Zuzana Fonioková

Bringing together comics analysis, autobiography studies, and narrative theory, this article aims to analyse different ways in which graphic life narratives expose the illusion of a stable and unified autobiographical subject. The first part focuses on the perceived split between the present and past self and its manifestation in autobiographical discourse as the narrating-I and narrated-I, exploring different methods autobiographical comics employ to foreground the fragmented self and to favour the perspective of the past or of the present. The next part analyses the interplay between the narrating-I and the narrated-I in a short comic story from Aline Kominsky Crumb's Need More Love (2007). Not only does this story challenge the divide between the two positions of the self, it also illustrates the view of identity as a performative construct. The final part of this article offers an interpretation of Katie Green's Lighter than My Shadow (2013), focusing on the way this graphic memoir enacts narrative self-construction as an interpretative and meaning-making process that can facilitate healing. While this process typically involves finding coherence and continuity in the narrated experience, the memoir also reveals that such coherence-building has its limitations.
https://www.comicsgrid.com/article/id/11034/
Fonioková, Z., (2024) “Identity Construction in Graphic Life Narratives by Aline Kominsky Crumb and Katie Green”, The Comics Grid: Journal of Comics Scholarship 14(1). doi: https://doi.org/10.16995/cg.11034

Zuzana Fonioková a Alice Jedličková: Pracovní slovník pojmů diachronní poetiky vyprávění
In Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19. století (Praha 2022)
Open access: https://karolinum.cz/knihy/jedlickova-narativni-zpusoby-v-ceske-proze-19-stoleti-27848

Culture, stories, and identity: Maxine Hong Kingston’s Chinese American talk-
-stories
This essay explores the intersection of culture, stories, and personal identity. It looks at narrative
identity from a psychological perspective, focusing on the cultural conditioning of remembering
one’s life and narrating the self. It briefly discusses the concept of dominant cultural narratives
(master narratives) and their influence on personal life stories as well as on one’s life choices,
paying attention to a form of “narrative resistance” where people whose experience does not fit
a particular master narrative come up with alternative narratives. The next part of the essay deals
with autobiographical writing, in which the questioning of socio-cultural norms and established
beliefs is often accompanied by a violation of genre conventions and a search for alternative modes
of self-expression, especially in the case of authors from socially marginalised groups. The last
section then presents an analysis of the fictionalised autobiography The Woman Warrior by the
Chinese American writer Maxine Hong Kingston, which depicts the conflict between two different
conventions of life storying, models of identity construction, and master narratives that may
occur for people of bicultural background. It also exemplifies the power of autobiographical texts to
expose prevailing cultural narratives and to offer alternative perspectives.

Studie analyzuje Možnosti milostného románu (2019) Jana Němce jako příklad hybridního módu autofikce. Článek nejprve mapuje proměny autobiografické tvorby i její teoretizace směrem ke zpochybňování čisté faktuálnosti žánru autobiografie a k porušování jeho konvencí, k inkluzívnějšímu pojetí autobiografického vyprávění a k zaměření na narativní utváření Já v autobiografickém procesu. Současnou situaci psaní o vlastním životě odráží mj. obliba autofikcí, které se k osobě autora vztahují prostřednictvím kombinace referenčního a fikčního diskurzu. Studie dále poukazuje na způsoby signalizace faktuálního i fikčního vyprávění v Možnostech milostného románu. Dílo tímto způsobem inscenuje pokus o autobiografickou výpověď a zároveň komentuje potíže, jež takové snahy nutně doprovází. Ambivalence referenčního rámce je tudíž zásadní součástí rétorické strategie díla.
https://www.bohemistyka.pl/pelne_numery/numer_2021_04_nowy.pdf

The article analyses Jan Němec’s Možnosti milostného románu (Possibilities of a Love Novel, 2019) as an example of the hybrid mode of autofiction. The first part provides an overview of the changes in autobiographical practice as well as theory towards questioning pure factuality of the autobiography genre and violating its conventions, a broader conception of autobiographical narrative, and a focus on the narrative construction of self. The contemporary situation in life writing is also reflected in the popularity of autofictions, which relate to the real-world author through a combination of referential and fictional discourse. The article points out how Němec’s text signals factual and fictional narration, which enables it to stage an attempt at autobiographical utterance and simultaneously thematise the difficulties such attempts entail. The ambivalence of the referential frame is vital to the work’s rhetorical strategy.

