Location via proxy:   [ UP ]  
[Report a bug]   [Manage cookies]                
Přeskočit na obsah

Rusíni

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Rusíni
SlovenskoSlovensko Slovensko63 510[1]
SrbskoSrbsko Srbsko15 626[2]
PolskoPolsko Polsko11 900[3]
UkrajinaUkrajina Ukrajina10 183[4]
MaďarskoMaďarsko Maďarsko10 000[5]
RumunskoRumunsko Rumunsko8 934[6]
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko2 789[7]
ČeskoČesko Česko1 109[8]
Jazyk(y)
rusínština, ukrajinština, slovenština
Náboženství
řeckokatolické, pravoslaví
Příbuzné národy
Ukrajinci, Slováci, Bojkové, Huculové, Lemkové

Rusíni (rusínsky Русины; ukrajinsky русини; polsky Rusini; slovensky Rusíni či Rusnáci) je označení pro různorodé východoslovanské etnikum, které kompaktně osidluje území v těsné blízkosti Karpat v Zakarpatské Ukrajině, východním Slovensku, Polsku a Maďarsku.[9] Podle etnických příznaků se dělí na čtyři skupiny: Lemkové, Bojkové (Verchovynci), Huculové a Doliňané (Hajnalé).

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k absenci vlastního státu a do roku 1995 také neexistenci kodifikace jazyka byli Rusíni jazykově ovlivňováni řeči většinového obyvatelstva ve státě, ve kterém žili, při hranicích pak i jazykem sousedících států. Rusínština je dost podobná ukrajinštině a má také určité prvky společné se staroslověnštinou (vzhledem k tomu, že se jazyk nevyvíjel a udržoval pouze v ústním podání), také se slovenštinou a češtinou. Za první Československé republiky se v rusínských vesnicích v tehdejším Československu vyučovala ruština[zdroj?] (protože u tehdejších rusínských politiků převažovala proruská orientace, přestože rusínština je mnohem bližší ukrajinštině než ruštině).

Ve své knize Enciány z Popa Ivana (Praha 1933) český spisovatel Stanislav Kostka Neumann poznamenal: „Rusínský lid rusky neumí, s Moskaly nikdy nežil na dobré noze, rusínský lid tedy nemůže náležeti k ruskému národu, leda v záludné fantazii některých politiků.“ Rusínština sice používá cyrilici, má však některé odlišnosti oproti písmu používanému jak ruštinou, tak ukrajinštinou.

Osídlení

[editovat | editovat zdroj]
Etnické rozšíření karpatských Rusínů
Čtyři podskupiny Rusínů: Bojkové, Doliňané, Huculové, Lemkové

Rusíni žijí v Zakarpatské Ukrajině, kde tvoří dost početnou etnickou menšinu (10 183), a v sousedních státech - zejména na Slovensku, kde zastoupení Rusínů je největší v sousedních státech (až 63 510), v Polsku (kde jsou označováni jako Lemkové, kolem 12 tisíc), v Maďarsku (kolem 10 tisíc) a Rumunsku (8 934), ale vzhledem k rozsáhlé emigraci z ekonomických důvodů také v Severní Americe a v bývalé Jugoslávii, konkrétně ve Vojvodině (15,5 tisíc) a Chorvatsku (2,3 tisíc).

Na Slovensku žijí jednak v oblasti od Staré Ľubovni přes Svidník až po Ubľu (téměř souvislé území), jednak v enklávách (zejména příhraničních) v dalších částech východního Slovenska. Enklávy vznikly tím, že Rusíni po svém příchodu do této oblasti (někdy zhruba ve 14. století, většinou přicházeli z Haliče) osidlovali tehdy neosídlená místa ve vyšších polohách (v koncových částech horských údolí) při horských hřebenech často kopírujících hranice.

