Location via proxy:   [ UP ]  
[Report a bug]   [Manage cookies]                
Přeskočit na obsah

Stát Palestina

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stát Palestina
دولة فلسطين‎
vlajka Státu Palestina
vlajka		 znak Státu Palestina
znak
Hymna
Fida'i (فدائي‎)
Geografie

Poloha Státu Palestina
Poloha Státu Palestina

Hlavní městoRámaláh (de facto)
Jeruzalém (de iure)[1]
Rozloha6220 km²
z toho 3,5 % vodní plochy
Nejvyšší bodTal Ásúr (تل عاصور‎) (1022 m n. m.)
Časové pásmo+2
+3 (letní čas)
Poloha32° s. š., 35°15′ v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel5 483 450
Hustota zalidnění731 ob. / km²
Jazykarabština
NáboženstvíIslám (93 %)
Státní útvar
Státní zřízeníUnitární poloprezidentská republika
Vznik15. listopadu 1988 (vyhlášením nezávislosti, status nečlenského státu OSN získal 29. listopadu 2012)
PrezidentMahmúd Abbás
Předseda vládyMohammad Mustafa
HDP/obyv. (PPP)5020[2] USD (134. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1275 PSE PS
Telefonní předvolba+970
Národní TLD.ps
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Stát Palestina (arabsky دولة فلسطين‎, Dawlat Filastín),[1][3][4] zkráceným názvem Palestina[p. 1] (arabsky فلسطين‎, Filasṭīn), je částečně uznávaný stát na Blízkém východě nárokující si suverenitu nad okupovanými palestinskými územími, tedy Západním břehem Jordánu (včetně východního Jeruzaléma), a geograficky odděleným Pásmem Gazy. Hranici sdílí s Izraelem, Jordánskem a Egyptem. Vyhlášeným hlavním městem je Jeruzalém, zatímco Ramaláh slouží jako jeho správní centrum. Gaza bylo jeho největším městem až do roku 2023.

Stát byl vyhlášen 15. listopadu 1988 v exilu v Alžírsku přijetím jednostranné deklarace nezávislosti Národní radou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V době přijetí deklarace nemělo OOP jakoukoli kontrolu nad územím, které si nárokovalo (v té době je ovládal Izrael).[5] Rozsahem se jednalo o nově zkonstruovaná, tzv. palestinská území[1] definovaná podle hranic z roku 1967,[6] přičemž hlavním městem se měl stát Jeruzalém.[3][4]

Vznik palestinského státu je součástí izraelsko-palestinského konfliktu. Fakticky je Západní břeh okupován Izraelem, který palestinským orgánům umožňuje určitou míru autonomního výkonu civilní správy, odstupňovanou podle jednotlivých zón. Obdobný režim byl do roku 2005 i v Pásmu Gazy, ze kterého se však Izrael v letech 2005–2023 zcela stáhl. Navzdory tomu Mezinárodní soudní dvůr vyjádřil názor, že Izrael měl vůči Pásmu Gazy i nadále některé povinnosti okupační mocnosti přiměřené rozsahu, v jakém efektivně ovládal území zejména prostřednictvím pokračující pozemní, námořní a vzdušné kontroly hranic.[7] Od podzimu 2023 probíhají především na území Pásma Gazy četné vojenské operace Izraele v rámci jeho války proti Hamásu.

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]

Název Palestina odkazuje na indoevropský pelištejský národ, který sídlil v jihozápadní části biblického Kanaánu. Patrně jako součást tzv. mořských národů sem přišli od Středozemního moře (nejspíše z Kréty) v 13. století př. n. l. a usadil se zde. Pelištejci s sebou přinesli mimo jiné znalost zpracování železa, díky čemuž po dlouhou dobu v oblasti dominovali.[zdroj⁠?!] Od jejich příchodu se datuje začátek doby železné v Kanaánu.[zdroj⁠?!]

V této době termín Peliša (Palestina) náleží v přesném slova smyslu jen pelištejskému pětiměstí, zatímco širší oblast se nazývá Kanaán. Jako Palestinu označuje celou „jižní Sýrii“ (tj. dnešní Izrael, Palestinu, Libanon, příp. Jordánsko) poprvé Hérodotos, aby se vyhnul jiným, dvojznačným termínům.

