů a jeho druhé manželky, princezny Eleonory von Sachsen-Eisenach. Z manželství vzešlo 9 potomků, jeden chlapec se však narodil mrtvý a další zemřel ve dvou měsících věku.

Frederik Ludvík (1. února 1707 – 31. března 1751), princ z Walesu, vévoda z Edinburghu, ⚭ 1736 Augusta Sasko-Gothajská (30. listopadu 1719 – 8. února 1772)
Anna (2. listopadu 1709 – 12. ledna 1759), Princess Royal, ⚭ 1734 Vilém IV. Oranžský (1. září 1711 – 22. října 1751), místodržící Republiky Spojených provincií nizozemských
Amélie Žofie (10. července 1711 – 31. října 1786), neprovdala se a neměla potomky
Karolina Alžběta (21. června 1713 – 28. prosince 1757), neprovdala se a neměla potomky
August Jiří (*/† 20. listopadu 1716)
George William (13. listopadu 1717 – 17. února 1718)
Vilém August (26. dubna 1721 – 31. října 1765), vévoda z Cumberlandu, neoženil se a neměl potomky
Marie (5. března 1723 – 14. ledna 1772), ⚭ 1740 Fridrich II. Hesensko-Kasselský (14. srpna 1720 – 31. října 1785), lankrabě hesensko-kasselský
Luisa (7. prosince 1724 – 19. prosince 1751), ⚭ 1743 Frederik V. (31. března 1723 – 13. ledna 1766), král dánský a norský od roku 1746 až do své smrti

Následníkem trůnu

Anglická královna Anna jej prohlásila roku 1705 anglickým občanem, roku 1706 mu udělila podvazkový řád a jmenovala ho vévodou z Cambridge. Roku 1708 se účastnil v bitvě u Oudenarde, kde byl sražen z koně, ale vyvázl bez zranění. V roce 1714, po smrti královny Anny, se jeho otec stal britským králem a Jiří následníkem trůnu.

Se svým otcem měl Jiří August velmi špatné vztahy Když se jeho manželce roku 1717 narodil syn Jiří, spory v rodině vyvrcholily. Jiří chtěl, aby kmotrem při křtu byl Thomas Pelham-Holles, 1. vévoda z Newcastlu, zatímco jeho otec kmotrem určil Ernesta Augusta, vévodu z Yorku a Albany. Když svého otce veřejně pohaněl, byl dočasně uvězněn a později vykázán z královského sídla St James's Palace.

Dělal pak vše pro to, aby podnítil opozici proti otcově politice. V jeho londýnském sídle v Leicester House se scházeli odpůrci jeho otce, krále Jiřího I. včetně Roberta Walpolea a Charlese Townshenda. Roku 1720 Walpole podpořil urovnání vztahů mezi králem a jeho synem a vrátil se do vlády, odkud byl roku 1717 vyloučen. Ekonomická krize roku 1721 umožnila Walpolemu získat velmi silnou pozici ve vládě a Whigové, podporovaní Jiřím I., který se obával odporu Toryů vůči uplatnění zákona o nástupnictví, se stali dominantní politickou silou na dlouhé období. Walpole se přiklonil na stranu krále, čímž ale ztratil přízeň jeho syna.

Vláda

Na trůn nastoupil po smrti svého otce 11. června 1727. Korunován byl 4. října ve Westminsterském opatství. Hannoverský skladatel Georg Friedrich Händel byl vyzván, aby pro jeho korunovaci složil čtyři nové chorály (Zadok the Priest, The King Shall Rejoice, My Heart is Inditing a Let thy Hand be Strengthened), z nichž Zadok the Priest (česky Kněz Sádok) zpíván od té doby na každé korunovaci.

Převládalo mínění, že odvolá Walpolea a nahradí ho Spencerem Comptonem, protože požádal Comptona, aby mu napsal první řeč. Compton ale požádal Walpolea o pomoc, což vedlo královnu Karolinu k tomu, aby Jiřího přesvědčila, že Compton není dostatečně schopný. Jiří souhlasil a potvrdil Walpolea ve funkci předsedy vlády. Tomu se postupně podařilo získat královu důvěru. Walpoleovi se také podařilo přesvědčit mnoho Toryů, aby akceptovali následnictví stanovené v zákoně o nástupnictví. Naopak král pomohl získat Walpoleovi silnou většinu ve Sněmovně lordů, když jmenoval nové peery, kteří byli Walpoleovi spojenci.