Genetika

[editovat | editovat zdroj]

Existuje několik studií o genetice Rusínů, které se snaží najít společný původ s dalšími moderními evropskými národy.[10] Analýza mateřských linií DNA zjistila, že Rusíni mají nejvyšší výskyt haploskupiny I nalezený k tomuto datu ve světě.[11] Genetická analýza populace ukazuje signifikantní statistické rozdíly mezi Rusíny a jinými slovanskými národy.[11]

Etnogeneze a „rusínská otázka“

[editovat | editovat zdroj]
Vlajka Rusínů

Na původ Rusínů existují různé názory. Předpokládá se, že moderní Rusíni pocházejí z kmene Bílých Chorvatů, kteří obývali území dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Po mongolském vpádu však byly horské oblasti tohoto území prakticky vylidněné, a tak sem uherský král Béla IV., mimo osadníků osídlených zásluhou tzv. lokátorů, pozval haličské osadníky. Na přelomu 14. a 15. století haličští Rusíni začali proudit také na Slovensko a do Polska. To vysvětluje, proč je rusínština tak podobna haličské ukrajinštině. Prakticky do 19. století se haličští a zakarpatští Rusíni cítili jako jeden národ. U Rusínů tehdy převládal názor (podporovaný Ruskou říší), že jsou součástí „velkoruského národa“. Josef Jakub Toužimský však uvádí, že na Slovanském sjezdu, který se konal v roce 1848 v Praze, hovořil jménem Rusínů Borysikiewicz, který řekl: „Náš národ posud ani na papíře nebyl. Nyní však i on se upomíná na svou národnost a prosí Vás, drazí bratři slovanští, abyste jej přijali ve svou federaci“.[12] Na Kroměřížském sněmu se Rusínů zastal František Palacký.[13][14]

V roce 1862 Alexander Duchnovič založil (spolu s jinými rusínskými národními buditeli) Spolek sv. Jana Křtitele (Obščestvo sv. Joana Krestiteľa). Spolek působil v letech 1862–1874; byl obnoven v roce 2003. Spolek původně podporoval chudé rusínské studenty. Programem obnoveného spolku je náboženský, národní a kulturní rozvoj Rusínů.[15]

Na přelomu let 1866/1867 byla v Užhorodu založena Společnost sv. Vasilije Velikého (Obščestvo sv. Vasilija Vilikago), která začala vydávat noviny Svet – byly to první noviny v rusínštině; prvním předsedou této společnosti byl Adolf Ivanovič Dobriansky-Sačurov.[16]

V polovině 19. století v Haliči začal převládat ukrajinský vliv, a tak se postupně haličští Rusíni stali součástí ukrajinského národa (poslední rusofilské organizace v Haliči byly zrušeny v roce 1939 po obsazení Haliče Rudou armádou), zatímco u špičkových zakarpatských politiků proruské tendence převládaly až do konce 19. století – vyučování v podkarpatských školách se vedlo v ruštině, vydávaly se i noviny v ruštině. Ovšem podkarpatským Rusínům byly tyto tendence zcela cizí – ruština je signifikatně odlišná od rusínštiny. A tak na nižší úrovni začaly převládat buď proukrajinské tendence, anebo názory, že Rusíni jsou samostatný národ.

Dne 8. května 1919 Centrální ruská rada, společný orgán rusínských národních rad (užhorodské, prešovské a chustské) a zástupců emigrace, vydala tzv. Užhorodské memorandum a vyjádřila tak svou vůli stát se autonomní součástí Československé republiky. Saintgermainská smlouva z 10. září 1919 hovořila o Podkarpatské Rusi jako o území Rusínů jižně od Karpat.[17] Konec diskusím položil příchod sovětské armády v roce 1944 a následné přičlenění Podkarpatské Rusi k Ukrajině – od té doby Rusíni byli považováni za součást ukrajinského národa, jak v SSSR, tak i v Československu a Polsku. Pád komunismu znovu vrátil problém do popředí – začaly diskuse o rusínské otázce. Zatímco na Ukrajině a v Rumunsku se většina Rusínů hlásí k ukrajinské národnosti, u polských a slovenských Rusínů (zhruba 2/3) převládá názor, že jsou osobitým rusínským národem. Otázka ovšem není tak jednoduchá – během sčítání obyvatelstva na Slovensku vznikaly zajímavé kombinace jako „Ukrajinec s rodným jazykem rusínským“ či „Slovák s rodným jazykem ukrajinským“ apod.

Ukrajinou nejsou považováni za zvláštní národ, ale za jednu ze součástí národa ukrajinského. V Polsku jsou Rusíni označováni jako Lemkové.