Oficiálně se latinský termín Palaestina začal používat po potlačení druhého židovského protiřímského povstání v roce 135. Tento termín, jako výraz dominance a ponížení nahradil dřívější název Judaea, aby se vymazala i ve jménu jakákoli vzpomínka na židovský národ, který během necelého jednoho století proti Římu dvakrát povstal. Název Palestina se užívá jako zeměpisné označení území mezi Libanonem a Egyptem, i když se na jeho území již nenachází jen geneticky původní pelištejské obyvatelstvo.[zdroj⁠?!]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Palestina.

Pásmo Gazy bylo od první arabsko-izraelské války v roce 1948 až do šestidenní války v roce 1967 okupováno Egyptem a Západní břeh Jordánskem. Izrael obsadil Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy v roce 1967 a od té doby si je udržuje pod kontrolou. V roce 1980 Izrael oficiálně začlenil východní Jeruzalém do Jeruzaléma a celé město prohlásil za své hlavní město. Toto začlenění, ačkoli se nikdy formálně nejednalo o legální anexi, bylo mezinárodně odsouzeno[8] a Radou bezpečnosti OSN prohlášeno za „neplatné“.[9] Palestinská autonomie, OSN, mezinárodní právní a humanitární orgány[10][11] a mezinárodní společenství[12][13] považují východní Jeruzalém za součást Západního břehu Jordánu, a tudíž za součást palestinských území. Palestinská autonomie nad touto oblastí nikdy neuplatňovala suverenitu, ačkoli zde sídlí některé její kanceláře.[14][15] Mezinárodní společenství izraelskou svrchovanost nad východním Jeruzalémem neuznalo s odůvodněním, že jednostranná anexe území okupovaného během války je v rozporu se čtvrtou Ženevskou úmluvou.[16][17] Náklady Izraele na okupaci za čtyři desetiletí (1967–2007) se odhadují na 50 miliard dolarů.[18] Světová banka odhaduje roční náklady izraelské okupace pro palestinskou ekonomiku v roce 2013 na 3,4 miliardy dolarů.[19]

Summit Ligy arabských států v roce 1974 prohlásil OOP „jediným legitimním zástupcem palestinského lidu a zdůraznil jeho právo na založení nezávislého státu“.[20] Dne 22. listopadu 1974 získala OOP pozorovatelský status „nestátní entity“ v Organizaci spojených národů,[21][22] díky čemuž měla možnost vystupovat před Valným shromážděním OSN, ale nemohla hlasovat. Po vyhlášení nezávislosti Valné shromáždění tuto deklaraci oficiálně „vzalo na vědomí“ a od té doby používalo při zmínce o palestinském stálém zástupci název Palestina namísto Organizace pro osvobození Palestiny.[23][24]

V roce 1988, kdy Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) hodlala vyhlásit palestinský stát, se Jordánsko vzdalo všech územních nároků na Západní břeh Jordánu, včetně východního Jeruzaléma.[25] V roce 1993, na základě dohod z Osla, přešly části území politicky pod jurisdikci Palestinské autonomie (oblasti A a B). Izrael stále vykonával plnou vojenskou kontrolu a civilní kontrolu nad 61 % Západního břehu Jordánu (oblast C). Dohody z Osla zavedly přístup k moři pro Pásmo Gazy do vzdálenosti 20 námořních mil (37 km) od pobřeží. V souvislosti s gazsko-izraelským konfliktem byla tato hranice Berlínským závazkem z roku 2002 snížena na 12 námořních mil (22 km). V říjnu 2006 Izrael zavedl omezení na 6 námořních mil (11 km) a v závěru války v Gaze v letech 2008–2009 omezil přístup na 3 námořní míle (5 km), za nimiž existuje zakázaná zóna. V důsledku toho byl v roce 2012 více než 3 000 palestinským rybářům odepřen přístup do 85 % námořních oblastí dohodnutých v roce 1995.[26] Většina území Mrtvého moře je pro Palestince zakázána a Palestincům je odepřen přístup k jeho pobřeží.[27]

V roce 1993 Izrael uznal v rámci mírových dohod z Osla vyjednávací tým OOP za „zástupce palestinského lidu“ a OOP v reakci na to uznala právo Izraele na existenci v míru, přijala rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338 a zřekla se „násilí a terorismu“.[28] Na základě mírových dohod z Osla vznikl prozatímní orgán Palestinská autonomie (též Palestinská samospráva), který vládl na části palestinských území (Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy), vymezených několika izraelsko-palestinskými dohodami z 90. let 20. století. Izrael v roce 2005 po mezinárodním nátlaku jednostranně opustil Pásmo Gazy a po převratu v roce 2007 toto území ovládá hnutí Hamás. Palestinská samospráva, vedená hnutím Fatah, tak má fakticky pouze kontrolu nad Západním břehem Jordánu. V dubnu 2011 uzavřely obě strany vnitropalestinského sporu dohodu o usmíření, ale její implementace zatím nebyla naplněna zejména pro aspirace Hamásu na ovládnutí Západního břehu.[29]