Combining narratological analysis with autobiography studies, this article looks at examples of focalization strategies in several autobiographical works. It adopts Dorrit Cohn's distinction between consonant and dissonant self-narration (identification or distance between the narrating-I and the experiencing-I) to explore how authors engage creatively with different positions of the autobiographical "I," and how this engagement contributes to their texts' aesthetic qualities. Starting from a brief exposition of the role of the narrating-I and the experiencing-I in autobiographical narratives, the article discusses the juxtaposition of the two selves' perspectives in Sylvia Fraser's My Father's House, which is achieved by means of a dexterous combination of consonant and dissonant self-narration. Examples of dissonant self-narration from Günter Grass's Peeling the Onion and Christopher Isherwood's Christopher and His Kind and of consonant self-narration from Mary Karr's memoir trilogy (The Liars' Club, Cherry, and Lit) then demonstrate how self-dissonance may help convey a work's meta-autobiographical message, while self-consonance seems to contribute to readers' immersion in the narrative.

FONIOKOVÁ, Zuzana. Jak smířit klasické s postklasickým : Narativní texty a kontexty (How to reconcile the classical and post classical : Narrative texts and contexts). Česká literatura, AV ČR, Ústav pro českou literaturu, 2019, vol. 67, No 4, p. 563-568. ISSN 0009-0468.

The article provides a broader narratological context for the Czech translation of Eva von Contzen's text "Why We Need a Medieval Narratology: A Manifesto". It discusses the methods of classical and postclassical narrative theory, and points out the benefits as well as risks involved in the contemporary approaches. It endorses von Contzen's appeal for a historically conscious narratology.

FONIOKOVÁ, Zuzana. Fikčnost ve faktuálním vyprávění : Případ fikčních metaautobiografií. Česká literatura, Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2018, roč. 66, č. 6, s. 841-869. ISSN 0009-0468.
Studie se zaměřuje na otázky spojené s texty, jež promlouvají o životě autora pomocí záměrného zapojení fikčnosti do autobiografické výpovědi: autofikce a fikční metaautobiografie. Fikční elementy v tomto typu psaní často slouží jako nástroje sebereflexe. Prostřednictvím specifických narativních metod se díla vyjadřují například k problematice autobiografické paměti, epistemologické (ne)dostupnosti minulosti nebo narativní konstrukce identity. Tato studie se pokouší o propojení úvah současných naratologů o fikčním a faktuálním vyprávění s analýzou autofikčních a metaautobiografických děl. První sekce stručně pojednává o problematice fikčnosti a představuje rétorickou teorii (H. S. Nielsen, J. Phelan a R. Walsh), která umožňuje vnímat fikčnost mimo fikci a jako součást faktuálního sdělení o aktuálním světě. Následující část se soustředí na metaautobiografický text Montauk švýcarského autora Maxe Frische: osvětluje metodu zapojení fikčnosti do autobiografického textu jako prostředek reflexe vzpomínání, možností zobrazení vlastního života a utváření vlastního Já psaním. Analýza je propojena s krátkým exkurzem do problematiky narativní konstrukce v autobiografickém vyprávění, především ve spojení s osobní identitou. Další část článku krátce shrnuje odlišnosti mezi klasickými autobiografiemi a současnými sebereflexivně laděnými autobiografiemi a autofikcemi, představuje kategorii fikčních metaautobiografií, kterou zařazuje do širšího rámce autofikčních textů, a přináší (neúplný) přehled mnohých definic a podob autofikce. Následuje rozbor druhého příkladu fikční metaautobiografie, Srdceryvného díla ohromujícího génia současného amerického autora Davea Eggerse, které ironicky dekonstruuje konvence autobiografického psaní. Závěr studie upozorňuje na rozdíly ve způsobu zapojení fikčnosti v představených dílech, které tvoří základ pro dělení fikčních metaautobiografií dle druhu návodu ke čtení, jenž poskytují čtenáři: Montauk reprezentuje díla, která čtenáři usnadňují přepínání mezi fikčním a autobiografickým způsobem interpretace tím, že naznačují, které části či aspekty jsou smyšlené a které se drží reálných událostí; na druhé straně texty jako Srdceryvné dílo ohromujícího génia poskytují poměrně málo indicií, jež by čtenáři pomohly rozlišit fikční prvky a identifikovat autenticky autobiografické momenty.

FONIOKOVÁ, Zuzana. Konstrukce identity v kultuře a proti ní : Autobiografie Janet Frameové. Bohemica litteraria, Masarykova univerzita, 2018, roč. 21, č. 1, s. 122-137. ISSN 1213-2144. doi:10.5817/BL2018-1-13.

Studie se zaměřuje na třídílnou autobiografii novozélandské autorky Janet Frameové (To the Is-Land, An Angel at My Table a The Envoy from Mirror City), přičemž se soustředí zejména na zobrazení konstrukce vlastního Já hlavní hrdinky. Studie využívá narativně psychologickou koncepci Já (McAdams) a konstruktivistické teorie autobiografického psaní (např. Bruner, Eakin) s cílem poukázat na souhru tématu hledání osobní identity s použitými narativními strategiemi. Zobrazené hledání identity je zde nahlíženo v souvislosti s kulturní determinací konstrukce Já a s modely identity, jež poskytuje daná společnost.

