Location via proxy:   [ UP ]  
[Report a bug]   [Manage cookies]                
Přeskočit na obsah

Sü Ťie

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sü Ťie
Portrét Sü Ťiea, ilustrace z 18. století
Portrét Sü Ťiea, ilustrace z 18. století
PseudonymŠao-chu, Cchun-čaj
Jiná jménaSü C’-šeng
Narození1503
Süan-pching, Če-ťiang
Úmrtí1583
Chua-tching, Nan č’-li
Tituly a úřady
první velký sekretář
Období1562–1568
PředchůdceSia Jen
NástupceLi Čchun-fang
PanovníkŤia-ťing, Lung-čching
velký sekretář
Období1552–1568
PanovníkŤia-ťing, Lung-čching
ministr obřadů
Období1549–1552
PředchůdceSun Čcheng-en
NástupceOu-jang Te
PanovníkŤia-ťing
Národnostchanská
Zeměříše Ming
BydlištěChua-tching (moderní Feng-sien, Šanghaj)
Vzděláníťin-š’ (1523)
Povolánípolitik
Vyznáníkonfucianismus
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sü Ťie je čínské jméno, v němž Sü je příjmení.

Sü Ťie (čínsky pchin-jinem Xú Jiē, znaky zjednodušené 徐阶, tradiční 徐階; 1503 Süan-pching, Če-ťiang – 1583 Chua-tching, Nan č’-li) byl politik v čínské říši Ming. Za vlády císaře Ťia-ťinga v druhé třetině 16. století zaujímal vysoké postavení v těsné blízkosti panovníka, v letech 1549–1552 vykonával funkci ministra obřadů, poté velkého sekretáře, přičemž v letech 1562–1568 stál v čele velkého sekretariátu. Jako mladý úředník byl energický a stál si za svými názory, i proti vládě a panovníkovi. Jako zralý politik byl opatrný, ale dovedl se chovat rozhodně i ústupně podle požadavků okamžiku. Ač pocházel z nepříliš zámožné rodiny, stal se jedním z největších statkářů v Ťiang-nanu. Po odchodu z úřadu čelil útokům svých politických nepřátel, Sü Ťieovu rodinu však od přísných trestů a konfiskace jmění zachránila podpora velkého sekretáře Čang Ťü-čenga.

Jména

[editovat | editovat zdroj]

Sü Ťie používal zdvořilostní jméno C’-šeng (čínsky pchin-jinem Zǐshēng, znaky zjednodušené 子升, tradiční 子昇) a literární pseudonymy Šao-chu (čínsky pchin-jinem Shǎohú, znaky 少湖) a Cchun-čaj (čínsky pchin-jinem Cúnzhāi, znaky zjednodušené 存斋, tradiční 存齋).[1]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a počátky kariéry

[editovat | editovat zdroj]

Sü Ťie se narodil roku 1503 v Süan-pchingu v provincii Če-ťiang, kde jeho otec úřadoval jako zástupce okresního přednosty, vyrůstal v Ning-tu (v provincii Ťiang-si), kam byl jeho otec přeložen ve stejné funkci.[2] Rodina Sü Ťiea pocházela z okresu Chua-tching v prefektuře Sung-ťiang (moderní obvod Feng-sien v Šanghaji). Nijak zvlášť nevynikala,[3] jeho otec začínal úřední kariéru jako pomocný zaměstnanec a proto se nemohl pozvednout nad relativně nízké funkce,[2] rodinný majetek pocházel vesměs z výnosů manufaktury, v níž zaměstnankyně tkaly hedvábné látky. Na manufakturu dohlížely postupně Sü Ťieova matka, manželky a snacha.[3]

V centru jemně kolorovaného obrazu dav mužů v róbách kandidátů zkoušek stojících zčásti pod vysokým vzdušným přístřeškem, vlevo v popředí několik osedlaných koní a sluhů, za přístřeškem zeď zřejmě okružující areál, zpoza zdi jsou vidět koruny stromů. Celková barevnost obrazu je písková či krémová s modrými, zelenými, žlutými a červenými doplňky (stromy, oblečení některých mužů, ozdobné pásy na vrcholu zdi)
Kandidáti čekají na výsledky zkoušek, detail obrazu Čchiou Jinga (1494–1552)

Od dětství se soustředil na studium konfucianismu; jeho otec se kvůli němu vrátil do Chua-tchingu, aby se tam mladý Sü Ťie mohl kvalifikovat jako šeng-jüan (okresní student), zkoušky na něj složil ve 14 letech,[2] dříve než většina mladých studentů.[4] Už po dvou letech byl připuštěn k provinčním zkouškám, které nesložil. V dalším studiu mu pomohl nový okresní přednosta Nie Pao,[pozn. 1] který se denně setkával s vybranými studenty, včetně Sü Ťiea, a diskutoval s nimi o konfuciánských otázkách (takzvané debaty o studiu, ťiang-süe). Mladého Süa, jehož cílem dosud bylo jen získání postavení a bohatství, nasměroval k li-süe (studiu principu).[2] Sü Ťieho cíl se tak od získání bohatství posunul k získání literární slávy a později, kolem let 1523/1524, dospěl k pochopení, že nejpodstatnější nejsou vnější úspěchy, ale vnitřní proměna, jednání vycházející z poznání vlastního srdce a mysli.[5]

