Location via proxy:   [ UP ]  
[Report a bug]   [Manage cookies]                
Přeskočit na obsah

Volyně (Výsluní)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Volyně
Usedlost nad kostelem
Usedlost nad kostelem
Lokalita
Charaktermalá vesnice
ObecVýsluní
OkresChomutov
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice50°26′54″ s. š., 13°12′43″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel25 (2021)[1]
Katastrální územíVolyně u Výsluní (7,13 km²)
Nadmořská výška725 m n. m.
PSČ431 83
Počet domů6 (2011)[2]
Volyně
Volyně
Další údaje
Kód části obce187801
Kód k. ú.787809
Zaniklé obce.cz102
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Volyně (německy Wohlau) je malá vesnice, část města Výsluní v okrese Chomutov. Nachází se asi 4 km na jih od Výsluní. V roce 2011 zde trvale žilo 58 obyvatel.[3]

Název

[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice vznikl přivlastňovací příponou yně z osobního jména Vol. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Wolaw (1352), Wolow (1405), Wolynye (1431), in Wolyny (1446), Wolyni (1519), w Wolinie (1543), Wohalw (1562) nebo Wohla (1608).[4]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o Volyni pochází z roku 1352,[5] ale je možné, že její založení souvisí s kolonizačního činností Jiřího z Milevska ve druhé polovině dvanáctého století.[6] Nejstarší zprávy o Volyni jsou spojeny s kostelem svatého Petra a Pavla, který zde mohl, podle uměleckohistorického rozboru, stát už na konci třináctého století.[7]

Kostel svatého Petra a Pavla
Smírčí kříž u silnice pod kostelem

Na počátku čtrnáctého století začali budovat své državy páni ze Šumburka a mezi jejich vsi perštejnského panství pravděpodobně patřila i Volyně. Dokládá to patronátní právo ke kostelu, které v sedmdesátých letech čtrnáctého století uplatňoval Arnošt ze Šumburka.[8] Roku 1431 si Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili rodový majetek, přičemž Volyně zůstala u Alešova perštejnského panství. Od něj je roku 1546 koupili bratři Mikuláš a Jan Hasištejnští z Lobkovic, jejichž potomkům Volyně patřila až do roku 1533, kdy ji koupili Šlikové. V té době už vesnice tvořila část přísečnického statku, který musel Lorenz Šlik v roce 1545 prodat králi Ferdinandovi I. Zároveň je však uvedena mezi místy zkonfiskovanými Šlikům za jejich účast stavovském povstání roku 1574.[9]

V dalších letech Volyni spravovala královská komora, ale v roce 1555 ji získal do zástavy Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. V té době patřily k volyňské farnosti také vesnice Třebíška a Úbočí.[9] Obě dvě vsi zároveň spadaly pod pravomoc svobodného volyňského rychtáře, který byl vrchnostenským úředníkem. K jeho právům patřilo vaření piva v množství, které by prodal „před svými dveřmi“.[5]

Lobkovicům Volyně patřila až do roku 1594, kdy ji spolu se zbytkem majetku Jiřího Popela z Lobkovic zkonfiskoval za velezradu císař Rudolf II.[10] Na začátku sedmnáctého století byla Volyně s 21 poddanými oceněna na 1012 kop a 47 grošů.[5]

Během třicetileté války vesnice zpustla, ale brzy byla obnovena. Podle berní ruly z roku 1654 v žil jeden sedlák, 21 chalupníků a šest zahradníků. Sedlák vlastnil tři potahy a choval šest krav, pět jalovic a tři kozy. Podle práva vařit pivo nejspíše zastával úřad rychtáře.[5] Chalupníci měli dohromady 25 potahů, 29 krav, 45 jalovic, 38 koz, tři ovce a šest prasat. Na kamenitých polích se pěstovalo žito, ale hlavním zdrojem obživy býval chov dobytka, práce v lese a povoznictví.[11]

Ve druhé polovině sedmnáctého století ve vsi existovala i škola, ale první školní budova byla postavena až roku 1690. Až do roku 1878 volyňskou školu navštěvovaly také děti z Třebíšky a Úbočí. Tereziánský katastr z roku 1748 ve vsi uvádí mlýn s jedním kolem na nestálé vodě.[11] Volyňskou rychtu získala nejpozději roku 1799 královská komora, která rozprodala její pozemky a z budovy se stal hostinec.[5]