Identity Construction within the Culture and against It: Autobiography by Janet Frame
The paper examines a three-volume autobiography (To the IsLand , An Angel at My Table, and The Envoy from Mirror City) by Janet Frame, focusing on its portrayal of the self-construction of the protagonist. Using a narrative psychological conception of the self (esp. by Dan McAdams) and constructivist theories of autobiographical practices (e.g. Bruner, Eakin), the paper demonstrates the ways in which the depicted search for personal identity in autobiography by Frame interplays with the narrative strategies of the text, and relates this identity search to the cultural determination of self-construction and models of identity available in the given society.

FONIOKOVÁ, Zuzana. "History, Storytelling, and Narrative Construction of Reality in Graham Swift’s Waterland." Revue Belge de Philologie et de Histoire / Belgisch Tijdschrift voor Filologie en Geschiedenis 95. 3 (2017),  561-574. ISSN 0035-0818.
https://www.persee.fr/doc/rbph_0035-0818_2017_num_95_3_9061
After a short introduction dedicated to historiographic metafiction, this paper discusses the ways in which Waterland, like other works in this category, thematizes the problem of historiography as narrative construction of the past guided by certain rules and conventions. Waterland demonstrates how thin the boundary between history and stories can possibly become, while resisting the postmodern temptation of equating historiography with fiction and insisting on the importance of history for our existence. The final part of the paper concentrates on the significance of storytelling in human lives and shows how the novel works with the idea that people tell stories to make sense of their lives and the world around them. Comparisons to two other works of historiographic metafiction, Penelope Lively’s Moon Tiger and Julian Barnes’s Flaubert’s Parrot, will be made where appropriate to illustrate how the level of present dominates over the actual story of the past in historiographic metafiction and to support the paper’s claim that by questioning the objectivity of history such novels do not aim to erase the boundary between factual and fictional narration.

FONIOKOVÁ, Zuzana. "Tellers and experiencers in autobiographical narratives : Focalization in Peeling the Onion by Günter Grass and The Liars’ Club by Mary Karr." Philological Studies: Literary Research / Prace filologiczne. Literaturoznawstwo, Warszawa: Uniwersytet Warszawski, 2018,  vol. 11, no. 8, p. 113-128. ISSN 2084-6045.

This article examines the narrative point of view in two autobiographical texts, pointing out the diverse effects the narratives achieve by means of different focalization strategies. After a short explication of the split between the narrator and protagonist in life stories, I look at focalization techniques in Günter Grass’s Peeling the Onion (2006), where the perception of the present self continuously interferes in the depiction of the past. The superior knowledge available to the narrator at the time of narration leads to an interpretation of the depicted events that the experiencing self could not provide. I argue that although the book calls attention to the constructive nature of memory and narrative that necessarily affects retrospective accounts of the past, it also states its preference for the lens of the present by employing focalization through the narrating I. I subsequently contrast Grass’s text and its narrative strategies with Mary Karr’s childhood memoir The Liars’ Club (1995) and demonstrate how this narrative attains its realistic effect by engaging the child protagonist as the predominant focalizer. By shifting focalization between the narrating I and the experiencing I, involving either the suspension or application of the narrator’s current knowledge, Karr manipulates readers’ engagement with the narrative, such as their empathy and moral judgment. Furthermore, the text communicates a sense of identity and continuity between the experiencer and the teller, which stands in sharp contrast to the emphasis Grass’s narrative puts on the distance between these two positions. Finally, I briefly address the challenges presented by recent conceptions of identity construction to the distinction between the narrating I and the experiencing I, suggesting that these narratological concepts retain their relevance to discussions of autobiographical texts as literary works rather than stages of self-creation.

Tento článek poskytuje stručný přehled a kritické zhodnocení teoretických přístupů k problematice nespolehlivého vypravěče, čehož je pak využito k formulování definice nespolehlivého vyprávění: vypravěč je nespolehlivý, pokud existuje rozdíl mezi čtenářovou rekonstrukcí fikčního světa (tedy událostí, postav a vypravěče) a vypravěčovou verzí tohoto fikčního světa. Tato definice je dále osvětlena a upřesněna pomocí teorie možných světů v literatuře, která také upozorňuje na nemožnost hodnotit některé fikční světy a v nich existující vypravěče měřítky mimotextuálního světa. Následuje příklad atypického homodiegetického vypravěče v románu Kazua Ishigura Když jsme byli sirotci, jehož krátká analýza poukazuje na existenci homodiegetických vypravěčů, jež se vymykají roli tradičně připisované tomuto typu vypravěčů, což nám znemožňuje klasifikovat je jako nespolehlivé.
https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/117979