Dne 29. listopadu 2012 rezoluce Valného shromáždění OSN č. 67/19 znovu potvrdila „právo palestinského lidu na sebeurčení a nezávislost ve svém Státě Palestina na palestinském území okupovaném od roku 1967“ a rozhodla „udělit Státu Palestina status nečlenského pozorovatelského státu v OSN“ (pro tento krok hlasovalo 138 zejména muslimských a evropských států, 9 hlasovalo proti a 41 se zdrželo).[30] Následující měsíc bylo v právním memorandu OSN uznáno, že Palestina dává přednost názvu „Stát Palestina“ s Mahmúdem Abbásem v čele.[31] Bylo konstatováno, že neexistuje žádná právní překážka pro používání termínu „Palestina“ pro označení zeměpisné oblasti palestinského území. Bylo rovněž vysvětleno, že neexistuje žádná překážka, která by bránila dalšímu používání termínu „okupované palestinské území včetně východního Jeruzaléma“ nebo jiné terminologie, kterou by mohlo běžně používat Valné shromáždění OSN.[32] ISO přijala změnu názvu v roce 2013.[33] Rada bezpečnosti OSN nadále považuje Palestinu za „nesuverénní entitu“,[34] což brání jejímu přijetí do Valného shromáždění OSN jako plnoprávného členského státu.[35] Izraelské vlády trvají na tom, že dotčená oblast je předmětem územního sporu.[36][37] Rozsah území je sice předmětem budoucích jednání, ale Palestinská autonomie jej často nově označuje jako Zelenou linii. Od vyhlášení palestinské nezávislosti v roce 1988 uznalo Stát Palestina 146 členských států OSN. Izrael a většina západních zemí včetně Spojených států jej neuznala.

V roce 2014 se Fatah a Hamás dohodly na uspořádání voleb a vytvoření kompromisní vlády národní jednoty.[38] Vláda přežila konflikt mezi Izraelem a Gazou v roce 2014,[39] ale 17. června 2015 byla rozpuštěna poté, co prezident Abbás prohlásil, že není schopna působit v Pásmu Gazy.

Palestina dnes označuje Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy o rozloze asi 6 600 km² a 5 mil. obyvatel. Oficiálně tato území kontroluje Palestinská národní správa, jejíž prezidentem je od roku 2005 Mahmúd Abbás. (1989–2004 Jásir Arafat). Území Gazy je pod kontrolou hnutí Hamás a území Západního břehu pod kontrolou Fatahu. Organizace pro osvobození Palestiny je hlavní zastřešující, reprezentativní a výkonnou silou samosprávného území. Obyvatelé jsou většinou muslimové, ale existuje tu i početná křesťanská menšina.[40][41]

Státní symboly

[editovat | editovat zdroj]

Vlajka

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Palestinská vlajka.

Palestinská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2, který se skládá ze tří vodorovných pruhů v barvách: černého, bílého a zeleného, s červeným klínem u žerdi, jež dosahuje do třetiny délky listu.

Hymna

[editovat | editovat zdroj]

Palestinská hymna je píseň Fida'i. Hudbu složil Ali Ismael, text napsal Said Al Muzayin. V roce 1996 nahradila předchozí hymnu Mawṭinī, současnou iráckou hymnu.

Demografie

[editovat | editovat zdroj]

Palestinci

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Palestinci.