Roku 1522 Sü Ťie už provinční zkoušky složil s nemalým úspěchem – byl sedmý ze 135 úspěšných a několika tisíc uchazečů.[5] Na jaře 1523 se s cca 3500 dalšími kandidáty účastnil metropolitních a následných palácových zkoušek v Pekingu. Ze čtyř set úspěšných kandidátů byl třetí.[5] V jeho věku osmnácti let bylo výjimečným úspěchem samotné složení zkoušek, natožpak tak vysoké pořadí. V následném rozhovoru udělal dojem i na velké sekretáře Jang Tching-chea a Fej Chunga.[5]

Po zkouškách dostal místo mladšího kompilátora v akademii Chan-lin. Aby mohl zahájit úřední kariéru, musel se oženit. Odjel proto domů, vzal si dívku příjmením Šen (1505–1530), jak dohodli jejich rodiče, ale cestou zpět do Pekingu ho zastihla zpráva o smrti otce. Neprodleně se vrátil a zůstal doma ve smutku po zbytek roku i většinu roku následujícího, čímž se vyhnul zapletení do úřednických protestů v Pekingu v srpnu 1524, kterými vyvrcholil Velký spor o obřady a které vynesly těžké postihy stovkám úředníků (a smrt sedmácti z nich).[5] Jeho manželka mu roku 1529 dala syna, Sü Fana. Následující rok však zemřela. Oženil se znova, se svou druhou ženou příjmením Čang (1516–1583) měl jednu dceru a dva syny, Sü Kchuna narozeného roku 1544 a o šest let mladšího Sü Jinga.[6]

Do Pekingu přijel již po skončení sporu o obřady. Navštívil své přátele potrestané vypovězením do vzdálených provincií a přispěl jim na cestu, nevyslovil se však k proběhlému sporu; což vedlo k sarkastickým komentářům, že konflikt většiny úředníků s císařem pouze „sledoval z paluby říčního člunu“.[5] Po návratu do akademie dostal za úkol výuku palácových eunuchů, čehož se zhostil s velkou snahou, přednášky začínal před úsvitem a končil v pozdním odpoledni. V kontrastu k předešlým rokům tak pozvedl úroveň vzdělání svěřených eunuchů, přitom mladíky zvyklé na dosavadní volnější režim výuky dokázal přesvědčit, že získané znalosti budou v budoucnu prospěšné jejich vzestupu ve funkcích. Tehdy navázaná spojenectví s eunuchy se mu vyplatila v pozdější kariéře. Koncem 20. let občas přednášel i císaři.[7] Kromě plnění úředních povinností se v Pekingu účastnil i „debat o studiu“ konfucianismu se svým přítelem Ou-jang Tem a podobně naladěnými mladými úředníky, stoupenci učení Wang Jang-minga, z nichž filozofové Cou Šou-i a Luo Chung-sien a plodný spisovatel Tchang Šun-č’ v následujících desetiletích vyrostli v osobnosti celostátního významu.[8]

Odvolání z Pekingu a služba na jihu

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1530 se neočekávaně a osaměle postavil proti revizi obřadů a titulů spojených s Konfuciem,[pozn. 2] kterou navrhl velký sekretář Čang Fu-ťing s vědomím a souhlasem císaře Ťia-ťinga. Císař a sekretář projekt reformy předložili k připomínkám, neočekávali však přitom závažnější odpor. Sü Ťie ale změny s velkým rozhořčením a vášnivostí[11] odmítl s tím, že obřady a tituly spojené s Konfuciem potvrdili císaři-zakladatelé dynastie Chung-wu a Jung-le,[12][pozn. 3] Neodvolal své námitky ani při slyšení před velkými sekretáři Čang Fu-ťingem, Čchaj Luanem a Kuejem E,[pozn. 4] ani po císařově požadavku na jejich stažení. Panovník ho proto přikázal přeložit z Pekingu. Z iniciativy hlavy kontrolního úřadu Wang Chunga, který císařovo rozhodnutí pokládal za nepřiměřeně mírné, byl zatčen. Očekával, že ve vězení zemře, dva vysocí úředníci – Wen Jüan a Tchang Lung – však intervenovali v jeho prospěch. Císař ho nakonec pouze přeložil do vnitrozemské fuťienské prefektury Jen-pching na místo prefekturního soudce.[11]

Nesouhlasné gesto mu vyneslo respekt a známost mezi úředníky. On sám jej později hodnotil jako naivní, když při svých námitkách vycházel z přesvědčení, že[8]

„ Nebesa dala lidem jazyk a schopnost řeči, tak proč bych se bál je použít? “
— [8]