Walpole byl velmi schopný muž v domácí politice a částečně ovlivňoval i politiku zahraniční. Zatímco král se chtěl aktivně zapojit do války na kontinentu, Walpole byl obezřetnější. Doporučil králi podepsat roku 1729 mírovou dohodu se Španělskem. Roku 1732 král ustanovil provincii Georgia, která byla pojmenována po něm, a roku 1737 založil v německém Göttingenu univerzitu, která také dostala jeho jméno (Univerzita Georga Augusta v Göttingenu).

Vztah Jiřího s jeho nejstarším synem Frederikem byl velmi problematický. Po Frederikově sňatku v roce 1736 se vztahy ještě zhoršily a Jiří korunního prince dokonce vyhostil ode dvora. Jeho manželka Karolina, k jejímuž úmrtnímu loži Frederik odmítl přijít, zemřela krátce nato 20. listopadu 1737. Po její smrti se Jiří už znovu neoženil.

Válka a vzpoura

Navzdory Walpoleho doporučení znovu zahájil roku 1739 válku se Španělskem. Záminkou se stal, po smrti Karla VI., nárok Marie Terezie na rakouský trůn. Jeho spor se Španělskem se krátce po jeho vypuknutí stal součástí Války o rakouské dědictví.

Frakce podporující válku, vedená Johnem Carteretem, se obávala, že pokud by Marie Terezie neuspěla v nároku na rakouský trůn, byl by vliv Francie v Evropě příliš velký. Jiří souhlasil s vysláním dalších vojenských sil do Evropy. Vyslání vojsk bylo vykládáno jako podpora Marie Terezie, ale ve skutečnosti mělo ochránit Hannover před útokem nepřátel. Jiří sám velel roku 1743 britskému vojsku v bitvě u Dettingenu, která byla poslední bitvou, v níž britský panovník velel vojsku osobně. Britská veřejnost tuto válku nepodporovala, protože bylo zřejmé, že důvodem britské angažovanosti je ochrana hannoverských zájmů.

Jiřího francouzští nepřátelé povzbuzovali v době války vzpouru jakobitů, kteří obhajovali nástupnictví Stuartovců na britském trůnu. Princ Karel Eduard Stuart se vylodil ve Skotsku v červenci 1745. Připojilo se k němu mnoho Skotů a společně v září porazili Brity. Poté se rozhodli vyrazit do Anglie, kde je ale i mnozí katolíci považovali za nepřátele. Ludvík XV. slíbil poslat posilu dvou tisíc vojáků, ale slib nedodržel. Mezitím britská armáda vedená vévodou z Cumberlandu zahnala jakobity zpět do Skotska a 14. dubna 1746 je v bitvě u Cullodenu porazila. Byla to poslední bitva vybojovaná na britském území. Princi Karlovi se podařilo uniknout do Francie, ale mnoho Skotů bylo zajato a popraveno a jakobité byli zcela poraženi.

Pozdní období

V následujícím období se Jiří do politiky nebo do války nezapojoval. V posledním období jeho vlády byly položeny základy industrializace a britská dominance v Indii byla potvrzena v bitvách u Arcotu a Plassey. Když roku 1751 náhle zemřel jeho nejstarší syn, korunní princ Frederik, stal se následníkem Jiřího II. na britském trůnu jeho vnuk, Frederikův nejstarší syn Jiří.

Ráno 25. října 1760 zemřel Jiří II. v důsledku protržení výdutě aorty. Byl pohřben ve Westminsterském opatství a jeho nástupcem se stal jeho vnuk jako Jiří III.

Původ

Vilém Brunšvicko-Lüneburský

Jiří Brunšvicko-Lüneburský

Dorothea Dánská

Arnošt August Brunšvicko-Lüneburský

Ludvík V. Hesensko-Darmstadtský

Anna Eleonora Hesensko-Darmstadtská

Magdalena Braniborská

Jiří I.

Fridrich IV. Falcký

Fridrich Falcký

Luisa Juliana Oranžská

Jiří II.

