Mithraismus

Římská freska tauroktonie znázorňující Mithru v orientálním oděvu s frýžskou čapkou porážejícího kosmického býka.

Mithraismus je moderní označení pro starověký římský kult boha Mithry, tj. Mithrova mystéria, významného synkretického náboženského směru v pozdně starověké Římské říši, který Římané nazývali „Mystérii Peršanů“. V centru víry a tajných obřadů stálo uctívání původem perského (íránského) slunečního boha Mithry. Svůj největší rozkvět a rozmach zaznamenal kult v období pozdní antiky 1. až 4. století n. l. Přestože byl rozšířen po takřka celé Římské říši a teoreticky se mohl ucházet o přízeň lidových mas nebo se dokonce stát státním náboženstvím říše ještě před nástupem křesťanství, v praxi zůstával pro širokou veřejnost uzavřeným, přístupný pouze pro užší kruh mužských zasvěcenců. Pro Římany obecně byl (jako jiné mysterijní kulty) kultem orientálním ve smyslu exotický, ne-římský, dovezený. Byl populární u římských vojáků a úředníků. Pro svůj vojenský charakter zůstával nepřístupný ženám a tuto vzniklou mezeru často vyplnila přítomnost jiných kultů, např. kult Kybely. Kvůli spojitosti s Peršany, kteří byli nepřáteli Říma, mohli k němu někteří Římané chovat nedůvěru a držet si odstup. Paradoxně měl kult s Peršany a jejich náboženstvím společného jen málo. Kult byl helénistický a římský. Pocházel z Malé Asie, kde byl ovlivněn starou tradicí řeckých héroů a chaldejskou astrologií.

Íránský Mithra a římský Mithras

Související informace naleznete také v článku Mithra.

Oboustranný reliéf, přelom 2. a 3. stol. n. l. (Muzeum Louvre)

Božstvo i jeho jméno jsou odvozené od indo-íránského boha zvaného Mithra či Mitra, který byl ctěn v Perské říši – toto jméno má v avestánštině význam zhruba: „ten, který svazuje“, původ má také v sanskrtu a znamená „přítel“, jeho římské jméno Mithras (latinsky) bylo někdy doplňováno různými přídomky (například „Mithras Tauroktonos“). Mithras uctíváný v pozdně antickém Římě je nepochybně božstvem íránského původu, ale pravděpodobně vychází z tradice odlišné od zarathuštrické. Mezi Římany a zejména legionáře se kult dostává krátce po římském dobytí maloasijské Kilíkie, která toho času byla pod kontrolou pirátů. Víra v tohoto boha musela být rozšířena i dále na východě. Mithra figuruje ve jménech několika pontských králů. Mithras je synem Dia-Óhrmazda (synkretické spojení nejvyššího boha řecké mytologie a Ahury Mazdy), je zjevné, že došlo k propojení náboženských představ kultu se známou řecko-římskou mytologií tak se zoroastrismem, jehož vliv byl dál na východě.

Mithras vystupující ze skály

Mithrovy mýty se do dnešních dnů nedochovaly, ale z kamenných reliéfů Mithrových oltářů je možno vyčíst kultovní příběh božstva. Na počátku se Mithra zrodil (či byl stvořen) již jako dospívající mladík ze skály v jeskyni. Sbíral plody nebo sklízel obilí, poté vystřelil z luku šíp a zasáhl jím skálu, ze které pak vytryskl životodárný pramen. Poté musel pronásledovat býka, kterého bylo zapotřebí zkrotit. Někdy je zobrazován, kterak na zkroceném býkovi jede. Jeho nejvýznamnějším skutkem je však skolení býka. Ústředním motivem příběhů je tedy výjev zvaný tauroktonie, tomu je na oltáři věnována největší pozornost, na něm je bůh Mithra zobrazen, kterak zabodává meč (či dýku) do hřbetu umírajícího býka. Tento akt představoval oběť, během které je obnovována plodnost a životadárnost světa i kosmu. Kromě Mithry se na obrazech objevují další postavy – různá zvířata (had, pes, škorpion, havran...), sluneční bůh Sol (či Hélios), Mithra bývá někdy doprovázen dvěma mladíky (dvojčaty – blíženci) s pochodněmi, kteří bývají oblečení stejně (či podobně) jako on, jmenují se Cautes a Cautopates. V prostorách Mithrových svatyní se vyskytovaly sochy démonického božstva Aióna představující personifikaci času (či nekonečného času, pravděpodobně se jedná podobu římského boha Saturna a řeckého Krona). Mimo soch Aíona se v některých svatyních objevují také sochy a busty egyptsko-helénského synkretického boha Serapida (například v londýnském mithraeu jeho busta). Serapis byl nejvyšší bůh Ptolemaiovského Egypta a centrem jeho kultu bylo helénské město Alexandrie.