V Jen-pchingu zůstal tři roky.[8] Své povinnosti vykonával energicky: rozhodl dlouho nevyřízené soudní spory, potlačil bandity, mýtil korupci ve stříbrných dolech, podporoval konfuciánské vzdělávání,[pozn. 5][13] osobně vyučoval místní kandidáty na úřednické zkoušky, tak jako jeho učil Nie Pao. Když Sü Ťie odcházel z prefektury, jeho studenti jako výraz uznání zorganizovali vydání jeho sebraných spisů.[13] Roku 1534 byl povýšen na místo provinčního intendanta pro vzdělání v provincii Če-ťiang a 1536 přeložen na stejné místo v Ťiang-si.[13] Ve funkci dohlížel nad státními školami v provincii a podílel se na organizaci zkoušek; dosáhl utužení disciplíny studentů v plnění jejich povinností, aniž by vyvolal jejich odpor, naopak si získal respekt.[14] Přitom neváhal nechat zbičovat i dosud dobře hodnocené studenty, pokud jejich texty shledal přespříliš spletitými a nejasnými.[15] Vlastní výuky se neúčastnil, požádal však svého přítele a Wang Jang-mingova žáka Cou Šou-iho, aby se věnoval nejnadanějším ťiangsijským studentům.[16] Roku 1539 byl povolán zpět do Pekingu.[13] Jeho kariérní vzestup podpořil ministr státní správy Sü Can[17] a kontrolní úředníci[16] a také Sia Jen,[18] na přelomu 30. a 40. let stojící v čele velkého sekretariátu. I když Sia Jenovu podporu oslabila Sü Ťieova nekompromisnost během působení v Ťiang-si, domovské provincii Sia Jena, kdy Sü Ťie rozhodně odmítl žádosti Sia Jenových příbuzných o zvláštní zacházení při studiu.[19]

Zpět v Pekingu

[editovat | editovat zdroj]
Kresba muže ve středních letech, zabraného od pasu vzhůru, oblečen je v červenou róbu s širokými tmavými lemy na hlavě má nasazenou vyšší čapku propíchnutou jehlicí, v sepjatých rukách drží cca půl metru dlouhou dřevěnou destičku směřující vzhůru
Velký sekretář Jen Sung

V Pekingu pracoval v akademii Chan-lin, a formálně i jako učitel následníka trůnu (narozeného roku 1536). Roku 1539 byli povoláni z exilu a pověřeni výukou následníka i někteří Sü Ťieovi přátelé sdílející s ním filozofické a politické postoje: Cou Šou-i, Luo Chung-sien, Tchang Šun-č’ a Čao Š’-čchun. Všichni čtyři byli do roku 1541 odvoláni, když ztratili důvěru panovníka.[12][20] Cou Šou-i byl autorem výukového textu pro následníka, v němž císař uviděl nepřímou kritiku své osoby a ostatní tři podali návrh na zastoupení císaře následníkem, když panovník onemocněl a nemohl se účastnit obřadů spojených s počátkem roku 1541. Opírali se o precedenty z dob vlády předešlých císařů, ale Ťia-ťing návrh interpretoval jako přání po jeho smrti a reagoval s hněvem. Velcí sekretáři žádali popravu trojice, ale císař se přiklonil k alternativnímu návrhu a omezil se na jejich vyloučení z úřednického stavu.[20] Sü Ťie se vyhnul problémům, protože v rozhodnou dobu pobýval doma v Chua-tingu kvůli smutku po smrti své matky.[12][20] Po návratu, téhož roku 1541, stanul v čele státní univerzity.[21] Podobně jako předtím v provinciích se soustředil nejen na administrativu, ale i na přísnější dohled nad chováním studentů, které veřejně vyhodnocoval každý měsíc; za jeho působení byli absolventi univerzity umisťováni do úřadů podle výsledků a seniority, nikoliv podle toho, kolik stříbra darovali vysokým hodnostářům.[22]

V listopadu 1544 přešel na místo náměstka ministra obřadů, od března 1545 působil jako náměstek ministra státní správy.[22][23] Po přechodu Sü Cana do velkého sekretariátu v září 1544 se v čele ministerstva státní správy vystřídalo několik starých a/nebo nevýkonných mužů,[pozn. 6] které energický a aktivní Sü Ťie zastiňoval.[24] Ministerstvo odpovídalo za jmenování, povyšování a překládání úředníků. Někteří Sü Ťieho předchůdci se v zájmu nestrannosti stranili kontaktů s úředníky. Sü Ťie si potřebu vykonávat úřad čestně a poctivě připomínal v nápise jím instalovaném na stěně kanceláře, přitom se však kolegů nestranil, stýkal se se staršími i mladými nadějnými úředníky, vždy zdvořilý a skromný; chválen byl za zásluhu o vzestup půl tuctu mimořádně talentovaných můžů, mimo jiné Ou-jang Teho.[25] V únoru 1547 se ministrem stal Wen Jüan, který se rozhodně chopil řízení úřadu. Sü Ťie reagoval žádostí o místo chanlinského akademika, které dostal, a vedle práce na ministerstvu se pak – s Ou-jang Tem – věnoval i vedení absolventů úřednických zkoušek, začínajících v akademii svoji úřední kariéru,[26] mimo jiné i pozdějších velkých sekretářů a blízkých spolupracovníků Li Čchun-fanga a Čang Ťü-čenga. S Ou-jang Tem také zpracoval novou edici Ta Ming chuej-tien, souboru statutů ministerstev a státních orgánů všech úrovní, který upravoval jejich pravomoci a povinnosti.[25]

