Kalimiko
 Kalimiko | |
|---|---|
.jpg) Kalimiko | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 zranitelný[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | primáti (Primates) |
| Čeleď | kosmanovití (Callitrichidae) |
| Rod | kalimiko (Callimico) Miranda-Ribeiro, 1912 |
| Binomické jméno | |
| Callimico goeldii (Thomas, 1904) | |
 Rozšíření kalimika (červeně) | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kalimiko (Callimico goeldii) je ploskonosá opice z čeledi, resp. podčeledi kosmanovitých (Callitrichidae), jediný druh svého rodu. Ve starších zdrojích bývá uváděn i jakožto jediný zástupce samostatné čeledi kalimikovití (Callimiconidae).[2]
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Kalimiko se vyskytuje na západě Amazonie. Areál výskytu sahá od řeky Japurá v Kolumbii přes Peru a západní Brazílii až po severobolivijský departement Pando, z toho více než 75 % tohoto území protíná Peru. Zvažován je taktéž výskyt v Ekvádoru, nicméně v tomto ohledu neexistují žádné spolehlivé důkazy. Kalimiko se přizpůsobil životu v lesích smíšených s bambusovými porosty a ve vegetaci tvořené tenkokmennými rovnými stromy. Řídčeji lze tyto opice spatřit také v otevřených vzrostlých lesích. Ačkoli obývají rozsáhlý areál rozšíření, jejich výskyt je nespojitý a v mnohých oblastech jejich populace scházejí.[3] Kalimiko byl objeven relativně pozdě, teprve roku 1904.[4]
Popis
[editovat | editovat zdroj]Kalimikové měří 210–230 mm bez ocasu, délka ocasu pak činí 255–324 mm. Tělesná hmotnost osciluje mezi 393–860 g, přičemž samci dosahují vyšší hmotnosti než samice a zvířata ve volné přírodě bývají lehčí než jedinci chovaní v zajetí.[5] Se svými rozměry kalimiko patří mezi největší kosmanovité opice, kdy velikostně výrazně překonává ostatní kosmany a bývá i o něco větší než tamaríni a lvíčci.[6] Srst je krátká, leč hustá, na krku a ocasu značně huňatá. Na těchto partiích může také jinak černě zbarvené osrstění nabývat stříbřitých až hnědých odstínů. Obličej a chodidla neporůstá srst, kůže má opět černou barvu.[5]
Kalimikové si zachovávají tři stoličky a rodí pouze jediné mládě, na rozdíl od ostatních kosmanovitých opic, které mají jednu stoličku redukovanou a rodí dvojčata. Molekulární fylogenetika však rod kalimiko klasifikuje jako sesterský vůči kosmanům rodu Callithrix, Mico a Cebuella. Z toho vyplývá, že uvedené charakteristiky buďto představují jeho odvozené znaky, anebo jde naopak o znaky primitivní a jejich odvozená podoba se nezávisle vyvinula u kosmanů a tamarínů.[7]
Chování
[editovat | editovat zdroj]
Kalimikové jsou společenské opice, jež vytvářejí tlupy o asi deseti jedincích.[5] V zajetí skupinu tvoří jeden dospělý pár, ovšem v přirozeném prostředí žije v každé tlupě více dospělců obou pohlaví. Kalimikové si udržují relativně velké domovské okrsky.[7] Jejich rozloha činí 0,3–1,5 km2. Kalimikové jsou známí tím, že často vytvářejí mezidruhové asociace s jinými drápkatými opicemi, zejména s tamaríny, jako je tamarín bělohubý (Saguinus labiatus), vousatý (S. imperator) nebo sedlový (Leontocebus fuscicollis). Koexistují však i s jinými místními primáty, jako jsou kosmani, malpy, mirikiny, chvostani či kotulové. Během dne kalimikové urazí vzdálenosti i přes 900 m. Denní režim dělí mezi odpočinek, přesuny na jiná stanoviště, krmení, shánění potravy a další aktivity (v tomto pořadí podle četnosti). Odpočinkem tráví až dvě třetiny času, přičemž spí v husté změti vegetace či listí.[8]
Kalimikové se živí zejména členovci, houbami a ovocem, tyto složky ve zhruba stejných poměrech tvoří okolo 90 % jídelníčku. Houby, zejména rody Auricularia a Ascopolyporous, tvoří důležitý potravní zdroj zvláště v období sucha, od května do července mohou dokonce představovat nadpoloviční většinu jídelníčku. Naopak během období dešťů kalimikové konzumují zejména plody. V menší míře se přikrmují i nektarem a rostlinnými výpotky, ale i malými obratlovci, jako jsou žáby a ještěrky, případně ptačími vejci.[8]
