Josef von Schmerling
Josef von Schmerling | |
---|---|
Zástupce vrchního velitele c. k. zeměbrany | |
Ve funkci: 1868 – 1878 | |
Předchůdce | nově zřízená funkce |
Nástupce | Friedrich von Packenj |
Velitel VII. armádního sboru | |
Ve funkci: 1862 – 1866 | |
Předchůdce | princ Alexandr Hesenský |
Nástupce | baron Josip Maroičić |
Vojenská služba | |
Služba | Rakousko-Uhersko |
Hodnost | polní zbrojmistr (1868), polní podmaršál (1858), generálmajor (1850) |
Narození | 8. prosince 1806 Vídeň |
Úmrtí | 8. září 1884 (ve věku 77 let) Bad Aussee |
Místo pohřbení | Hietzingský hřbitov |
Rodiče | Joseph Ritter von Schmerling |
Příbuzní | Anton von Schmerling (sourozenec) |
Profese | důstojník |
Ocenění | Vojenský záslužný kříž 3. třídy Řád svatého Michala Řád Františka Josefa |
Commons | Josef von Schmerling |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef von Schmerling (německy Joseph Reichsritter und Edler von Schmerling) (8. prosince 1806 Hietzing – 8. září 1884 Bad Aussee) byl rakousko-uherský generál. V armádě sloužil od roku 1828, vyznamenal se především v bojích revolučních let 1848–1849, kdy rychle postupoval v hodnostech. Ve vojsku nakonec dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1868) a v letech 1868–1878 byl zástupcem vrchního velitele c. k. zeměbrany. Po odchodu do výslužby byl jmenován členem Panské sněmovny. Jeho starším bratrem byl významný rakouský politik Anton von Schmerling.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Pocházel ze staré rodiny povýšené v roce 1707 do šlechtického stavu s titulem rytíř. Narodil se jako druhý z pěti synů apelačního rady Josefa Schmerlinga (1774–1828), matka Elisabeth (1784–1851) byla dcerou významného právníka a rektora vídeňské univerzity Franze von Zeillera.[1] Josef po absolvování gymnázia studoval filozofii a práva na univerzitě ve Vídni, ale v roce 1828 vstoupil do armády. Začínal jako praporčík u 7. pěšího pluku, poté sloužil u různých posádek a rychle postupoval v hodnostech (poručík 1831, nadporučík 1833). Několik let sloužil v Brně, kde byl v roce 1839 povýšen na kapitána,[2] později byl přeložen do Itálie a sloužil v Miláně.[3]
Vyznamenal se v revolučních letech 1848–1849, kdy pod maršálem Radeckým bojoval v Itálii. Vyznamenal se v bitvě u Novary (1849), nedlouho poté byl pod ním u pevnosti Croce Bianca zastřelen kůň. Během revoluce byl povýšen na majora (1848), podplukovníka (1848) a plukovníka (1849), byl náčelníkem štábu II. armády a poté krátce velitelem brigády v Praze.[4] V roce 1850 dosáhl hodnosti generálmajora a jako zplonomocněnec byl vyslán k vojenskému výboru Německého spolku ve Frankfurtu. Zde byl současně velitelem brigády spolkového vojska a jako diplomat setrval ve Frankfurtu do roku 1858.[5]
V roce 1858 byl povýšen na polního podmaršála a jmenován velitelem pevností v Rastattu a Mohuči. V letech 1859–1860 byl přednostou vojenské kanceláře vrchního velitele armády arcivévody Viléma.[6] Poté byl přeložen na ministerstvo války, kde v letech 1861–1862 zastával funkci náměstka ministra. V letech 1862–1866 byl velitelem VII. armádního sboru v Trevisu,[7] mezitím během polského povstání v roce 1863 dočasně působil v Haliči. Od léta do prosince 1865 byl kromě Trevisa současně velitelem ve Veroně. Kvůli zlomenině nohy na velitelský post rezignoval v květnu 1866. Do aktivní služby se vrátil v roce 1867 jako vrchní velitel v Banátu se sídlem v Temešváru.[8] V roce 1868 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a ve spolupráci s arcivévodou Rainerem pomáhal zorganizovat nově zřízenou vojenskou složku c. k. zeměbrany. V letech 1868–1878 byl zástupcem vrchního velitele zeměbrany arcivévody Rainera. K datu 19. října 1878 byl penzionován.[9]