Na podzim 1548 Sia Jen neuspěl v mocenském zápasu ve velkém sekretariátu a skončil na popravišti. Jeho místo v čele sekretariátu zaujal Jen Sung.[27] Sü Ťie v březnu 1549 povýšil na ministra obřadů a od července téhož roku se přestěhoval do císařova sídla v Západním parku.[28] Ve funkci ministra obřadů úspěšně organizoval velké veřejné akce, jako pohřeb následníka trůnu roku 1549, nebo roku 1550 velké modlitby za odvrácení přírodních neštěstí a vpádů barbarů; přesvědčil císaře k zahájení oficiální výuky zbylých dvou synů roku 1552 a jejich svatbám následujícího roku.[28] Také reformoval císařskou akademii medicíny, reorganizoval sbor kuchařů ve dvorském ministerstvu císařských zábav, dal do pořádku personální záznamy kuchařů, hudebníků a tanečníků přidělených ke dvorskému ministerstvu císařských obětí.[29] Aktivně se účastnil řešení krize roku 1550, kdy mongolští nájezdníci pronikli až k hradbám Pekingu. Pozornost poměrům na severní hranici věnoval i nadále a aktivně se snažil posílit obranu proti Mongolům.[30]

V dubnu 1552 ho císař Ťia-ťing vybral mezi velké sekretáře. Poté byli sekretáři tři – nejvlivnější Jen Sung stál v jejich čele, třetí Li Pen nebyl tak silnou osobností jako jeho kolegové a ustupoval jim. Sekretáři byli nejbližšími pomocníky císaře, který je stavěl proti sobě,[31] totiž využíval Süe Ťiea jako protiváhu Jen Sunga. Třebaže oba stáli v čele soupeřících politických klik, své nepřátelství otevřeně neprojevovali; Sü Ťie respektoval vyšší postavení svého kolegy a vyhýbal se otevřeným střetům, zatímco si zabezpečoval mocenské pozice. Tak na místo ministra vojenství vyzdvihl Nie Paoa (ministr 1553–1555) a po něm dalšího svého přítele Jang Poa (ministr 1555–1556); jako svého nástupce na ministerstvu obřadů prosadil Ou-jang Teho (se kterým počítal i do sekretariátu, Ou-jang Te ale roku 1554 neočekávaně zemřel).[32] Přes vnější korektnost, oponoval Jen Sungovi a nesouhlasil s jeho návrhy. Jen Sung zase Sü Ťiea podezíral, že stojí za kritikou a žalobami proti němu, a několikrát se pokoušel přimět císaře k Sü Ťieovu odvolání.[18]

V 50. letech se v rámci bojů s piráty wo-kchou Sü Ťie soustředil na péči o pořádek v jižní metropolitní oblasti, která – zejména prefektury Su-čou a Sung-ťiang – byla významným zdrojem daní. Přitom podporoval převod daní z naturálií na stříbro.[33] Prakticky si s Jen Sungem rozdělili pravomoci – Jen Sung prostřednictvím mimořádného inspektora Čao Wen-chuy a vrchního velitele vojsk tří pobřežních provincií[pozn. 7] Chu Cung-siena dozíral na boje s wo-kchou a poměry v Če-ťiangu a Fu-ťienu, kdežto Sü Ťie komunikoval s nankingskými funkcionáři a staral se o záležitosti jižní metropolitní oblasti (třebaže se pravomoc Chu Cung-siena formálně vztahovala i na ni).[33]

První velký sekretář

[editovat | editovat zdroj]

Během 50. let Sü Ťieův vliv postupně rostl, jak si získával uznání mezi úřednictvem a respekt císaře, který získával jak administrativními schopnostmi, tak zejména ochotou ke psaní taoistických modliteb a účastí při taoistických obřadech. Začátkem 60. let už byl schopen z pozadí zorganizovat pád Jen Sunga,[pozn. 8] uvěznění a popravu jeho syna, uvěznění Chu Cung-siena, konfiskaci majetku Jen Sungovy rodiny a vyloučení Jen Sunga z úřednického stavu.[36] Po demisi Jen Sunga byl císař v depresích a opakovaně (v letech 1562, 1565, 1566) uvažoval o abdikaci, Sü Ťie mu ji vždy vymluvil[37] a pod vlivem jeho schopností a energie se císař vrátil k zájmu o dobrou správu země.[38]

Po Jen Sungovi převzal roku 1562 místo prvního velkého sekretáře. S nástupem do čela sekretariátu zformuloval tři zásady správy země, v nichž se distancoval od Jen Sungova stylu řízení:[36]