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]
Alexander Duchnovič, rusínský duchovní, spisovatel a národní buditel

Rusíni jsou nejčastěji řeckokatolického nebo pravoslavného vyznání. Řeckokatolická církev má stejné obřady jako pravoslavná (řeckokatoličtí kněží také nemají povinnost celibátu a běžně se kněžími stávají ženatí), avšak na rozdíl od pravoslaví uznává primát papeže. Řeckokatolická církev vznikla historicky z toho důvodu, že na území států, ve kterých byla většina obyvatel římskokatolického vyznání, žili také obyvatelé pravoslavného vyznání. Vytvořením tzv. unie (na území tehdejšího Uherska se jednalo o tzv. Užhorodskou unii – začala 24. dubna 1646) mohli Rusíni i nadále používat tzv. východní obřad (tj. obřad používaný také pravoslavnými) a současně byli chráněni proti persekuci z důvodu neuznávání papeže. Se vznikem řeckokatolické církve v té době patrně souhlasila jen část kněží a obyvatelstva (těžko říci, nakolik došlo k vytvoření unie z přinucení a nakolik na základě racionální úvahy), nicméně v Československu po roce 1918, v době svobodných poměrů, zůstala většina u řeckokatolíků a pouze malá část se přihlásila k pravoslaví.

Po 2. světové válce připadla Podkarpatská Rus Sovětskému svazu. V roce 1946 tzv. lvovský synod zrušil řeckokatolickou unii s Římem a řeckokatolíci se tak měli stát pravoslavnými. Podobně v československu proběhl tzv. přešovský sobor (přezdívaný lžisobor) v roce 1950, který též sloučil řeckokatolickou církev s pravoslavím. K obnovení řeckokatolické církve v Československu došlo s pražským jarem roku 1968, na Ukrajině se tak stalo až těsně před rozpadem SSSR.

Zatímco na Slovensku i většině západní Ukrajiny přešla většina obyvatel po legalizaci zpět do řeckokatolické církve (byť zdaleka ne všichni), v někdejší Podkarpatské Rusi se zpátky vrátila jen asi třetina obyvatel a většina populace se nadále hlasí k pravoslaví.

V současné době tedy na Slovensku (po rozdělení Československa) koexistují řeckokatolíci i pravoslavní, občas s určitými třenicemi. Zajímavý je rozdíl v názorech ukrajinské řeckokatolické a pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na otázku existence Rusínů. Zatímco řeckokatolická užhorodsko-mukačevská diecéze zastává názor, že Rusíni jsou osobitý národ, užhorodská diecéze Moskevského patriarchátu propaguje názor o Rusínech jako o „karpatoruském národě“, který je jakýmsi úlomkem ruského národa ve střední Evropě. Existuje početné množství pravoslavných webstránek, a to nikoli v rusínštině nýbrž v ruštině, kde je zastoupen tento názor. Mluví se i o úzkých kontaktech mezi rusofilskými rusínskými organizacemi a ruskou tajnou službou FSB.[18][19][20] V současné době tzv. „Sněm podkarpatských Rusínů“ je financován ruským vládním fondem „Ruský svět“ pod vedením bývalého komunistického funkcionáře a pracovníka KGB Vjačeslava Nikonova, který je zároveň poradcem Vladimira Putina.[21]

Osobnosti

[editovat | editovat zdroj]


