Lluís Llach

Lluís Llach
	Lluís Llach (20. října 2017)
Rodné jméno	Lluís Llach i Grande
Narození	7. května 1948 (76 let); Girona
Povolání	písničkář, spisovatel, politik, hudební producent, politický aktivista a nahrávající umělec
Ocenění	Catalan Disc of the Year Award (1979); Kříž svatého Jiří (1981); Catalan Disc of the Year Award (1993); Cerverí Award for a song's lyrics (2001); Medal of Honor of the Parliament of Catalonia (2007); Premi de Narrativa Maria Àngels Anglada (2013); Středomořská cena (2016); … více na Wikidatech
Webová stránka	www.lluisllach.cat
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lluís Llach i Grande (* 7. května 1948 Verges, Girona) je katalánský hudebník, zpěvák a písničkář, jeden z nejslavnějších umělců zpívajících v katalánštině.

Životopis

Llach se narodil ve Verges, v jeho 9 letech se rodina přestěhovala do Figueres. Na studiích inženýrství v Barceloně se záhy přidal ke hnutí Cançó Nova, které útočilo na Frankovu diktaturu prostřednictví hudby a umění. V roce 1967 vstoupil coby nejmladší člen do seskupení zpěváků-písničkářů Els Setze Jutges („šestnáct soudců“). Rychle se stal proslulým; jeho recitály dokázaly zaplnit i slavný Palau de la Música Catalana.

Jakožto kritikovi režimu mu bylo v roce 1970 zakázáno vystupovat ve Španělsku. Po jednom z vystoupení v roce 1975 byl zatčen a pokutován. V letech 1971–1976 pobýval Llach převážně v pařížském exilu, kde se rovněž proslavil, zejména koncerty v Olympii. Dva měsíce po Frankově smrti se vrátil do Barcelony a opět vystupoval před desítkami tisíc Katalánců. Od roku 1994 žije v severokatalánském městečku Porrera. V posledních letech pendluje mezi Senegalem, kde založil nadaci věnující se rozvojové pomoci místním dětem, a svou katalánskou rezidencí ve vesnici Parlavà nedaleko Girony^[1]. V letech 2015–2017 byl poslancem v katalánském parlamentu. V předčasných volbách v prosinci 2017 již nekandidoval, i když se i nadále věnuje politickému aktivismu^[1].

Tvorba

Lluís Llach je autorem a interpretem mnoha desítek písní, které zpívá zpravidla sám za doprovodu kytary, případně klavíru; příležitostně vystupuje také jako baryton ve vážné hudbě. V jeho písních se mísí prvky šansonu, latinskoamerické hudby, jazzu, lidové písně; texty zpravidla prostřednictvím nejrůznějších příběhů a obrazů demonstrují katalánskou kulturní identitu, svobodu, odpor vůči fašismu, španělskému centralismu a jazykovému útlaku. Mezi jeho nejznámější písně patří El Bandoler či L'estaca, jejíž sláva se donesla až do Polska, kde ji přetextoval Jacek Kaczmarski pod názvem Mury („zdi“)^[1].

Diskografie

Els èxits de Lluís Llach (1968)
Ara i aquí (1970)
Com un arbre nu (1972)
Lluís Llach a l'Olympia (1973)
L'Estaca (1973)
I si canto trist… (1974)
Viatge a Itaca (1975)
Barcelona, gener de 1976 (1976)
Campanades a morts (1977)
El meu amic, el mar (1978)
Somniem (1979)
Verges 50 (1980)
I amb el somriure, la revolta (1982)
T'estimo (1984)
Maremar (1985)
Camp del Barça, 6 de juliol de 1985 (1985)
Astres (1986)

Geografia (1988)
La forja de un rebelde (BSO)(1990)
Torna aviat (1991)
Ara, 25 anys en directe (1992)
Un pont de mar blava (1993)
Rar (1994)
Porrera (1995)
Nu (1997)
9 (1998)
Temps de revoltes (2000)
Jocs (2002)
Junts (společně s Josepem Carreras, 2003)
Poetes (2004)
Que no s'apague la llum (společně s Feliu Ventura, 2005)
i. (2006)
Verges 2007 (2007)

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c PHOENICKS. Catalunya 2011 [online]. 23. 11. 2019 [cit. 2019-11-23]. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Lluís Llach na Wikimedia Commons
(katalánsky) Stránky Lluise Llacha
Lluís Llach na YouTube

[#1-1] PHOENICKS. Catalunya 2011 [online]. 23. 11. 2019 [cit. 2019-11-23]. Dostupné online.

[1]

Nositelé ceny Premio Tenco

Pro hudebníka	Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023)

Pro kulturní osobnost	Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023)