  1. rozhodovat má císař, který má být svým vlastním prvním ministrem, jeho edikty nemají být ignorovány,[36]
  2. šest ministerstev nemá podléhat diktátu velkého sekretariátu (jako tomu bylo za Jen Sunga),[39]
  3. cenzoři a tajemníci úřadů dohledu mají mít možnost otevřeně se vyjadřovat ke všem záležitostem beze strachu z represí.[39]
Malba skupiny lodí na řece, nízké lodě mají otevřené pavilony přes většinu paluby
Císař Ťia-ťing na projížďce lodí, detail svitku neznámého dvorního malíře, kolem 1538, Národní palácové muzeum, Tchaj-pej

Sü Ťie také tvrdil, že císař má úřední místa obsazovat podle doporučení ministerstva státní správy, resp. vysokých hodnostářů, ale velké sekretáře a ministra státní správy si má vybrat sám a nezávisle (zejména ministr státní správy má být nezávislý na sekretářích).[39] Když potom roku 1565 zemřel Sü Ťieův jediný kolega ve velkém sekretariátu Jüan Wej, vysvětloval Sü Ťie panovníkovi, že je nesprávné, aby byl v sekretariátu sám, ale že mu nedá žádné doporučení. Císař do sekretariátu vybral dva jižany, ministra státní správy Jena Na a ministra obřadů Li Čchun-fanga.[39] Oba se Sü Ťieovi podřizovali, ale Jen Na ještě téhož roku pro nemoc rezignoval. Císař na jeho místo navrhl Li Čchun-fangova nástupce na ministerstvu obřadů, Tung Fena, nicméně Sü Ťie se – v rozporu se svými zásadami – postavil proti němu, protože Tung dříve patřil do kliky Jen Sungova syna, a přiměl císaře ke změně názoru. Naopak seveřany Kuo Pchua (bývalého ministra státní správy) a Kao Kunga (po Tung Fenovi ministra obřadů) podpořil, což se mu později nevyplatilo, když se Kao postavil proti němu.[37][40]

Politické postoje

[editovat | editovat zdroj]

Sü Ťie věnoval hodně pozornosti výběru a prosazování schopných vojevůdců; i jeho rodina měla dlouhodobě spojení s důstojnictvem Šan-tungu a syna Sü Jinga oženil s dcerou císařova oblíbence a velitele gardy ve vyšívaných uniformách Lu Pinga.[41] Své politické koncepce prosazoval pomocí neformálního dopisování s úředníky v regionech, mimo oficiální komunikační kanály.[42] Byl to Sü Ťieův specifický postup, který jiní velcí sekretáři nepoužívali. Jako velký sekretář neměl právo jim něco nařizovat, nicméně vzhledem k jeho vysokému postavení a blízkosti k panovníkovi jeho doporučení a návrhy, vyslovované v přátelském duchu, měly pro regionální úředníky velkou váhu.[43]

Jako politik byl úspěšný: zpravidla se choval opatrně,[pozn. 9] ale dovedl být přizpůsobivý i tvrdý podle požadavku okamžiku.[42] Politická rozhodnutí měla podle něj vznikat z konsenzu vysokých úředníků, nikoliv z autoritativního rozhodnutí úzké skupiny vrcholných hodnostářů.[44]

Svůj vliv užíval k šíření Wang Jang-mingova etického učení, kladoucího důraz na vrozené dobro v lidech a na jeho poznání a rozvoj.[44] Z pozice ministra obřadů a velkého sekretáře od počátku 50. let organizoval debaty ťiang-süe o konfuciánském studiu. Diskuze probíhaly v pekingských předměstích, někdy i centru města, za účasti stovek studentů a úředníků, trvaly i několik týdnů. Třebaže oficiálně šlo pouze o debaty o správném pochopení konfuciánského učení a rozvoji osobnosti, Sü Ťie pochopil jejich politický potenciál a využíval je k navazování kontaktů a budování sítě spřízněných úředníků podporujících jeho politické koncepce.[45] Při tom postupoval obratně a opatrně, aby se vyhnul obvinění z budování politické frakce, což byl v mingském právu zločin trestaný smrtí.[32] Sü Ťieova oddanost diskuzím o konfuciánském studiu ho vzdálila Kao Kungovi a také jejich mladšímu spolupracovníkovi Čang Ťü-čengovi, kteří oba inklinovali k legismu.[46]