Zemřel v Bad Aussee 8. září 1884 ve věku 78 let, pohřben byl na hřbitově v Hietzingu.[10]
Tituly a ocenění
[editovat | editovat zdroj]V roce 1859 byl jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence. Od roku 1860 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 67.[11] Po odchodu do výslužby byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny (1879). Během vojenské služby obdržel řadu vyznamenání, jak rakouských, tak zahraničních, a to především v souvislosti s dlouholetým diplomatickým působením ve Frankfurtu. Za aktivní účast ve válkách byl nositelem rytířského kříže a velkokříže Leopoldova řádu (obojí s válečnou dekorací), nositelem Vojenského záslužného kříže, v Rakousku dále obdržel Řád železné koruny I. třídy a rytířský kříž Řádu Františka Josefa. Od zahraničních panovníků získal pruský Řád červené orlice I. třídy s brilianty, velkokříž hesenského Vilémova řádu, lucemburského Řádu dubové koruny, dále byl komandérem bádenského Řádu zähringenského lva a belgického Leopoldova řádu.[12]
Rodina
[editovat | editovat zdroj]Všichni Josefovi sourozenci dosáhli vysokého postavení v různých sférách veřejného života. Mladší bratr Rainer von Schmerling (1810–1892) vystudoval medicínu, později byl osobním lékařem arcivévody Albrechta a získal titul dvorního rady. Další bratr Moritz von Schmerling (1822–1882) byl právníkem a v letech 1867–1882 prezidentem správního soudního dvora. Ze sourozenců nejvíce vynikl nejstarší bratr Anton von Schmerling (1805–1893), který dlouhodobě působil v politice, v letech 1860–1865 byl státním ministrem a nakonec prezidentem nejvyššího soudního dvora.[13]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Rodina Josefa Schmerlinga na webu geni.com dostupné online
- ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes; Vídeň, 1839; s. 410 dostupné online
- ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes; Vídeň, 1844; s. 404 dostupné online
- ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes, Vídeň, 1850; s. 98, 511 dostupné online
- ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes; Vídeň, 1858; s. 102 dostupné online
- ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes; Vídeň, 1859; s. 45, 58 dostupné online
- ↑ Přehled velitelů armádních sborů rakouské armády 1849–1878 na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes; Vídeň, 1867; s. 106, 122 dostupné online
- ↑ Služební postup Josefa Schmerlinga in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 164 dostupné online
- ↑ BAUER, Werner T.: Wiener Friedhofsführer; Vídeň, 2004; s. 157 ISBN 3-85439-335-0
- ↑ Přehled majitelů pluku č. 67 in: Schematismus für das k. u. k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 560 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Josefa Schmerlinga in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1878; Vídeň, 1878; s. 305 dostupné online
- ↑ Rodina Antona Schmerlinga na webu města Jihlava dostupné online
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Rakousko-uherští generálové
- Rakouští šlechtici
- Osobnosti prusko-rakouské války
- Diplomaté Rakouska
- Tajní radové
- Členové Panské sněmovny
- Absolventi Vídeňské univerzity
- Nositelé Řádu železné koruny
- Nositelé Řádu Leopoldova
- Nositelé Řádu Františka Josefa
- Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko)
- Nositelé Řádu červené orlice
- Nositelé Řádu dubové koruny
- Nositelé Řádu zähringenského lva
- Nositelé Řádu Leopolda (Belgie)
- Nositelé Řádu Adolfa Nasavského
- Nositelé Řádu svatého Josefa
- Narození 8. prosince
- Narození v roce 1806
- Úmrtí 8. září
- Úmrtí v roce 1884
- Pohřbení na hřbitově v Hietzingu