Samohybný protiletadlový dvojkanón vz. 53/59
| 30mm PLdvK vz. 53/59 | |
|---|---|
 | |
| Typ vozidla | samohybný protiletadlový kanón |
| Země původu |  Československo |
| Historie | |
| Výrobce | Strojárske a metalurgické závody, závod Trenčín-Kubrá (1959–1961) Škoda, n. p., Plzeň |
| Návrh | 1957 |
| Období výroby | 1959–1978 |
| Vyrobeno kusů | 1450 |
| Základní charakteristika | |
| Posádka | 5 |
| Délka | 6,92 m |
| Šířka | 2,35 m |
| Výška | 2,95 m |
| Hmotnost | 10 300 kg |
| Pancéřování a výzbroj | |
| Pancéřování | 10 mm čelo 6 mm boky |
| Hlavní zbraň | 30mm PLdvK vz. 53 |
| Pohon a pohyb | |
| Motor | Tatra T 912 |
| Výkon | 98 k (72 kW) |
| Max. rychlost | 60 km/h (na silnici) |
| Dojezd | 500 km |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
30mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 (PLdvK vz. 53/59), zvaný „Ještěrka“ je československá protiletadlová zbraň, zavedená roku 1959 do výzbroje Československé lidové armády (ČSLA). Umožňuje střelbu na vzdušné a pozemní cíle při jízdě, i po zastavení vozidla. Kanónová lafeta je navíc snímatelná a lze z ní vést palbu i po složení na zem. Kanóny tvořily výzbroj protiletadlových dělostřeleckých baterií motostřeleckých a tankových pluků ČSLA. Ve velkém množství byly exportovány do Jugoslávie.[1] Systém byl ekvivalentem sovětského kompletu ZSU-57-2.[2] Rychle však zastaral, neboť postrádal přístroje pro nasazení v noci a za špatného počasí.[3]
Vývoj
[editovat | editovat zdroj]
Po druhé světové válce ministerstvo obrany požadovalo vývoj 30mm protiletadlového dvojkanónu na čtyřkolové lafetě. Zbrojovka Brno upravila protiletadlový kanón ZK 414, vyvíjený za války pod označením ZB 303 pro německé ponorky.[3] Zbraň byla zavedena jako 30mm protiletadlový dvojkanón vz. 53 (PLdvK vz. 53). Nedostatkem zbraně byla nedostatečná pohyblivost a malá pohotovost střelby za chodu. Proto byl roku 1954 zahájen vývoj samohybné verze kanónu.[3] Návrh v roce 1957 připravil Vědecko-výzkumný tankový polygon Doksy. Dvojkanón umístil na podvozek nákladního automobilu Praga V3S. Dva demonstrátory byly testovány v červenci a srpnu 1958. V roce 1959 byl systém přijat do výzbroje armády pod označením 30mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59. Závod Trenčín-Kubrá v letech 1959–1961 vyrobil 950 systémů PLdvK vz. 53/59. Na počátku 60. let 250 systémů koupila Jugoslávie. Na počátku 70. let byla ve Škodě Plzeň obnovena výroba vylepšené verze 30mm PLdvK vz. 53/59B, přičemž Jugoslávie odebrala 500 kusů.[1]
Samohybný protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 byl vyráběn v letech 1959–1962 v závodě Praga Letňany (podvozek), Závodech Říjnové Revoluce Vsetín (zbraň) a v Závodech K. J. Vorošilova Dubnica (montáž).
Konstrukce
[editovat | editovat zdroj]
Systém konstrukčně vychází z taženého protiletadlového dvojkanónu vz. 53. Dvojkanón je umístěn na podvozku (6×6) automobilu Praga V3S. Stejný je i motor. Podvozek je opatřen lehkou nízkou pancéřovanou karosérií, která osádku chránila proti střepinám a částečně i proti palbě z ručních zbraní. Ocelové pancéřování má sílu deset milimetrů na čele a šest milimetrů na bocích.[3] Osádka byla pětičlenná. V přední části kabiny seděli řidič a dělovod (velitel), v zadní části kabiny byli dva nabíječi a pracoviště střelce bylo ve zvláštní kabince u zbraně. Vozidlo bylo vybaveno radiostanicí RF-11M.[1]
Lafeta s kanóny je konstruována jako snímatelná, což umožňuje použití tohoto systému ve stacionárním provedení. Z korby mohla být spuštěna po dvou rampách pomocí navijáku.[3] Kanóny mají odměr celých 360° a náměr v rozsahu od −2° do +85°. Dálkový dosah střelby byl 3000 m na vzdušné a 2000 m na pozemní cíle.[1] K ničení vzdušných cílů primárně sloužila tříštivo-trhavá munice a proti pozemním cílům mohla být použita i munice průbojná. Celková zásoba munice byla 800 nábojů. Polovina se nacházela přímo v zasouvatelných zásobnících po padesáti nábojích. Zbytek byl uložen ve schránkách. K zaměřování nejprve sloužil kruhový zaměřovač s muškou a dalekohled.[3]
Verze
[editovat | editovat zdroj]- 30mm PLdvK vz. 53/59 – Základní verze zavedená roku 1959.[2]
- 30mm PLdvK vz. 53/59B – Nová radiostanice VXW 100 a vnitřní komunikační systém.[2]
- 30mm PLdvK vz. 53/59M – Nový zaměřovač vzor 61 s integrovaným dalekohledem a záměrnými kruhovými destičkami.[3]
Uživatelé
[editovat | editovat zdroj]
Bosna a Hercegovina – Část jugoslávských systémů.- Česko – Vyřazeny 31. prosince 2003.[3]
- Československo – Hlavní uživatel. Odebráno asi 900 systémů.[2] Po rozpadu země vozidla získaly armády nástupnických států.[3]
Konžská demokratická republika – Nejméně jedno vozidlo, pravděpodobně z Jugoslávie.[2]
Chorvatsko – Část jugoslávských systémů.