Mezi členy jedné tlupy existují silná pouta, vzájemně se vzdalují jen asi 10 až 20 m od sebe. Komunikace je zprostředkována jak nonverbálně, tak prostřednictvím různých volání, od jemného cvrlikání po táhlý jekot.[5] Rozmnožovací systém může být založen na polygamii i monogamii. Březost trvá okolo pěti měsíců, přičemž samice mohou během jednoho roku zabřeznout i dvakrát. Samice rodí zejména jedináčky, velmi vzácně i dvojčata. První dva nebo tři týdny života se o mládě stará výhradně matka, následně jej však začnou přenášet i ostatní členové tlupy, v polyandrických skupinách dokonce větší množství samců. Ve volné přírodě se mláďata začínají samostatně pohybovat teprve ve 3 měsících věku. V zajetí bylo pohlavní chování samic zaznamenáno již ve věku 8,5 měsíců, u samců již v 5 měsících. Pohlavní dospělosti je však obvykle dosaženo podstatně později, u samců typicky až v 15 až 16 měsících. Jedinci rodnou skupinu opouštějí tehdy, není-li v ní k dispozici vhodný partner ke spáření.[8]
Ohrožení
[editovat | editovat zdroj]Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje k roku 2024 kalimika za zranitelný druh, s předpokládaným úbytkem jeho celkové populace o minimálně 30 % v časovém horizontu let 2018–2036. Hrozby pramení zejména z odlesňování kvůli rozšiřování lidské populace, výstavbě dopravní infrastruktury, těžbě dřeva i zlata a ničení lesů na úkor zemědělských ploch. Méně než polovina kalimiky obývaných lesů navíc podléhá zákonné ochraně. K tomuto problému se může přidružovat i odchyt pro obchod s domácími zvířaty, potvrzený např. na trzích v peruánském Tumbesu. V rámci CITES je tento druh klasifikován v první příloze.[3]
V zajetí byl kalimiko poprvé chován teprve roku 1915, a sice v Londýně. Do USA se první živý jedinec dostal až roku 1954. Chovné pokusy však často končily neúspěchem a opice brzy hynuly. Ke konci 70. let se na úspěšném rozmnožování v zajetí podílely zejména zoologické zahrady v Kolíně nad Rýnem a Frankfurtu nad Mohanem.[9] K roku 2024 jsou tyto opice chovány již v desítkách institucí, zejména v Evropě a Severní Americe. V Česku jde o Zoo Praha a Olomouc.[10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
- ↑ Nové Universum: všeobecná encyklopedie ; A - Ž. Příprava vydání Antonín Kočí. 1. vyd. Praha: Euromedia Group - Knižní Klub 1303 s. (Edice Universum). ISBN 978-80-242-1069-8.
- ↑ a b Palacios, E., Wallace, R.B., Mollinedo, J.M., Heymann, E.W., Shanee, S., Calouro, A.M., del Valle, E. & Mittermeier, R.A. 2021. Callimico goeldii (amended version of 2020 assessment). The IUCN Red List of Threatened Species 2021: e.T3564A191700340. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2021-1.RLTS.T3564A191700340.en. Accessed on 29 September 2024.
- ↑ DOBRORUKA, Luděk. Poloopice a opice. Praha: SZN, 1979. (Zvířata celého světa; sv. 5).
- ↑ a b c d MAFFEI, Devin. Callimico goeldii (Goeldi's marmoset). Animal Diversity Web [online]. [cit. 2024-09-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ VANČATA, Václav, 2002. Primatologie – Díl 1. Evoluce, adaptace, ekologie a chování primátů – Prosimii a Platyrrhina. Praha: Univerzita Karlova. S. 160.
- ↑ a b FLEAGLE, John G, 2013. Primate Adaptation and Evolution. 3. vyd. San Diego: Elsevier. Dostupné online. ISBN 978-0-12-378632-6. S. 114f.
- ↑ a b c Goeldi’s monkey. Wisconsin National Primate Research Center [online]. [cit. 2024-09-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DOBRORUKA, Luděk. Poloopice a opice. Praha: SZN, 1979. (Zvířata celého světa; sv. 5).
- ↑ ZootierlisteHomepage. www.zootierliste.de [online]. [cit. 2024-09-29]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kalimiko na Wikimedia Commons 
Taxon Callimico goeldii ve Wikidruzích