Skyflash
| Skyflash | |
|---|---|
 Prototyp letounu Panavia Tornado ADV s polozapuštěnými střelami Skyflash | |
| Typ | střela vzduch-vzduch středního dosahu |
| Místo původu |  Spojené království |
| Historie služby | |
| Ve službě | 1978 - 2006 |
| Historie výroby | |
| Konstruktér | Hawker Siddeley, Marconi Space and Defence Systems |
| Výrobce | British Aerospace |
| Základní údaje | |
| Hmotnost | 193 kg |
| Délka | 3,66 m |
| Účinný dostřel | 45 km |
| Hmotnost náplně | 39,5 kg |
British Aerospace Skyflash byla poloaktivní radarem naváděná raketa vzduch-vzduch středního dosahu odvozená od amerických raket AIM-7 Sparrow. Byla používána na britských letounech F-4 Phantom a Tornado F3, italských a saúdskoarabských letounech Tornado a na švédských letounech Saab 37 Viggen. Rakety byly nahrazeny lepšími střelami AIM-120 AMRAAM.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Střela Skyflash vzešla z britského plánu na vývoj inverzní monopulzní vyhledávací hlavice pro střely Sparrow AIM-7E-2 na konci 60. let 20. století. Byla vytvořena na základě požadavku Air Staff Requirement 1219, který byl vydán v lednu 1972,[1] s kódovým označením XJ-521. Osloveny byly společnosti Hawker Siddeley a Marconi Space and Defence Systems (přejmenovaná divize pro řízené zbraně společnosti General Electric Company).[2] Nová střela měla mít stejný vzhled, uspořádání a více méně i rozměry jako americká střela Sparrow. Hlavní odlišnost byla v naváděcím systému, který měl podstatně zvýšit přesnost a účinnost střely.[3] Jako naváděcí systém byl použit poloaktivní inverzní monopulzní radarový vyhledávač Marconi, dále byla vylepšena ostatní elektronika, přizpůsobeny byly ovládací plochy a střela nesla aktivní nekontaktní radiolokační zapalovač Thorn EMI. Z původní střely tak zůstal jen motor na tuhé raketové palivo Aerojet Mk.52 mod 2 nebo Rocketdyne Mk.38 mod 4 a některé části trupu rakety.[3]
Zkoušky prokázaly, že střela může úspěšně působit i v podmínkách nepřátelského elektronického rušení a může zasahovat své cíle v širokém rozmezí podmínek působení. Mohla být vypuštěna i z výšky 100 m nad terénem a zasáhnout vysoko letící cíl a nebo naopak mohla být vypuštěna z velké výšky a zasáhnout cíl letící i 75 m nad terénem. Střela vstoupila do služby na letounech F-4 Phantom II v roce 1978.
V roce 1985 byly tyto letouny nahrazeny stroji Panavia Tornado ADV. Jak letouny Phantom, tak i Tornado, nesly střely polozapuštěné do trupu. Pro použití na letounech Tornado však musely být střely poněkud upraveny na modifikaci 5000 TEMP. První jednotka letounů Tornado F.3 dosáhla operační způsobilosti s raketami Skyflash v roce 1987.[4]
U RAF byly střely používány v kombinaci se čtveřicí střel krátkého dosahu, a to buď AIM-9 Sidewinder nebo ASRAAM.
Královské letectvo i Švédsko podporovalo zpočátku vývoj nové verze střely, pod označením Skyflash Mk.2 (nebo Active Skyflash) s aktivním radarovým navádění.[5] Britský zájem na vývoji nové střely skončil v roce 1981.[6] Společnost BAe udržovala možnost vývoje druhé generace střely až do začátku 90. let 20. století, ale potenciální zákazník se neobjevil.
Další pokračování vývoje střel Skyflash pokračovalo pod kódovým názvem S225X,[7] a tyto studie se staly základem nové evropské střely vzduch-vzduch MBDA Meteor.[5]
V roce 1996 zahájilo RAF program „Capability Sustainment Programme“, který mimo jiné zahrnoval nahrazení střel Skyflash raketami AIM-120 AMRAAM. Střely AMRAAM jsou vybaveny aktivním radarovým vyhledávačem a pokročilým počítačovým systémem, který střele dává schopnost „vystřel a zapomeň“, tzn. že vlastní navedení střely na cíl je zcela nezávislé na mateřském letounu. Plné operační schopnosti dosáhlo RAF se střelami AMRAAM v roce 2002.[5] První zmínka o střele AMRAAM jako o možné náhradě střel Skyflash pochází už z roku 1986.[8]
Specifikace
[editovat | editovat zdroj]Technické údaje pocházejí z publikace „Vojenské Rakety“.[3]
- Hlavní funkce: Raketa vzduch-vzduch středního dosahu
- Cena rakety: 150 000 liber
- Délka: 3,66 m
- Průměr: 203 mm
- Rozpětí: 1,02 m
- Celková hmotnost: 193 kg
- Typ motoru: raketový motor na tuhé palivo
- Motor: Rocketdyne
- Bojová hlavice: vysoceexplozivní konvenční tříštivá
- Hmotnost bojové hlavice: 30 kg
- Řídicí systém: inverzní monopulzní poloaktivní systém Marconi
- Pohonná látka: tuhé raketové palivo
- Maximální rychlost: Mach 4
- Dolet: kolem 50 km
Uživatelé
[editovat | editovat zdroj]
- Švédské letectvo – střely vyráběny v licenci pod názvem Robot 71
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Skyflash na anglické Wikipedii.
- ↑ Gibson 2007, str. 45
- ↑ Gibson 2007, str. 46
- ↑ a b c Kroulík, Růžička 1985, str. 452, 453.
- ↑ Flight z 1. října 1988. Citováno: 12. července 2013
- ↑ a b c Gibson 2007, str. 47
- ↑ Flight z 1. srpna 1981. Citováno: 12. července 2013
- ↑ Flight z 30. března 1993. Citováno: 12. července 2013
- ↑ Flight z 8. února 1986. Citováno: 12. července 2013
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- GIBSON, Chris; BUTTLER, Tony. British Secret Projects: Hypersonics, Ramjets and Missiles. UK: Midland Publishing, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-85780-258-0. S. 47–53. (anglicky)
- KROULÍK, Jiří; RŮŽIČKA, Bedřich. Vojenské rakety. Praha: Naše vojsko, 1985. 592 s. Kapitola Letecké protiletadlové rakety, s. 452–453.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Skyflash na Wikimedia Commons - Skyflash na stránkách RAF. (anglicky)