Rusínské kořeny měl také Andy Warhol

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Permanently resident population by nationality and by regions and districts Archivováno 17. 4. 2012 na Wayback Machine. - Population and Housing Census 2021, Statistical Office of the Slovak Republic
  2. ↑ webrzs.stat.gov.rs [online]. [cit. 22-10-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-04-2011. 
  3. ↑ Ludność. Stan i struktura demograficzno=społeczna.
  4. ↑ &n_page=1 Чисельність осіб окремих етнографічних груп украінського етносу та їх рідна мова
    за підсумками Всеукраїнського перепису населення 2001 року    . The higher figure is an estimate based on the proportions of local-born ethnic "Ukrainians" living in relevant West-Ukrainian oblasts; the Dolinyan, Boyko and Hutsul areas are included. See Карта говорів украïнськоï мови, 10.10.2008; Энциклопедический словарь: В 86 томах с иллюстрациями и дополнительными материалами. Edited by Андреевский, И.Е. – Арсеньев, К.К. – Петрушевский, Ф.Ф. – Шевяков, В.Т., s.v. Русины. Online version. Вологда, Russia: Вологодская областная универсальная научная библиотека, 2001 (1890–1907), 10.10.2008; Ethnologue: Languages of the World. Edited by Gordon, Raymond G., Jr., s.v. Rusyn. Fifteenth edition. Online version. Dallas, Texas, U.S.A.: SIL International, 2008 (2005), 10.10.2008; Eurominority: Peoples in search of freedom. Edited by Bodlore-Penlaez, Mikael, s.v. Ruthenians. Quimper, France: Organization for the European Minorities, 1999–2008 Archivováno 20. 2. 2009 na Wayback Machine., 10.10.2008. How this estimate has been prepared in detail, is represented in the Table 1 of this article.
  5. ↑ Tom Masters, Eastern Europe, Lonely Planet, 2007 p. 353
  6. ↑ Total ancestry categories tallied for people with one or more ancestry categories reported 2010 American Community Survey 1-Year Estimates [online]. United States Census Bureau [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. 
  7. ↑ [1] - Population by nationality, in cities and municipalities, 2001 Census - State Institute for Statistics of the Republic of Croatia.
  8. ↑ http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/mensiny/rusinska-narodnostni-mensina-16151/
  9. ↑ Languages Of The World [online]. 2014-06-25 [cit. 2019-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ WILLIS, Catherine. Study of the Human Mitochondrial DNA Polymorphism. McNair Scholars Journal. 2006. Dostupné online [cit. 2009-06-21]. 
  11. ↑ a b McBain. Mitochondrial DNA sequence variation in Boyko, Hutsul and Lemko populations of Carpathian highlands. Human Biology. 2008, s. 43. Dostupné online [cit. 2009-06-21]. ISSN 0018-7143. DOI 10.3378/027.081.0104.. PMID 19589018.  Archivovaná kopie. muse.jhu.edu [online]. [cit. 2019-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-02-25. 
  12. ↑ Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek prvý, nakladatel J.R.Vilímek,. [s.l.]: [s.n.] Kapitola Slovanský sjezd (autor: Josef Jakub Toužimský), s. 318.
  13. ↑ PALACKÝ, František. Spisy drobné. Svazek I. Praha: [s.n.], 1898. S. 78–79. 
  14. ↑ ČAPKA, František. Dokumenty a materiály ke studiu národních dějin v letech1848–1918 [online]. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2010 [cit. 2020-10-22]. S. 19–20. Dostupné online. 
  15. ↑ Artos | Obščestvo sv. Joana Krestiteľa. artos.wbl.sk [online]. [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. 
  16. ↑ RYCHLÍK, Jan; RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918-1946. Praha: [s.n.], 2016. ISBN 978-80-7429-556-0, ISBN 80-7429-556-7. OCLC 970399276 S. 28. 
  17. ↑ Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919 č. 508/1921 Sb.
  18. ↑ Політичне русинство на Закарпатті
  19. ↑ Закарпатських "русинів" оплачує російська розвідка
  20. ↑ Magyar Hirlap: A ruszinok államot akarnak az államban
  21. ↑ Закарпатська влада категорично засуджує антидержавницькі заяви о. Димитрія Сидора

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • CHERNYCHKO, Oksana. Historie Rusínů v Zakarpatské Ukrajině v 19.a 20. století. [s.l.]: Univerzita Hradec Králové, 2019. Dostupné online. Bakalářská práce. 
  • KONEČNÝ, Stanislav. Náčrt dejín Karpatských Rusínov; Vysokoškolská učebnica. [s.l.]: Prešovská univerzita v Prešove: Ústav rusínskeho jazyka a kultúry, 2015. Dostupné online. ISBN 978-80-555-1297-6. 
  • POP, Ivan. Malé dejiny Rusínov. 2. vyd. [s.l.]: Združenie inteligencie Rusínov Slovenska, 2020. 240 s. ISBN 978-80-973455-1-8. (slovensky) 
  • SULITKA, Andrej, K otázce etnické identity Rusínů v České republice. In: Český lid, Etnologický ústav AV ČR, roč. 103, č. 3, 2016, s. 451-471.
  • ŠATAVA, Leoš. Etnika bez státu a regionální jazyky v Evropě: rozměry asimilace a revitalizace - 56 případů. Praha: Epocha, 2022. 309 stran, ISBN 978-80-278-0084-1.
  • TICHÝ, František. Bohuš Nosák a Podkarpatskí Rusíni. Sborník Matice slovenskej. Roč. 1927, čís. 1–2. Dostupné online. (slovensky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rusíni&oldid=24312323“