Mithra byl chápán jako bůh slunce a světla uctívaný uprostřed temné jeskyně, je to mladý bojovník, vládce universa („kosmokrátor“) a obnovovatel světa, který prostřednictvím krvavé oběti kosmického býka pravidelně zachraňuje a cyklicky obnovuje veškerý život. Byl zobrazován jako mladík v červeném orientálním (zřejmě perském) oděvu s červenou frýžskou (neboli frygickou) čapkou (podoba inspirována možná bájným řeckým hrdinou Perseem), tato podoba nepochází ze zemí jeho původu, ani frygická čapka není typickou pokrývkou hlavy Peršanů (byť si to zjevně Řekové a Římané naopak mysleli). Po stranách jsou zpodobněny menší výjevy zachycující další významné události Mithrova života. Na výjevu tauroktonie proto bývá někdy zobrazeno, kterak z býkovy rány kromě pryštící krve vyrůstají také zemědělské plodiny. Proto byl Mithra chápán jako zachránce a spasitel. Na rozdíl od křesťanského spasitele není Mithra zabit pro spásu lidstva, ale naopak pro spásu lidstva zabíjí. Jeho kult kvůli vojenskému charakteru byl velice oblíbený zejména v římských legiích, ale také rozšířený v řadách městských úředníků a podporovaný některými římskými císaři.

Charakteristika a původ kultu

Božstvo času Aión (Kronos) s klíčem a holí boha Jana

Rekonstrukce mithraea, mithraistické podzemní svatyně z období starověkého Říma

Dochované mithraeum v Ostii nedaleko Říma

Římský kult Mithry se vyvinul ve východních provinciích Římské říše jako synkretismus tradičního antického polyteismu (a řecko-římské mytologie), východní astrologie a perského náboženství zoroastrismu (pársismu), starověkého náboženství založeného prorokem Zarathuštrou (na které zřejmě navazoval jen velmi omezeně). Mithrův kult přinesl do římského náboženství několik novot: spasitelské božstvo, které obnovuje řád světa zkrocením a následnou násilnou obětí kosmického býka, posvátnou liturgii v prostorách podzemní svatyně či chrámu, ikonografii související s nebeskými tělesy noční oblohy a tajné iniciační rituály vedoucí ke spáse lidské duše, které svým charakterem a pojetím obřadů měly povzbuzovat zbožnost zasvěcených (proto je kult označován jako mysterijní a řazen k ostatním mystériím).