Palestinský centrální statistický úřad (PCBS) odhaduje počet Palestinců v polovině roku 2009 na 10,7 milionu, přičemž 3,9 milionu žije na palestinském území (36,6 %), 1,2 milionu v Izraeli (11,5 %), 5,0 milionu v arabských zemích (46,2 %) a 0,6 milionu v ostatních zemích (5,7 %).[42]

Podle deníku The Guardian (2008) patří palestinská území k místům s nejrychleji rostoucím počtem obyvatel na světě – za posledních deset let (2008) vzrostl jejich počet o 30 %. Na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy žilo 3,76 milionu Palestinců, o deset let dříve to bylo 2,89 milionu.[43]

Podle United States Census Bureau činil nárůst počtu obyvatel v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu od roku 1990 do roku 2008 106 %, z 1,9 milionu (1990) na 3,9 milionu osob.[44]

Podle Palestinského centrálního statistického úřadu byla hustota zalidnění na palestinském území v roce 2009 654 obyv. / km2, 433 obyv. / km2 na Západním břehu Jordánu včetně Jeruzaléma a 4 073 obyv. / km2 v Pásmu Gazy.[42] V polovině roku 2009 činil podíl obyvatel mladších 15 let 41,9 % a starších 65 let 3 %.[42]

Počet obyvatel v milionech (polovina roku)[42][45][46]
Rok Západní břeh Jordánu Pásmo Gazy Celkem
1970 0,69 0,34 1,03
1980 0,90 0,46 1,36
1990 1,25 0,65 1,90
2000 1,98 1,13 3,11
2004 2,20 1,30 3,50
2008 2,41 1,5 3,91
2010 2,52 1,60 4,12
Zdroj: United States Census Bureau
2006 2,5 1,5 4,0
2009 2,48 1,45 3,94
Zdroj: Palestinský centrální statistický úřad
Region Počet obyvatel
Západní břeh Jordánu 2 568 555[47]
Východní Jeruzalém 192 800[47]
Pásmo Gazy 1 657 155[47]

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Drtivá většina Palestinců jsou muslimové. Téměř všichni palestinští muslimové jsou sunnité, i když na Západním břehu Jordánu žije několik desítek konvertitů k ahmadíjskému islámu.[48] Podle článku 4 palestinské ústavy „Islám je v Palestině oficiálním náboženstvím. Respektuje se posvátnost všech ostatních božských náboženství“.[49] Křesťané tvoří asi 1 až 2 % obyvatel palestinských území.[50] Počet křesťanů v Pásmu Gazy se odhaduje na přibližně 3 000.[51] Ve vesnici Kirjat Luza na hoře Gerizim na Západním břehu Jordánu žije také asi 370 Samaritánů, kteří mají palestinské i izraelské občanství.[52] Počet židovských osadníků na Západním břehu se ke konci roku 2012 odhaduje na 341 000 a ve východním Jeruzalémě na více než 200 000.[53]

Jazyk

[editovat | editovat zdroj]

Úředním jazykem státu Palestina je arabština.[49] Palestinská arabština je vernakulárním jazykem. Hojně se používá hebrejština a angličtina. Hebrejština je rodným jazykem 16,1 % obyvatel a pro mnoho dalších Palestinců je hebrejština druhým nebo třetím jazykem.[54][55]

Izraelští osadníci

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Izraelské osady.
Počet osadníků, 1972 až 2007: žlutá = východní Jeruzalém; modrá = zbytek Západního břehu Jordánu[56][57]

Podle odhadů PCBS žilo v roce 2012 na Západním břehu Jordánu přibližně 564 000 izraelských osadníků. Přibližně 203 000 z nich bylo usazeno ve východním Jeruzalémě (oblast J1 guvernorátu Jeruzalém) a 346 000 na zbývajícím Západním břehu.[58]

V souladu se svou politikou Jeruzaléma jako jednotného a nedělitelného hlavního města Izraele Izrael nezveřejňuje přesné údaje o počtu osadníků ve východním Jeruzalémě. Spíše jsou uváděny počty Izraelců v oblasti Judea a Samaří. Nezávisle na politickém složení následujících vlád Izraele počet osadníků na Západním břehu od roku 1967 rychle a relativně přímočaře rostl (viz graf). Izraelský centrální statistický úřad napočítal koncem roku 2012 v oblasti Judea a Samaří, která nezahrnuje Jeruzalém, přibližně 341 000 osadníků.[59]

Mezinárodní uznání

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Mezinárodní uznání Státu Palestina.
Mapa s vyznačením států uznávající Stát Palestinu (zeleně)

K 28. květnu 2024 uznalo Stát Palestina celkem 146 ze 193 členských států OSN (více než 75 %). Některé státy, které tento stát neuznaly, uznávají OOP jako zástupce palestinského lidu. V květnu 2024 vyzvalo Valné shromáždění OSN Radu bezpečnosti OSN ke schválení plnohodnotného členství státu v organizaci.[60] Několik zemí (např. Španělsko či Norsko) tak posléze učinilo.[61]

Postoj České republiky

[editovat | editovat zdroj]

Stát Palestina uznala ČSSR v roce 1988. Do té doby v ČSSR existovalo od roku 1976 zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), od roku 1983 s diplomatickým statusem. Zastoupení Palestinské národní správy (PNS) v Česku nese označení Velvyslanectví Státu Palestina[62] od února roku 1989. ČR uznala všechny státy, které ke dni 31. prosince 1992 uznávalo Československo, a to čl. 5 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR,[63] tedy teoreticky i Stát Palestina.