Změna na trůnu, demise a závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Začátkem roku 1567 zemřel císař Ťia-ťing. Sü Ťie sestavil (s pomocí Čang Ťü-čenga, tehdy chanlinského akademika zakrátko jmenovaného velkým sekretářem) Ťia-ťingův poslední edikt, „politickou závěť“, zveřejněný den po panovníkově smrti a zorganizoval nástup na trůn císařova syna Lung-čchinga.[37] V ediktu mimo jiné rehabilitoval úředníky postižené (ať už propuštěním, degradací, nebo i popravou) za celou dobu vlády Ťia-ťinga.[47] Ti, kteří byli schopni se vrátit do úřadů, mu byli zavázáni, čímž si Sü Ťie vytvořil silnou mocenskou oporu. To kritizoval jeho kolega v sekretariátu Kao Kung.[48] Sü i Kao se v první polovině roku 1567 prostřednictvím svých stoupenců vinili z různých přehmatů. Nicméně vlna žalob, která se snesla na Kao Kunga, byla silnější a v červnu 1567 musel odejít z úřadu. O rok později při další kritice Sü Ťie formálně nabídl svou rezignaci, kterou císař kvůli zákulisním intrikám Kao Kungova spojence Čang Ťü-čenga neočekávaně přijal.[49] V následných čistkách se Kao Kungovo a Čang Ťü-čengovo úsilí o odstranění stoupenců Sü Ťiea prolínalo s jejich snahou o omezení vlivu neokonfuciánských filozofů ve státním aparátu. Jejich debaty o konfuciánských principech považovali Kao Kung a Čang Ťü-čeng za „prázdné řeči“; ale v debatách vzniklá přátelství a sítě vzájemné podpory měli za nebezpečné svým vlivem.[46] Roku 1570 proto úředníkům zodpovědným za vzdělávání studentů konfuciánství zakázali účast v debatách ťiang-süe.[45] Po odchodu Sü Ťiea z politického života tak nadvláda Wang Jang-mingových myšlenek nad intelektuální elitou Číny oslabila a hnutí se pod tlakem politických útoků na několik desetiletí obrátilo více k literárnímu vyjádření, než se politicky oživilo v tunglinské škole.[44]

Po demisi se Sü Ťie vrátil domů do Chua-tchingu a spravoval své statky. Jeho vysoké postavení a příjmy s ním spojené přinesly bohatství celé rodině.[50] Původně nevelký majetek se tak rozrostl na polnosti o rozloze 60 tisíc mu (přes 1 700 ha),[51] Sü Ťie se tím stal jedním z nejbohatších velkostatkářů v Ťiang-nanu.[52] Půdu rodina pronajímala tisícovce nájemců, kteří platili celkem 9 800 liangů (365,5 kg) stříbra nájmu ročně.[53] Zbohatlá rodina rovněž investovala do půjčování peněz obchodníkům v Ťiang-nanu a Pekingu.[54] Své zájmy v regionu Sü Ťie prosazoval i pomocí síly, v případě potřeby vyslal proti svým odpůrcům až několik set mužů (sluhů, najatých ozbrojenců a závislých nájemců).[55][pozn. 10]

V letech 1569–1570 se Sü Ťie dostal do konfliktu s velkým koordinátorem sün-fu regionu Chaj Žuejem, který se – v zájmu stability společnosti – pokusil posílit vrstvu drobných rolníků na úkor velkostatkářů. Požadoval proto po Sü Ťieovi vydání poloviny polností s tím, že si zbylé bude moci užívat v klidu bez obav z případného vyšetřování, jak přišel ke svému majetku.[58] Chaj Žuej byl po několika měsících ve funkci dotlačen k rezignaci, ale potíže s úřady pro Sü Ťiea neskončily. Roku 1570 se s pomocí Čang Ťü-čenga vrátil do úřadu velkého sekretáře Kao Kung a zahájil šetření Sü Ťieovy rodiny. Kao Kungův pověřenec shromáždil důkazy proti ní – o lichvě a mnoha případech zabírání malých usedlostí prostřednictvím podvodů a zastrašování. Zatkl tři Sü Ťieovy syny a doporučil konfiskaci rodinných majetků, hrozilo uplatnění trestu smrti. Tehdy zasáhl Čang Ťü-čeng a dohodl s Kao Kungem mírnější potrestání;[51] dva synové[pozn. 11] byli odesláni na vojenskou službu na vzdálené hranice, třetí[pozn. 12] byl vyškrtnut z úřednického stavu.[59] Záležitost vzbudila nedůvěru mezi Kao Kungem a Čang Ťü-čengem, když se rozšířila fáma, že Čang zasáhl, protože dostal od Sü Ťiea úplatek 30 tisíc liangů (1119 kg) stříbra.[51]