Hlavním cílem mithraismu byla spása duše a zajištění věčného života, toho lze dosáhnout postupným zasvěcením do mysterijních obřadů. Překonáváním četných překážek a nástrah a plněním různých úkolů a příkazů (například postu) bylo možné postupně dosáhnout sedmi stupňů zasvěcení, jimž odpovídá představa stoupání duše zemřelého k nebi sférami sedmi planet (sblížení mithraismu, obdobně jako gnosticismu, s astrologií). Skrze iniciační rituály zasvěcenci postupně vstoupali v hierarchii vzhůru jako po nebeském žebříku k nebi, na jehož konci se měla nacházet nebeská brána a radostná přítomnost boha spasitele. Ke každému iniciačnímu stupni hierarchie kultu byla přidělena jedna planeta (a zřejmě i božský patron). Každý stupeň měl svůj iniciační rituál, během něhož kandidát musel prokázat odvahu nebo znalosti, které byly tajné a pro běžnou osobu nedostupné. Kandidát byl vystavován nebezpečí nebo si musel poradit s různými překážkami, nástrahami a hádankami. To je také důvod, proč byl kult přístupný pouze mužům a oblíben mezi vojáky. Například během zasvěcovací ceremonie ke vstupu do kultu byl nováček přiveden do tmavé jeskyně se zavázanýma očima. Tam mu byla látka z očí sejmuta a poté nabídnuta honosná koruna. Aby zájemce v obřadu uspěl, musel vědět, že má nabízenou korunu odmítnout a prohlásit, že jeho korunou je samotný Mithras.

Zasvěcenci v Mithrových svatyních nosili během obřadů pestrobarevná orientální roucha a masky, které odpovídaly jednotlivým stupňům zasvěcení. Obřady byly neveřejné a pro obyčejné lidi nepřístupné, pro zájemce byl vstup do kultu zajišťován prostřednictvím speciálního obřadu – křtu, který spočíval ve vypálení (či vytetování) znamení (či znaku) na čelo, značka měla pravděpodobně tvar řeckého kříže nebo byla ve tvaru písmene X (Hostilianův portrét), není to však jasně prokázáno.

Není známo, nakolik je helénský a římský Mithrův kult pokračovatelem perského náboženství a jeho reformní podoby zavedené prorokem Zarathuštrou, resp. zoroastrismem. Úcta k Mithrovi byla v Persii velmi rozšířená, ale Mithra se nemohl stát ústřední postavou zoroastriánského náboženství, byl trvale zastíněn nejvyšším božstvem zoroastrismu Ahurou Mazdou, čímž byl natrvalo druhořadým bohem. Z toho důvodu se Mithrův kult nemohl uchytit v Persii, ale našel si stoupence v nábožensky tolerantním helénistickém Středomoří a později také v Římské říši, kde se hojně šířil během 1. století n. l. (jedna Mithrova svatyně byla nalezena dokonce na území Británie nedaleko Londýna).

Mithras obětující býka (kolem 150 př. n. l., dnes v Louvru)

Votivní oltář v Rumunsku věnovaný božstvu „Invicto Mythra“.

Přestože je Mithra původem indo-íránský bůh, na území Persie (dnešní Írán) nebyla (na rozdíl od helénského světa a starověkého Říma) nalezena žádná Mithrova podzemní svatyně ani žádný pozůstatek kultu. Ve skutečnosti vnější podoba a charakter Mithových mystérií nevznikly na území Perské říše, ale postupně se vyvinuly v helénistickém světě, kam se víra v perského boha přenesla prostřednictvím obchodu a výbojů. Mithra byl daleko dříve také velice oblíbený v Pontském království (několik tamních králů neslo mimo jiné i jméno Mithradatés, což doslova znamená „daný Mithrou“), kam doputoval ze sousední Sásánovské říše (snad prostřednictvím perských zoroastriánských mágů). Mithrův kult se poté rozvíjel na území Malé Asie (pravděpodobně nejvíc stoupenců nalezl právě v Pontském království), kde přebíral antické vlivy. Po dobytí Pontu Pompeiem se Mithrův kult začal hojně objevovat u kilikijských pirátů. Po porážce kilikijských pirátů se prvními římskými šiřiteli kultu stali pravděpodobně arménští legionáři, kteří se účastnili války proti Pontu a později i proti pirátům. Také někteří piráti původně pocházeli z bývalé pontské armády krále Mithridata. Po mnoha porážkách a bojích jim zachutnal pirátský způsob života. Postupně tak byl orientální Mithrův kult zprvu ovlivňován helénistickým prostředím Malé Asie a posléze řecko-římskou kulturou, řecko-římskými náboženskými představami, antickou astrologií a možná v pozdějších době také křesťanstvím.