Irák – V 70. letech dodáno menší množství vozidel.[2]
Jugoslávie – Největší zahraniční uživatel. Odebráno 789 kusů, z toho 539 nově vyrobených.[2] Po rozpadu země zařazeny i do armád nástupnických států.[3]
Libye – Zakoupeno 110 kusů.[2]
Slovinsko – Část jugoslávských systémů.
Srbsko – Část jugoslávských systémů.
Sýrie – V 70. letech dodáno menší množství vozidel.[2]
Nasazení
[editovat | editovat zdroj]
Libyjské systémy mohly být nasazeny v Čadu. Jugoslávská vozidla byla za občanské války v letech 1991–1995 nasadily armády Srbů, Chorvatů i Slovinců.[3] Používány byly především proti pozemním cílům. Zaznamenán je jeden sestřel chorvatského stíhacího letounu MiG-21 srbským protiletadlovým systémem.[2]
Svazová republika Jugoslávie systémy nasadila i za proti letounům NATO nasazeným roku 1999 v rámci Operace Spojenecká síla. Některé byly improvizovaně upraveny pro odpalování leteckých protiletadlových řízených střel. Dvě mírně odlišné verze vypouštěly rakety Vympel R-60, nebo Vympel R-73. Jednomu takto upravenému vozidlu se nad Kosovem podařilo poškodit americký bitevní letoun A-10 Thunderbolt II.[2]
V listopadu 2012 bylo zaznamenáno nasazení Ještěrky v Demokratické republice Kongo. Rebelové ze skupiny Hnutí 23. března minimálně jedno vozidlo nasadili při obsazování města Goma.[2]
Dochované kusy
[editovat | editovat zdroj]- Imperial War Museum, Duxford
- Vojenský historický ústav Praha získal v roce 2005 systém PLdvK vz. 53/59 bezúplatným převodem od Vojenského útvaru 3928 Stříbro.[1]
- Vojenské muzeum Piešťany[2]
Technické údaje
[editovat | editovat zdroj]- Obsluha: 5 osob (řidič, dělovod, dva nabíječi, střelec)
- Podvozek: Praga V3S (6×6)
- Bojová hmotnost: 10,3 t[1]
- Délka: 6910 mm[1]
- Šířka: 2350 mm[1]
- Výška: 2950 mm[1]
- Světlá výška: 400 mm[1]
- Výkon motoru: 81 kW
- Měrný výkon: 7,8 kW/t
- Maximální rychlost: 60 km/h[1]
- Maximální dojezd: 500 km[1]
- Překročivost: 0,7 m
- Brodivost: 0,8 m
- Výstupnost: 0,46 m
- Maximální úhel stoupání: 60 %
- Maximální úhel bočního náklonu: 30 %
- Výzbroj: 2× 30mm kanón
- Zásoba munice: 800 ran (400 nábojů v 8 zásobnících po 50 nábojích, 400 nábojů v truhlících)[3]
- Rychlost střelby 650 ran/min[1]
- Praktická rychlost střelby: 150 ran/min (tzn. 75 ran/min na jednu hlaveň – rychleji vyměňovat 85 kg vážící zásobníky nešlo)
- Účinný dostřel: na cíle letící rychlostí až 1 260 km/h
- Dálkový dosah (vzdušné/pozemní cíle): 3000 m/2000 m[1]
- Výškový dosah: 3000 m
- Motor: Tatra T 912, vzduchem chlazený, řadový šestiválcový čtyřdobý vznětový motor, OHV
- Výkon: 72 kW (98 k)
- Maximální rychlost: 60 km/h
- Spotřeba paliva: 32 l/100 km
- Čelní pancíř: 10 mm
- Boční pancíř: 6 mm
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f g h i j k l m n 30mm protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 [online]. Vojenský historický ústav [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m Ještěrka šířila hrůzu a uprchlíci s ní proráželi železnou oponu [online]. Technet.cz, rev. 2013-03-20 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j k l VISINGR, Lukáš. Ještěrka ozbrojená a nebezpečná: Samohybný protiletadlový dvojkanon vz. 53/59 [online]. Vojsko.net, rev. 2015-09-03 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