„ Uznání vyhlášení palestinského státu byl politický akt poplatný tehdejší politice a uspořádání mezinárodních vztahů. Palestinský stát nesplňoval podmínky státnosti podle mezinárodního práva, čehož si byla československá vláda plně vědoma. “
— Ministerstvo zahraničních věcí[64]

V současné době ale ministerstvo zahraničních věcí uznání odmítá a zastává názor, že k uznání palestinského státu ze strany ČR prozatím nedošlo.[65] Podle premiéra Petra Fialy „nemá smysl uznávat stát ve chvíli, kdy není jasné, co to je, kdo ho představuje a na jakém území se nachází“. Na tom se shoduje i s prezidentem Petrem Pavlem, dle něj samotné uznání Palestiny bez nynějších předpokladů pro existenci státu moc smyslu nedává, je to spíše politické gesto. „Tím, že někdo palestinský stát uzná, tak ten stát nevznikne. Vidíme jako Česká republika jednoznačně řešení ve státním uspořádání pro Palestince ve dvoustátí, ale jeho technické provedení musí být součástí detailních jednání.“[66]

Aktuálně je v ČR tolerován status quo palestinského zastoupení v Praze, a to přesto, že vláda reciproční vztahy se Státem Palestina neudržuje, ale jedná jen s palestinskou samosprávou. Mírové dohody z Osla z roku 1993 zahraniční zastoupení Palestinské národní správy sice formálně nepřipouštějí, nicméně kodifikují zachování úrovně již existujících diplomatických misí. Tento postoj je v souladu s politikou Evropské unie.[67]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Název Palestina je běžně používán pro označení celého území bývalého Britského mandátu, který dnes zahrnuje i Stát Izrael. Toto označení regionu je nutno odlišovat od dalších homonymních užití výrazu. Název je také oficiálně používán pro zkrácené označení Státu Palestina, Palestinské samosprávy, Organizace pro osvobození Palestiny a dalších subjektů.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku State of Palestine na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c Palestinská deklarace nezávislosti (anglicky)
  2. ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b BAROUD, Ramzy. Middle East Review 2003-4: The Economic and Business Report. 27. vyd. Londýn: Kogan Page Publishers, 2004. 256 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7494-4066-4. S. 161. (anglicky) 
  4. ↑ a b BISSIO, Robert Remo. The World: A Third World Guide 1995–96. Montevideo: Instituto del Tercer Mundo, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-85598-291-1. S. 443. (anglicky) 
  5. ↑ BERCOVITCH, Jacob; ZARTMAN, William; KREMENYUK, Victor. The SAGE Handbook of Conflict Resolution. Thousand Oaks: Sage Publications, 2008. 704 s. Dostupné online. ISBN 978-1412921923. S. 43. (anglicky) 
  6. ↑ Palestinian Authority applies for full UN membership [online]. United Nations Radio, 2011-09-23 [cit. 2012-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-12. (anglicky) 
  7. ↑ Legal Consequences Arising from them Policies and Practices of Israel in the Occupied Palestinian Territory, Including East Jerusalem [online]. International Court of Justice [cit. 2024-07-25]. S. 31. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ KUTTAB, Jonathan; KLEIN, Claude. 5. Access to Jerusalem and the Holy Places. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 9041188436. S. 68. 
  9. ↑ BARAHONA, Ana. Bearing Witness – Eight weeks in Palestine. Londýn: Metete, 2013. ISBN 978-1-908099-02-0. S. 12, 80. 
  10. ↑ Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory [online]. 2004-07-04 [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu. 
  11. ↑ Conference of High Contracting Parties to the Fourth Geneva Convention: statement by the International Committee of the Red Cross [online]. Mezinárodní výbor Červeného kříže [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu. 
  12. ↑ Applicability of the Geneva Convention relative to the Protection of Civilian Persons in Time of War, of 12 August 1949, to the Occupied Palestinian Territory, including Jerusalem, and the other occupied Arab territories [online]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu. 
  13. ↑ EU-Settlements Watch [PDF]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu. 