Shromaždiště účastníků Mithrových mystérií tvořila jeskyně či uměle zbudovaná podzemní svatyně (zvaná mithraeum) s oltářem zdobeným výjevy z Mithrova mytologického života, později vznikaly také nadzemní chrámy (podobné křesťanským kostelům). Někdy bývají v podzemních svatyních umístěné otvory, odkud měly dovnitř proudit paprsky slunečního svitu. Ty měly osvětlovat některá speciální místa (například oltář) během obřadů a celkově tak podtrhovat atmosféru svatyně. Ústředním výjevem interiéru chrámu byl bohatě zdobený oltář s tauroktonií – výjevem Mithry, kterak zabíjí býka, ta měla obvykle největší rozměr a byla umístěna tradičně uprostřed oltáře (či nad oltářem). Shromáždění věřících uvnitř chrámu bylo pro antický svět novinkou (u tradičních antických chrámů se věřící shromažďují před vchodem a přístup dovnitř mají pouze kněží), kdežto zasvěcenci kultu se shromažďují v prostorách Mithrova chrámu podobně jako křesťané v kostelech. Mimo to Mithrův kult disponoval také speciálními mobilními oltáři s reliéfy, které bylo možno libovolně přesouvat či rozebrat a postavit jinde. Kamkoli Mithrovi věřící přišli, tam si náboženství přinesli se sebou díky přenosnému oltáři, a mohli tak praktikovat svou víru. Díky římským legiím se kult šířil nezvyklou rychlostí a zakládání nových náboženských obcí bylo mnohem jednodušší.

Liturgie a náboženské svátky byly odvozeny z příběhů Mithrova života, kult oslavoval zabití býka Mithrou slavností či hostinou, během které byl obětován býk, jehož maso se později na hostině jedlo. V pobožnostech hrály také významnou úlohu voda a víno (původně haoma neboli sóma, obětní nápoj z rostliny, která na Západě neroste, a proto byla v obřadech nahrazena vínem). Úpadek kultu byl zapříčiněn rozmachem nového náboženství křesťanství a s ním souvisejícím zákazem pohanských krvavých obětí. Vzhledem k tomu, že oběť býka byla pro mithraistickou víru a liturgii klíčová, protože se skrze ní prováděla obnova světa a všeho života v něm, nebylo možné v kultu dál pokračovat.

Sedm stupňů zasvěcení

Zmíněných sedm stupňů bylo následujících:

Mozaika mithraea v Ostii se sedmi stupni zasvěcení

Mozaika značící svatyni, Ostia

Mozaika s věnováním

číslo	mozaika v Ostii	název v latině	překlad	spřízněná planeta	spřízněné božstvo (patron)	symboly a atributy
1.		Corax, Corux nebo Corvex	havran či vrána	Merkur	Mercurius (Hermés)	havran, had, kalich a Hermova berla caduceus
2.		Nymphus nebo Nymphobus	ženich	Venuše	Venuše	lampa, diadém, zvonek a závoj
3.		Miles	voják	Mars	Mars	měšec, přilba, kopí, buben, opasek a hrudní krunýř
4.		Leo	lev	Jupiter	Jupiter	batillum, sistrum, vavřínový věnec a symbol blesku (atribut řeckého Dia a římského Iova)
5.		Perses	Peršan	Měsíc (luna)	Luna	krátký meč akinakes, srp, prak, frýžská čapka, měsíc a hvězdy
6.		Heliodromus	sluneční běžec	Slunce	Sol (Hélios)	pochodeň, bič, plášť a podobizny boha Hélia
7.		Pater	otec	Saturn	Saturnus / Aión (Kronos)	mitra (pokrývka hlavy otců), pastýřská hůl, roucho, kápě a prsten s drahokamem