V letech 1709 a 1710 se u Volyně těžil v dole Petr a Pavel magnetit a ruda se odvážela do perštejnských železáren. Dobývání ložiska bylo obnoveno v období 1824–1827, kdy zde bylo získáno asi 300 tun rudy. Pozdější pokus o další obnovu byl neúspěšný.[12] Do roku 1848 se u vsi těžil také vápenec.[11]

Během napoleonských válek po zdejších cestách přes Krušné hory roku 1813 procházely pruské, ruské a rakouské oddíly, jejichž vojáci do vsi zavlekli nakažlivé nemoci, na které řada lidí zemřela. Koncem devatenáctého století vesnice prosperovala. Roku 1880 byl založen Spolek dobrovolných hasičů, o čtyři roky později postavena nová škola, v roce 1893 zřízen nový hřbitov a dopravní spojení zlepšila silnice do Rusové vybudovaná v letech 1896–1897.[11]

Za první republiky mívala volyňská škola dvě třídy a u vsi fungovala pila, kde se vyráběly trámy, prkna a latě. Jedinou přímou vojenskou akcí druhé světové války, která se dotkla Volyně, bylo sestřelení britského bombardovacího letadla, jehož část posádky zemřela a byla pohřbena na vesnickém hřbitově. Později byly ostatky letců převezeny na pražské Olšanské hřbitovy. Po válce došlo k vysídlení Němců z Československa, vesnice se postupně vylidnila a změnila se na rekreační osadu.[11] Většina původních domů byla zbořena.[13] Noví trvalí obyvatelé se do vsi přistěhovali až na počátku 21. století.[3]

Přírodní poměry

[editovat | editovat zdroj]
Lokalita břízy ojcovské u Volyně
Javor u Volyně

Volyně stojí v katastrálním území Volyně u Výsluní s rozlohou 7,13 km²,[14] asi devět kilometrů severozápadně od Kadaně a dva kilometry jihozápadně od Výsluní v nadmořské výšce okolo 725 metrů. Oblast se nachází v Krušných horách, konkrétně v jejich okrsku Přísečnická hornatina[15] tvořeném starohorními a prvohorními svory, pararulami a ortorulami krušnohorského krystalinika.[16] Nejvyšším bodem je vrchol Lysé hory (875 metrů), zatímco nejnižší místo se nalézá na východním úpatí Volyňského vrchu v údolí Prunéřovského potoka. V severovýchodním cípu katastrálního území se na říčním kilometru 2,21 Výslunského potoka nachází Nový rybník s rozlohou 3,63 hektaru a objemem 29 000 m³.[17] Z půdních typů se v okolí vesnice vyskytuje především kambizem dystrická, která na severu a západě přechází do podzolu kambického. Do severní části území zasahují také menší oblasti pokryté glejem histickým a rašelinami.[15]

V Quittově klasifikaci podnebí se většina volyňského katastrálního území nachází v chladné oblasti CH7,[18] pro kterou jsou typické průměrné teploty −3 až −4 °C v lednu a 15–16 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 850–1000 milimetrů, sníh zde leží 100–120 dní v roce. Mrazových dnů bývá 140–160, zatímco letních dnů jen 10–30.[19] Do oblasti podél jižní hranice území zasahuje teplejší a sušší mírně teplá oblast MT4.[18]

Krajina východně od vesnice je součástí přírodního parku Údolí Prunéřovského potoka. V katastrálním území se nachází také dvě maloplošná zvláště chráněná území: jihovýchodně od vesnice jsou to dvě oddělené plochy přírodní památky Lokalita břízy ojcovské u Volyně a na sever od silnice II/223 zasahuje část rozsáhlé přírodní památky Na loučkách II. U cesty z vesnice k Lokalitě břízy ojcovské roste památný strom Javor u Volyně.[20]

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 303 obyvatel (z toho 147 mužů) německé národnosti a římskokatolického vyznání.[21] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 331 obyvatel německé národnosti, kteří se s výjimkou dvou lidí bez vyznání hlásili k římskokatolické církvi.[22]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[3][23][24]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 2021
Obyvatelé 307 323 302 296 325 303 331 70 5 1 . . 1 58 25
Domy 49 51 53 56 53 55 58 62 . 1 . . - 6 12
Počet domů z roku 1961 a údaje z let 1980 a 1990 je zahrnut v přehledu města Výsluní.

