Pracovní smlouva
Pracovní smlouva dle pracovního práva zakládá pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Právně je upravena v zákoníku práce. Uzavřena musí být vždy písemně[1] a vyhotovuje se obvykle ve třech stejnopisech: pro zaměstnavatele, zaměstnance a okresní správu sociálního zabezpečení. Zaměstnanec nicméně musí vždy obdržet jedno vyhotovení.[2] Pracovní smlouvu podepisuje zaměstnanec a zaměstnavatel (nebo osoba, která je oprávněna jednat za zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích na základě plné moci).[3] Jmenování nebo odvolání musí provést výhradně statutární orgán (pro společnost s ručením omezeným jsou to jednatelé) a tuto pravomoc nelze přenášet.
Další možnosti úpravy vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, ale mimo standardní pracovní poměr, nabízí dohoda o pracovní činnosti nebo dohoda o provedení práce.
Podstatné náležitosti smlouvy
[editovat | editovat zdroj]Smlouva musí vždy obsahovat tyto informace:[4]
- druh práce, kterou má zaměstnanec vykonávat,
- místo nebo místa výkonu práce a
- den nástupu do práce (tímto dnem vzniká pracovní poměr).[5]
Další informace související s pracovním poměrem
[editovat | editovat zdroj]Pokud další informace o právech a povinnostech zaměstnance nejsou uvedeny ve smlouvě, musí ho o nich zaměstnavatel nejpozději do jednoho měsíce od vzniku pracovního poměru písemně informovat.[6] Nicméně je možné již přímo v pracovní smlouvě např. uvést, zda je pracovní poměr sjednán na dobu určitou a v takovém případě konkrétně jakou, nebo na dobu neurčitou, když doba neurčitá je sjednána vždy, pokud není výslovně uvedena délka trvání.[7] Dále je vhodné určit výši platu či mzdy, jinak totiž musí zaměstnavatel ihned po nástupu zaměstnance do práce pro něj vydat platový/mzdový výměr.[8] V případě sjednání zkušební doby pak její délku (sjednána může být maximálně na tři měsíce a nemůže být prodloužena), protože její sjednání je možné jen písemně a nejpozději v den, který byl určen jako den nástupu do práce.[9]
Dřívější význam
[editovat | editovat zdroj]V předválečné civilistice se „smlouvou pracovní“ rozuměl právní teorií užívaný souhrnný název pro smlouvu služební (odpovídající svým obsahem dnešní pracovní smlouvě) a smlouvu o dílo, které obě byly upraveny v § 1151–1174 obecného zákoníku občanského. Smlouvou pracovní se rozuměla konsensuální smlouva, jejímž předmětem je práce neboli „smlouva o provádění procesu pracovního v cizí sféře hospodářské“.