Sedmý nejvyšší stupeň je spřízněný s planetou Saturn a bohem Saturnem (Kronem), který je zde vyobrazen v podobě Aióna hrozivého vzezření (interpretovaný jako vládce času, všichni tito bohové se svou úlohou a charakteristickými rysy shodují) se lví hlavou (někdy i bez ní) a holí boha Iana v ruce (římského boha dveří, bran, vchodů, začátků a konců) a s klíčem nebo dvěma klíči, patrně od nebeské brány. Nad sedmým stupněm otce byl již jen nejvyšší velekněz, představitel kultu a sedmého stupně otců, který se tituloval jako „Otec otců“ (Pater Patri).

Existuje také hypotéza, že pátý stupeň Peršan (Perses) mohl souviset s řeckým hrdinou Perseem.

Přestože cesta přes sedm iniciačních stupňů vedla do mytického nebe, je prokázáno, že ne všichni zasvěcení tohoto nejvyššího stupně dosáhli, zřejmě to ani nebylo povinností kultu.

Astrologické symboly

Mozaika z 1. stol. n. l. zachycuje Mithru, kterak vychází z jeskyně za doprovodu dvou svých společníků – blíženců Cauta a Cautopata.

symbol tauroktonie	nebeské těleso
býk	souhvězdí Býka
pes	souhvězdí Malého psa (Canis Minor), souhvězdí Velkého psa (Canis Major)
had	souhvězdí Hydry, Hada a Draka
havran	souhvězdí Havrana
štír	souhvězdí Štíra
pšeničný klas (na býčím ocasu)	hvězda Spica
blíženci Cautes a Cautopates	souhvězdí Blíženců
lev	souhvězdí Lva
pohár	souhvězdí Poháru
Sol	slunce
Luna	měsíc
jeskyně	universum

Kult Sol Invictus

Basreliéf s tauroktonií, Mithras zde poráží býka a přitom vzhlíží na slunečního boha Sola vycházejícím z mraků, Vatikánská muzea.

Reprodukce hostiny Mithry se Solem na hřbetu skoleného býka, datováno rok 130, muzeum v Ladenburku, Německo

Raná křesťanská církev kritizovala a obviňovala Mithrova mystéria z kopírování a parodování křesťanských obřadů. Mithra hrál v mithraismu podobnou úlohu spasitele stejně jako Kristus v křesťanství. Narození Mithry se v Římě slavilo 25. prosince během svátku Nepřemožitelného Slunce (Sol Invictus) zavedené císařem Aureliánem, které mělo formálně sjednotit kulty solárních bohů. Mithras je ztotožňován s dvěma antickými bohy slunce, s řeckým slunečním bohem Héliem a zejména pak s římským aureliánským bohem Solem („Sol Invictus Mithras“, ten je také v Mithrových obřadech často zobrazován, kterak je Mithrovi podřízen), na výjevech mithraistických oltáří je zde zobrazení Sola a Mithry, jak si nad oltářem tisknou ruce (dexiósis). Na jiných výjevech Sol před Mithrou klečí a Mithra nad ním mává jakýmsi předmětem (pravděpodobně vakem) jako kdyby snad chtěl Sola zasvětit do svých vlastních mystérií. Cyklus vyobrazení je ukončen výjevem, na němž je Mithra zobrazován, kterak vystupuje na Solův sluneční vůz.