Vilém Brunšvicko-Lüneburský

Jiří Brunšvicko-Lüneburský

Dorotea Dánská

Jiří Vilém Brunšvicko-Lüneburský

Ludvík V. Hesensko-Darmstadtský

Anna Eleonora Hesensko-Darmstadtská

Magdaléna Braniborská

Žofie Dorotea z Celle

Alexandr Desmier

Alexandr II. Desmier d'Olbreuse

Marie Baudoin du Peux

Éléonore Desmier d'Olbreuse

Joachim Poussard

Jacquette Poussard de Vandré

Suzanne Gaillard de Saint-Dizant

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku George II of Great Britain na anglické Wikipedii.

Literatura

KOVÁŘ, Martin. On the Nature and the System of British Politics and Parliamentarism in the First Part of the Reign of George II. of Hannover (1727–1742). Prague Papers on the History of International Relations. 2001, roč. 5, s. 27–44. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-016-8.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří II. Britský na Wikimedia Commons
Seznam prací o Jiřím II. Britském v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)

Britští panovníci

Království Velké Británie (1707–1801)	Anna Stuartovna (1702–1714)¹ Jiří I. (1714–1727)¹ Jiří II. (1727–1760)¹ Jiří III. (1760–1801)¹

Spojené království Velké Británie a Irska (1801–1927)	Jiří III. (1801–1820) Jiří IV. (1820–1830) Vilém IV. (1830–1837) Viktorie (1837–1901) Eduard VII. (1901–1910) Jiří V. (1910–1927)

Spojené království Velké Británie a Severního Irska (od r. 1927)	Jiří V. (1927–1936) Eduard VIII. (1936) Jiří VI. (1936–1952) Alžběta II. (1952–2022) Karel III. (od 2022)

¹Rovněž vládce Irska

Britští princové

Generace naznačují původ od Jiřího I., který formalizoval použití titulů princ a princezna pro členy britské královské rodiny.

1. generace	Jiří II.

2. generace	Frederik, princ z Walesu Jiří Vilém Vilém, vévoda z Cumberlandu

3. generace	Jiří III. Eduard, vévoda z Yorku a Albany Vilém Jindřich, vévoda z Gloucesteru a Edinburghu Jindřich, vévoda z Cumberlandu a Strathearnu Frederik

4. generace	Jiří IV. Frederik, vévoda z Yorku a Albany Vilém IV. Eduard, vévoda z Kentu a Strathearnu Arnošt August Hannoverský August Frederik, vévoda ze Sussexu Adolf, vévoda z Cambridge Octavius Alfréd Vilém Frederik, vévoda z Gloucesteru a Edinburghu

5. generace	Albert¹ Jiří V. Hannoverský Jiří, vévoda z Cambridge

6. generace	Eduard VII. Alfréd, vévoda z Edinburghu a ze Sasko-Kobursko-Gothajska Artur, vévoda z Connaughtu a Strathearnu Leopold, vévoda z Albany Arnošt August

7. generace	Albert Viktor, vévoda z Clarence a Avondale Jiří V. Alexandr Jan z Walesu Alfréd, dědičný princ ze Sasko-Kobursko-Gothajska Artur z Connaughtu Karel Eduard, vévoda z Albany a ze Sasko-Kobursko-Gothajska Jiří Vilém Hannoverský Kristián Hannoverský Arnošt August, vévoda z Brunšviku

8. generace	Eduard VIII. Jiří VI. Jindřich, vévoda z Gloucesteru Jiří, vévoda z Kentu Jan Alastair, 2. vévoda z Connaughtu a Strathearnu Johan Leopold, dědičný princ ze Sasko-Kobursko-Gothajska Hubertus Sasko-Kobursko-Gothajský Arnošt August Hannoverský Jiří Vilém Hannoverský

9. generace	Filip, vévoda z Edinburghu² William z Gloucesteru Richard, vévoda z Gloucesteru Edward, vévoda z Kentu Michael z Kentu

10. generace	Karel III. Andrew, vévoda z Yorku Edward, vévoda z Edinburghu

11. generace	William, princ z Walesu Harry, vévoda ze Sussexu James Mountbatten-Windsor, hrabě z Wessexu

12. generace	George z Walesu Louis z Walesu Archie ze Sussexu

¹Nenarodil se jako britský princ, ale byl mu udělen titul prince manžela. ²Nenarodil se jako britský princ, ale titul britského prince mu byl udělen. Princové, jejichž tituly byly odebrány, a způsobilí lidé, kteří tento titul nepoužívají, jsou zobrazeni kurzívou.