Sü Ťie zemřel roku 1583 v Chua-tchingu, Nan č’-li.[37]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Nie Pao (1487–1563) složil palácové zkoušky a získal titul ťin-š’ roku 1517, Chua-tching bylo jeho první umístění.[2] O mnoho let později Sü Ťie jako velký sekretář vyzvedl Nie Paoa do funkce ministra vojenství, podobně na místo ministra obřadů prosazoval svého dalšího mentora Ou-jang Teho.[5]
  2. ↑ Mimo jiné navrhovali Konfuciovi odebrat titul krále (wang) a odstranit sochy a obrazy z Konfuciových chrámů.[9] Bylo navrženo i zjednodušení obřadů v Konfuciově chrámu a odstraněna podobnost s císařskými oběťmi.[10]
  3. ↑ Sü Ťiea následně podpořili Li Kuan z kontrolního úřadu a sekretář úřadu dohledu Wang Žu-mej. Císař Li Kuana podezříval, že ve skutečnosti chce obnovit velký spor o obřady, nechal ho proto vyloučit z úřednického stavu.[12]
  4. ↑ Vzrušená debata se sekretáři vyvrcholila, když Sü Ťie na Čang Fu-ťingovo obvinění z neloajality odvětil, že zradit loajalitu vůči Čangovi by mohl jen jeho stoupenec, kterým však on není a nebyl.[12]
  5. ↑ Konfucianismus podpořil tak, že shromáždil a nechal spálit kopie legalisticko-taoistického spisu Teng si-c’, zboural svatyni místního božstva a postavil místo ní konfuciánskou školu.[13]
  6. ↑ Postupně Siung Ťie (1478–1554), roku 1545 odvolaný z úřadu a vyloučený z úřednického stavu, Tchang Lung (1477–1546), nemocný a roku 1546 také odvolaný a vyloučený z úřednického stavu a pak Čou Jung (1476–1547), který po půl roce zemřel v úřadu.
  7. ↑ Nan č’-li, Če-ťiangu a Fu-ťienu.
  8. ↑ Roku 1561 zemřela Jen Sungova manželka, jeho syn pak kvůli smutku neměl dovoleno přicházet do paláce. Bez něj však jednaosmdesátiletý Jen Sung nebyl schopen vykonávat své povinnosti.[18][34] V prosinci 1561 vyhořel Ťia-ťingův palác Jung-šou v Západním parku a císař přesídlil do malého paláce Jü-si na západním břehu jezera Tchaj-jie; Jen Sung v této situaci navrhl přesun císaře do neobývaného paláce na jihu Zakázaného města (v němž kdysi žil v domácím vězení císař Jing-cung)[35] s tím, že obnovení Jung-šou by bylo drahé. Císař s hněvem odmítl a Sü Ťie panovníka podpořil s tím, že obnova je možná, když se použije materiál určený pro práce v Zakázaném městě. Sü Fan, syn Sü Ťiea, byl pověřen řízením prací a do konce dubna palác obnovil.[34] Císař poté k Jen Sungovi znatelně ochladl a záležitosti vlády řešil se Sü Ťieem.[35]
  9. ↑ Například jako ministr obřadů se dostal do sporu s císařem ohledně umístění tabulek zemřelých císařoven, paní Čchen a paní Fang, v chrámu císařových předků. Sü Ťieho podpořil sekretář úřadu dohledu nad ministerstvem obřadů Jang S’-čung. Začátkem roku 1553 císař kvůli jiné záležitosti nechal Jang S’-čunga zbít a vyloučit z úřednického stavu; Sü Ťie pochopil a stáhl se.[29]
  10. ↑ Takovéto „gangy“ mívaly vlivné rodiny džentry,[55] soukromými oddíly o stovkách a tisících ozbrojenců disponovali vysocí civilní úředníci[56] i generálové. Tvořily elitní složku mingských armád.[57]
  11. ↑ Sü Fan a Sü Kchun.
  12. ↑ Sü Jing.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ 方祖猷 [Fang Cu-jou], a kol. 王畿评传 [Wang-ťi pching-čuan]. 南京 [Nanking]: 南京大学出版社 [Nan-ťing ta-süe čchu-pan-še], 2001. S. 482. (čínsky) 
  2. ↑ a b c d e DARDESS, John W. A Political Life in Ming China: A Grand Secretary and His Times. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2013. 220 s. ISBN 1442223782, ISBN 9781442223783. S. 2. (anglicky) [Dále jen Dardess (2013)]. 
  3. ↑ a b Dardess (2013), s. 1.
  4. ↑ EBREY, Patricia Buckley; WALTHALL, Anne; PALAIS, James B. East Asia: A Cultural, Social, and Political History, Volume II: From 1600. 2. vyd. Boston: Houghton Mifflin, 2009. 320 s. ISBN 1111808147, ISBN 9781111808143. S. 229. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f g Dardess (2013), s. 3–4.
  6. ↑ Dardess (2013), s. 187.
  7. ↑ Dardess (2013), s. 5.
  8. ↑ a b c d Dardess (2013), s. 7.
  9. ↑ DARDESS, John W. Four Seasons: A Ming Emperor and His Grand Secretaries in Sixteenth-Century China. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 294 s. ISBN 1442265604, ISBN 9781442265608. S. 229. (anglicky) [Dále jen Dardess (2016)]. 