Zeitgeist The Movie

Zmínky o Mithrově kultu se objevily také ve známém dokumentárním filmu Zeitgeist. Jeho první část „Největší příběh všech dob“ se zaobírá náboženstvím, konkrétně kultem slunce a vlivem astrologie na náboženské kulty. Film interpretuje starověké kulty včetně toho Mithrova interpretuje jako přímé předchůdce křesťanství. Křesťanství mělo být pouze plagiátem mithraismu a dalších kultů starověku. Film se zaobírá otázkou, proč byly ve většině mytologií starověku obsaženy zrovna tyto vlastnosti: (narození z panny, 25. prosinec, počet následovníků, smrt po tři dny a vzkříšení z mrtvých). Faktem je, že údaje uváděné filmem o Mithrovi (zrozen 25. prosince z panny Mehr v jeskyni, měl dvanáct učedníků, konal zázraky a tři dny po smrti vstal z mrtvých) nejsou pravdivé ani ničím podložené. Dochované příběhy na Mithrových stélách, obrazech a reliéfech nikde nenaznačují, že by se bůh narodil z panny, měl dvanáct učedníků a vstal z mrtvých, je tedy nutno tyto informace uváděné filmem chápat jako mylné či lživé. Ve skutečnosti četná Mithrova zobrazení a sochy zachycují Mithru, kterak se svévolně rodí ze skály, žádní učedníci se s výjimkou blíženců Cauta a Cautopata po boku Mithry vůbec neobjevují. Mithras nakonec ani neumírá, nýbrž zabíjí kosmického býka a dělá to zřejmě každoročně (cyklicky), jeho mysterijní obřady tak zřejmě souvisejí s ročními obdobími a cykly v přírodě. Buď Mithras obnovuje život a plodnost zabitím býka cyklicky (každoročně), nebo to alespoň za něj dělají mithraistické svátky a obřady, při nichž je býk obětován.

Závěr

Římská freska tauroktonie, na níž Mithras zabíjí svým mečem (či dýkou) býka, s dalšími výjevy z života boha.

Mithrův kult se objevuje v Římské říši v době, kdy upadá význam tradičních římských kultů a věřící lidé se zaobírají novými náboženskými myšlenkami do té doby neznámými (například spásou lidské duše a dosažením věčného života po smrti), roste tak oblíbenost antických mysterijních kultů, které tuto spásu (či osvícení) zajišťují (nejen tedy Mithrova, ale také roste oblíbenost Déméteřiných eleusínských mystérií, dále Dionýsových, Osiridových, Kybeliných a mystérií Kabeirů na Samothráké). Bylo to období velkých společenských otřesů a barbarských vpádů, které ohrožovaly samotnou říši. V této době se na scéně objevuje také nové náboženství – křesťanství, také nabízející spásu lidské duše skrze Syna Božího.

Římský reliéf tauroktonie, italská Pisa, Camposanto Monumentale

Přestože se „mithraismus“ rozšířil do všech koutů Římské říše a zasvěcovat se do něj nechávali i někteří císaři, mnozí badatelé se domnívají, že byl jen krůček od chvíle stát se státním náboženstvím, nic nenasvědčuje tomu, že by Mithrův kult měl ambice se jím stát a chtít svět „mithraizovat“. Mysterijní kult neusiloval o popírání ostatních bohů a kultů či jejich zákaz.

Ani Mithras nemohl na rozdíl od křesťanství zaujmout dominantní postavení státního boha. Za vlády císaře Aureliana byl minimálně ztotožňován se státním aureliánským slunečním bohem Solem (docházelo k jejich spojení ve formě Sol Invictus Mithras) a jeho narození bylo slaveno 25. prosince v souvislosti s narozením Sola a dalších slunečních božstev, jenže elitářská vyhraněnost znemožňovala mithraismu stát se masovým náboženstvím. Mithrova společenství navzdory rozšíření na území impéria zůstávala málo početná. Původ božstva v Orientu, celkový cizokrajný nádech a kulturní spřízněnost s Perskou říší (se kterou Řím často vedl vleklé války) mohly navíc vyvolávat v řadách římské veřejnosti jistou nedůvěru a opovržení. Navíc vojenský charakter obřadů tolik oblíbený u vojáků znemožňoval přístup ženám, kult a jeho zasvěcení bylo přístupné pouze mužům. Ženy se musely alespoň spokojit s kulty jiných božstev, často se v okolí Mithrových svatyních nachází další chrámy zasvěcené některým bohyním (převážně se jedná o bohyni Kybelé, jejíž kult má také svá mystéria a původ v Malé Asii).