  14. ↑ SLONIM, Šlomo. Jerusalem in America's Foreign Policy: 1947–1997. [s.l.]: Martinus Nijhoff Publishers, 1998. Dostupné online. S. 332–333. 
  15. ↑ KLEIN, Menachem. Jerusalem: The Contested City. [s.l.]: C. Hurst & Co. Publishers, 2001. S. 189. 
  16. ↑ KORMAN, Sharon. The Right of Conquest: The Acquisition of Territory by Force in International Law and Practice. [s.l.]: Clarendon Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780191583803. 
  17. ↑ DUGARD, John. Recognition and the United Nations. Cambridge: Grotius Publications Limited ISBN 0-521-46322-X. S. 111–115. 
  18. ↑ SHAULI, Avi. Cost of occupation – over $50 billion. Ynet [online]. 2007-09-06 [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  19. ↑ Occupation costs Palestinians ‘billions’ [online]. Al-Džazíra, 2013-10-09 [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  20. ↑ AL MADFAI, Madiha Rashid. Jordan, the United States and the Middle East Peace Process, 1974–1991. Cambridge: Cambridge University Press, 1993. Dostupné online. ISBN 978-0-521-41523-1. S. 21. (anglicky) 
  21. ↑ Rezoluce VS OSN č. 3237 [online]. Valné shromáždění OSN, 1974-11-22 [cit. 2012-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-10. (anglicky) 
  22. ↑ GELDENHUYS, Deon. Isolated States: A Comparative Analysis. Svazek 15. Cambridge: Cambridge University Press, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0-521-40268-2. S. 155. (anglicky) 
  23. ↑ Rezoluce VS OSN č. 43/177 [online]. Valné shromáždění OSN, 1998-12-09 [cit. 2012-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-01. (anglicky) 
  24. ↑ HILLIER, Tom. Sourcebook on Public International Law. [s.l.]: Routledge, 1998. 883 s. Dostupné online. ISBN 978-1859410509. S. 205. (anglicky) 
  25. ↑ Stateless Again – II. International and Jordanian Law [online]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  26. ↑ Gaza in 2020: A liveable place? [PDF]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  27. ↑ HUMANITARIAN FACT SHEET ON THE JORDAN VALLEY AND DEAD SEA AREA [PDF]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu. 
  28. ↑ MURPHY, Kim. Israel and PLO, in Historic Bid for Peace, Agree to Mutual Recognition [online]. Los Angeles Times, 1993-09-10 [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Hamas leader’s Tunisia visit angers Palestinian officials [online]. Al-Arabíja, 2012-01-07 [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ Palestinians win implicit U.N. recognition of sovereign state [online]. Reuters, 2012-11-29 [cit. 2012-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-05. (anglicky) 
  31. ↑ O'BRIEN, Patricia. Issues related to General assembly resolution 67/19 on the status of Palestine in the United nations [PDF]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  32. ↑ GHARIB, Ali. U.N. Adds New Name: "State of Palestine". The Daily Beast [online]. 2017-07-14 [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  33. ↑ Name change for State of Palestine and other minor corrections [PDF]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  34. ↑ MCHIGH, Jess. Israel-Palestine Conflict: French UN Security Council Resolution Off The Table In Favor Of Palestinian Statehood?. International Business Times [online]. 2015-08-19 [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  35. ↑ UN Charter [online]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu. 
  36. ↑ FAQ: The Peace process with the Palestinians – Dec 2009 [online]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  37. ↑ FROM "OCCUPIED TERRITORIES" TO "DISPUTED TERRITORIES" [online]. 2002-01-16 [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-04-21. 
  38. ↑ KEINON, Herb. Politics: Fatah-Hamas unity talks breed Likud harmony. The Jerusalem Post [online]. 2014-05-10 [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  39. ↑ Set 'timetable' to end Israeli occupation, Palestine to UN [online]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 