  10. ↑ GEISS, James. The Chia-ching reign, 1522–1566. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China. Volume 7, The Ming Dynasty 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. [Dále jen Geiss]. ISBN 0521243335. S. 440–510, na s. 457. (anglicky)
  11. ↑ a b Dardess (2013), s. 6.
  12. ↑ a b c d e Dardess (2016), s. 230.
  13. ↑ a b c d e Dardess (2013), s. 8–9.
  14. ↑ Dardess (2016), s. 232.
  15. ↑ Dardess (2013), s. 12.
  16. ↑ a b Dardess (2013), s. 14.
  17. ↑ Dardess (2016), s. 234.
  18. ↑ a b c Geiss, s. 505–506.
  19. ↑ Dardess (2013), s. 13.
  20. ↑ a b c Dardess (2013), s. 16–17.
  21. ↑ Dardess (2013), s. 17.
  22. ↑ a b Dardess (2016), s. 233.
  23. ↑ HAMMOND, Kenneth J. Pepper Mountain: The Life, Death and Posthumous Career of Yang Jisheng. 2. vyd. Oxon: Routledge, 2010. ISBN 1136221506, ISBN 9781136221507. S. 8. (anglicky) 
  24. ↑ Dardess (2016), s. 234–235.
  25. ↑ a b Dardess (2013), s. 17–18.
  26. ↑ Dardess (2016), s. 236.
  27. ↑ Geiss, s. 484.
  28. ↑ a b Dardess (2016), s. 237–238.
  29. ↑ a b Dardess (2016), s. 239.
  30. ↑ Dardess (2016), s. 266.
  31. ↑ Dardess (2013), s. 35.
  32. ↑ a b Dardess (2016), s. 261.
  33. ↑ a b Dardess (2016), s. 265–266.
  34. ↑ a b Dardess (2013), s. 140.
  35. ↑ a b Geiss, s. 506.
  36. ↑ a b c Dardess (2016), s. 267.
  37. ↑ a b c d Dardess (2016), s. 269.
  38. ↑ Dardess (2016), s. 4.
  39. ↑ a b c d Dardess (2016), s. 268.
  40. ↑ Dardess (2013), s. 152–153.
  41. ↑ Dardess (2013), s. 45.
  42. ↑ a b Dardess (2013), s. viii.
  43. ↑ Dardess (2016), s. 263.
  44. ↑ a b c Dardess (2013), s. ix.
  45. ↑ a b MILLER, Harry. 16. The Ming dynasty (post-1521). In: XIONG, Viktor Cunrui; HAMMOND, Kenneth J. Routledge Handbook of Imperial Chinese History. 1. vyd. London: Routledge, 2018. ISBN 9781138847286. S. 259–270, na s. 267. (anglicky)
  46. ↑ a b MILLER, Harry. State versus Gentry in Late Ming Dynasty China, 1572–1644. New York, NY: Palgrave Macmillan, 2009. 220 s. ISBN 0230617875, ISBN 9780230617872. S. 24. (anglicky) [dále jen Miller (2009)]. 
  47. ↑ Dardess (2016), s. 270.
  48. ↑ HUANG, Ray. The Lung-ch'ing and Wan-li reigns, 1567—1620. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368–1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. [dále jen Huang]. ISBN 0521243335. S. 511–584, na s. 518. (anglicky)
  49. ↑ Huang, s. 519.
  50. ↑ MOTE, Frederick W. Imperial China 900–1800. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2003. 1136 s. Dostupné online. ISBN 0-674-01212-7. S. 723. (anglicky) 
  51. ↑ a b c Huang, s. 521.
  52. ↑ WAKEMAN, Frederic E. The Great Enterprise: the Manchu Reconstruction of Imperial Order in Seventeenth-century China. Berkeley: University of California Press, 1985. Dostupné online. ISBN 0-520-04804-0. S. 114. (anglicky) 
  53. ↑ LI, Kangying. The Ming Maritime Policy in Transition, 1367 to 1568. Wiesbaden: Otto Harrassowitz, 2010. 211 s. ISBN 978-3-447-06172-8. S. 60. (anglicky) [dále jen Li]. 
  54. ↑ Li, s. 63.
  55. ↑ a b Miller (2009), s. 82.
  56. ↑ ROBINSON, David M. Bandits, Eunuchs, and the Son of Heaven: Rebellion and the Economy of Violence in Mid-Ming China. Honolulu: University of Hawaii Press, 2001. 283 s. Dostupné online. ISBN 0824823915, ISBN 9780824823917. S. 108. (anglicky) 
  57. ↑ SWOPE, Kenneth M. A Dragon's Head and a Serpent's Tail: Ming China and the First Great East Asian War, 1592–1598. Norman, Oklahoma: University of Oklahoma Press, 2009. 432 s. (Campaigns and Commanders Series). ISBN 978-0-8061-4056-8. S. 25. (anglicky) 
  58. ↑ Miller (2009), s. 23.
  59. ↑ Dardess (2013), s. 196.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • DARDESS, John W. A Political Life in Ming China: A Grand Secretary and His Times. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2013. 220 s. ISBN 1442223782, ISBN 9781442223783. (anglicky) 
  • DARDESS, John W. Four Seasons: A Ming Emperor and His Grand Secretaries in Sixteenth-Century China. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 294 s. ISBN 1442265604, ISBN 9781442265608. (anglicky) 

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sü_Ťie&oldid=24264819“