Mithrův kult se nestal samostatným náboženstvím, pouze se etabloval jako synkretický přírůstek římského náboženství. Otcem Mithry neměl být nikdo jiný než Zeus-Oromazd (synkretické spojení nejvyššího olympského boha Dia a Ahury Mazdy, nejvyššího íránského boha zoroastrismu), jindy byl Mithra (kromě Sola) ztotožňován také s maloasijským bohem Attidem (partnerem bohyně Kybelé) jako „Mithra-Attis“. Jakou roli hrál v kultu nejvyšší synkretický bůh helénistického Egypta Serapis není známo, buď sem byl umístěn náhodně, a nebo zde zastupoval podobu nejvyššího boha, Mithrova otce. Je možné, že Mithrův kult se snažil formálně sjednotit náboženskou nejednotnost, kulturní a náboženskou rozmanitost Římského impéria. Jeho kulturní a náboženskou nejednotu se pokusil Aurelian vyřešit svými náboženskými reformami (zavedením státního kultu boha slunce Sol Invictus, s kterým byl Mithras ztotožněn) a nakonec zcela „vyřešena“ zákazem pohanských kultů a nastolením křesťanství jako jediného náboženství. Se zákazem pohanských obětí a kultů zanikl také Mithrův kult.

Zánik

Oltáře ze svatyně v Carrawburgh, Spojené království (replika)

Po zákazu pohanských krvavých obětí v Římské říši začíná rychlý úpadek mnoha pohanských kultů včetně toho Mithrova, který byl závislý na obětech býka, jehož maso zasvěcenci jedli na sakrálních hostinách a během kultovních slavností ve svatyních. Pro náboženskou liturgii a zasvěcence byl tento akt ze všech nejdůležitější, představoval Mithrovu oběť, skrze kterou je obnovována plodnost a životaschopnost světa. Prostřednictvím oběti býka a býčí hostiny je tak Mithrův skutek připomínán a nebo dokonce sami věřící se prostřednictvím obřadu podílejí na obnově světa společně s Mithrou. Je tedy pochopitelné, že bez býčích obřadů byla další existence kultu nemyslitelná.

Symbol slunečního boha, areál Mithrovy svatyně, Sankt Urban, Korutany, Rakousko

Po ustanovení křesťanství hlavním státním náboženstvím Římské říše se mithraistické památky stávaly terčem útoků křesťanských věřících. Ti se snažili zahladit veškeré stopy po dříve oblíbeném bohu a spasiteli Římské říše, který dříve pro křesťanství představoval vážného konkurenta. Navíc křesťané byli také toho názoru, že Mithrův kult se na křesťanských obřadech dopouštěl plagiátorství, měl údajně vykrádat a kopírovat křesťanské bohoslužby a svátosti, a zároveň tak křesťanství i zesměšňovat. Mithrův kult, značně oslabený, se dost možná snažil podobně jako ostatní kulty pokračovat ve své činnosti dál, pokud možno tajně a ilegálně. Jeho existence definitivně končí na konci 4. století našeho letopočtu v souvislosti s protipohanskými výnosy křesťanského císaře Theodosia.

Literatura

• TURCAN, Robert. Mithra a mithraismus. Překlad Veronika Sysalová. Praha: Vyšehrad, 2004. 175 s. ISBN 80-7021-708-1. 
• GIEBELOVÁ, Marion. Tajemství antických kultů. Překlad Rudolf Řežábek. Liberec: Dialog, 2009. 173 s. ISBN 978-80-7424-012-6. 

Související články

• Starověký Řím
• Perská říše
• Sásánovská říše
• Zoroastrismus
• Maitréja
• Pontus
• Římská legie
• Hélios
• Sol (bůh)
• Serapis
• Kybelé
• Perseus

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mithraismus na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph254506 BNE: XX531112 NDL: 00567727 NLI: 987007538752105171

Portály: Starověký Řím | Náboženství | Antika