  40. ↑ IMEU. Are all Palestinians Muslim? | IMEU. imeu.org [online]. [cit. 2017-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ FARSOUN, Samih K. Culture and Customs of the Palestinians. [s.l.]: Greenwood 192 s. Dostupné online. ISBN 9780313320514. (English) 
  42. ↑ a b c d Palestinians in figures 2009 [PDF]. [cit. 2022-08-11]. S. 12. Dostupné online. 
  43. ↑ O'LOUGHLIN, Toni. Census finds Palestinian population up by 30%. The Guardian [online]. 2008-02-11 [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  44. ↑ US Census Bureau International Programs [online]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu. 
  45. ↑ US Census Bureau International Programs [online]. [cit. 2022-08-10]. Dostupné v archivu. 
  46. ↑ Palestinians at the End of Year 2006 [PDF]. [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  47. ↑ a b c West Bank [online]. CIA [cit. 2024-09-29]. Dostupné online. 
  48. ↑ Myths & Facts: Israel-Palestine conflict and the Ahmadiyya [online]. [cit. 2022-08-11]. Dostupné v archivu. 
  49. ↑ a b 2003 Amended Basic Law [online]. Rámaláh: 2003-03-18 [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  50. ↑ Declining Palestinian Christian Population Fears Its Churches Are Turning Into Museums. Ha'arec [online]. 2010-10-07 [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  51. ↑ Palestinian Christians in the Holy Land – IMEU [online]. [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  52. ↑ BARBATI, Gabriele. Israeli Election Preview: The Samaritans, Caught Between Two Votes. International Business Times [online]. 2013-01-21 [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  53. ↑ A look at Israeli settlers, by the numbers. The Times of Israel [online]. 2013-08-08 [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  54. ↑ BARAHONA, Ana. Bearing Witness – Eight weeks in Palestine. Londýn: Metete, 2013. ISBN 978-1-908099-02-0. S. 12, 80. 
  55. ↑ Palestine [online]. [cit. 2022-08-11]. Dostupné v archivu. 
  56. ↑ Israeli Settler Population 1972–2006 [online]. [cit. 2022-08-11]. Dostupné v archivu. 
  57. ↑ Population by year in West Bank settlements [XLS]. Be-celem [cit. 2022-08-11]. Dostupné v archivu. 
  58. ↑ Israeli Settlements in Palestine—Annual Statistical Report 2012 [PDF]. [cit. 2022-08-11]. Dostupné online. 
  59. ↑ Table 2.17—Localities(1) and population; [online]. [cit. 2022-08-11]. Dostupné v archivu. 
  60. ↑ ČTK. Valné shromáždění OSN vyzývá ke schválení plnohodnotného členství Palestiny. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-05-13]. Dostupné online. 
  61. ↑ ČT24, ČTK. Uznáme palestinský stát, oznámily Norsko, Španělsko a Irsko. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-05-23]. Dostupné online. 
  62. ↑ http://www.palestine.cz Archivováno 27. 4. 2019 na Wayback Machine. Velvyslanectví Státu Palestina v Praze
  63. ↑ Sbírka zákonů
  64. ↑ Postoj ČR (dříve ČSFR a ČSSR) k uznání státu Palestina. mzv.gov.cz [online]. [cit. 2024-05-28]. Dostupné online. 
  65. ↑ Postoj ČR (dříve ČSFR a ČSSR) k uznání státu Palestina. mzv.gov.cz [online]. [cit. 2024-05-28]. Dostupné online. 
  66. ↑ Palestinu nemá smysl uznat, když není jasné, kdo ji představuje, říká Fiala. Aktuálně.cz [online]. 2024-05-22 [cit. 2024-05-28]. Dostupné online. 
  67. ↑ Text Palestina na webu Ministerstva zahraničních věcí ČR

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2., aktualiz. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Státy a území v Asii
Nezávislé státy
Teritoria, kolonie a
závislá území
Územní celky se sporným
mezinárodním postavením
Členství v mezinárodních organizacích
Organizace islámské spolupráce
Členové
Pozastavené členství
Pozorovatelé
Liga arabských států
Členové
Pozastavené členství
Pozorovatelé
Státy s částečným mezinárodním uznáním
členské státy OSN
částečně neuznané
ArménieArménie Arménie • ČínaČína Čína (mezinárodní uznání) • IzraelIzrael Izrael (mezinárodní uznání) • Jižní KoreaJižní Korea Jižní Korea • KyprKypr Kypr • Severní KoreaSeverní Korea Severní Korea
nečlenské státy OSN
Státy uznané alespoň jedním
členským státem OSN
Státy uznané pouze
nečlenskými státy OSN
Státy zcela postrádající
mezinárodní uznání
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stát_Palestina&oldid=24277346“