Obecní správa

[editovat | editovat zdroj]
Smírčí kříž u kostela

Po zrušení patrimoniální správy se Volyně stala obcí,[25] kterou zůstala až do roku 1949, kdy byla jako osada připojena k Výsluní. Během té doby patřila postupně do okresů Kadaň (1850–1906), Přísečnice (1906–1945) a Vejprty (1945–1949). Dne 1. ledna 1973 byla Volyně jako část obce zrušena a k jejímu obnovení došlo 1. ledna 1999.[13]

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]

Dominantou vesnice je kostel svatého Petra a Pavla založený v první polovině čtrnáctého století.[7] V jeho blízkosti stojí smírčí kříž z doby okolo roku 1500 se stopou po důlku na almužny.[26] Druhý smírčí kříž ze stejného období, s výrazným tlapatým tvarem, se nachází u silnice mezi domy čp. 10 a 25.[27] Oba kříže jsou vytesané z pískovce.[26][27]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01].
  2. ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Český statistický úřad. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  3. ↑ a b c Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 294.  Archivováno 17. 4. 2021 na Wayback Machine.
  4. ↑ PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek IV. S–Ž. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. S. 607. 
  5. ↑ a b c d e BINTEROVÁ, Zdena. Zaniklé obce Chomutovska. Díl V. Přísečnicko. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 1996. 56 s. Kapitola Volyně, s. 52. Dále jen Binterová (1996). 
  6. ↑ BALÁŠOVÁ, Michaela; SOUKUP, Michal B. Kostel svatého Petra a Pavla ve Volyni. In: RAK, Petr. Comotovia 2009. Sborník příspěvků z konference věnované 200. výročí regionálních vojenských akcí napoleonských válek (1809–2009). Chomutov: Albis international, 2010. Dále jen Balášová – Soukup (2010). ISBN 978-80-86971-66-7. S. 24.
  7. ↑ a b Balášová – Soukup (2010), s. 40.
  8. ↑ Balášová – Soukup (2010), s. 25.
  9. ↑ a b Balášová – Soukup (2010), s. 26.
  10. ↑ Balášová – Soukup (2010), s. 27.
  11. ↑ a b c d e Binterová (1996), s. 53.
  12. ↑ BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. Kapitola Železnorudné doly na skarnech, s. 45. 
  13. ↑ a b Balášová – Soukup (2010), s. 28.
  14. ↑ Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-10. 
  15. ↑ a b CENIA. Katastrální mapy, geomorfologická mapa a půdní mapa ČR [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2020-11-26]. Dostupné online. 
  16. ↑ Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Příprava vydání Jaromír Demek, Peter Mackovčin. 2. vyd. Brno: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9. Heslo Přísečnická hornatina, s. 366–367. 
  17. ↑ Dosavadní malé vodní nádrže Povodí Ohře (mimo ZVHS) [online]. Povodí Ohře [cit. 2018-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-10. 
  18. ↑ a b Přírodní poměry. Geomorfologie, klimatické oblasti [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2020-11-26]. Dostupné online. 
  19. ↑ VONDRÁKOVÁ, Alena; VÁVRA, Aleš; VOŽENÍLEK, Vít. Climatic regions of the Czech Republic. Quitt's classification during years 1961–2000. S. 427. Journal of Maps [PDF online]. Katedra geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, 2013-05-13 [cit. 2020-07-22]. Čís. 3, s. 427. Dostupné online. DOI 10.1080/17445647.2013.800827. (anglicky) 
  20. ↑ Seznam.cz. Turistická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2020-11-26]. Dostupné online. 
  21. ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 256. 
  22. ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 295. 
  23. ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 380, 381.  Archivováno 15. 12. 2021 na Wayback Machine.
  24. ↑ Základní údaje podle částí obce vybraného SO ORP – Chomutov [PDF online]. Český statistický úřad [cit. 2023-08-25]. Dostupné online. 
  25. ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [PDF online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. S. 632. Dostupné v archivu pořízeném dne 2024-03-06. 
  26. ↑ a b Smírčí kříž [online]. Národní památkový ústav [cit. 2021-01-07]. Dostupné online. 
  27. ↑ a b Smírčí kříž [online]. Národní památkový ústav [cit. 2021-01-07]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Části města Výsluní
Části obce
Ostatní
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Volyně_(Výsluní)&oldid=24213956“