This study examines unreliable narration from the point of view of narratology. A discussion of different theoretical approaches to this phenomenon is followed by a definition of unreliable narration: a narrator is unreliable if his/her view of the fictional world differs from what the reader reconstructs as the fictional reality of the work. This definition is elucidated and specified using possible-worlds-theory in literature; this theory is also used to point out that extra-textual real-world criteria are not relevant to some kinds of fictional worlds and the narrators existing in these worlds. This argument for the "principle of optimal departure" is supported by the example of an atypical homodiegetic narrator in Kazuo Ishiguro's When We Were Orphans. A short analysis of this novel is provided to demonstrate the existence of homodiegetic narrators that defy the role traditionally assigned to these types of narrators by literary conventions, which also means that they cannot be categorized as unreliable.

Příspěvek se zabývá možnostmi použití kategorie nespolehlivého vyprávění při interpretaci autobiografických textů. Tyto možnosti jsou omezené vzhledem k tomu, že nespolehlivost chápeme jako efekt vytvořený autorem. Následuje analýza autobiografické knihy Maxe Frische Montauk, která podává faktuální vyprávění pomocí nástrojů fikce a tematizuje performativní charakter autobiografií: to, že proces psaní autobiografie je zároveň procesem konstrukce vlastní identity. Nespolehlivé vyprávění není vhodným konceptem pro interpretaci této knihy, neboť diskrepance v textu obsažené zde plní jinou funkci.

The paper deals with the possibilities of applying the category of unreliable narration to autobiographical texts. I argue that these possibilities are limited since unreliability is an effect created by the author of the work. Next, an analysis of Max Frisch's Montauk is presented. This autobiographical work combines factual narration with the use of fictional devices, and it thematizes the performative nature of autobiography: the process of writing an autobiography is at the same time a process of constructing one's identity. Unreliable narration does not prove useful for interpreting this book, as the discrepancies contained in the text perform a different function in the work as a whole.

Kapitola zkoumá román Grahama Swifta Země vod, konkrétně jakým způsobem tento román zpracovává otázku významu historie a jejího vztahu k fikci a k ústně předávaným příběhům. Román rozostřuje hranici mezi historií a příběhem, mezi fakty a fikcí, čímž zpochybňuje tradiční pohled na dějiny jako objektivní vyobrazení skutečných událostí. Pohlíží na historii jako na narativní konstrukt. Jako každý narativ je i historie ovlivněna svým autorem a jeho záměry, stejně jako vlastnostmi narativu jako takového, tím, jeho možnostmi a omezeními. Román toto téma dále propojuje s úlohou příběhů v lidské snaze o uchopení světa, ostatních lidí i sebe samých. Kapitola ukazuje, že román tato témata zpracovává jednak explicitně, na rovině obsahu, jednak implicitně, na rovině formy, a to zejména použitou narativní strategií. Vypravěč se pokouší porozumět své současné situaci skrz svou minulost, ale není schopen objektivně rekonstruovat události svého života. Přesto uznává a zdůrazňuje nepostradatelnost příběhů v procesu vyrovnávání se s realitou a uchopování světa.

Kapitola se zabývá problematikou lidské identity, zejména pojetím identity jako životního příběhu. Shrnuje psychologické výzkumy, z nichž vyplývá, že rozumíme sami sobě, druhým lidem i světu prostřednictvím příběhů (zejména Bruner, McAdams, Lindeová), a propojuje je s naratologickými koncepty (např. vyprávějící vs. vyprávěné Já, nespolehlivý vypravěč, čtení fikčních myslí nebo master narativy). Text rozebírá také rozličné faktory, jež ovlivňují naše životní příběhy a tedy sebedefinici: nespolehlivost vzpomínek, vliv kultury, v níž žijeme, a jazyka, jímž mluvíme, jakožto i samotné vlastnosti narativu.

Rozhovor s německým teoretikem vyprávění Janem Alberem o jeho výzkumu a o minulosti, současnosti a budoucnosti naratologie.
An interview with the German narratologist Jan Alber about his research interests and about the past, present and future of narratology.

The paper examines the role of memory in identity construction as reflected in fictional and autobiographical writing. Recent cognitive psychological theories of identity (Bruner, McAdams) view the self as narratively constructed, as a result of a life story that we tell ourselves (and others). As such, the self is not a fixed entity but changes over time as well as with the occasion of narrating. Our memories are significant building blocks of these life stories. However, the act of remembering is not a simple retrieval of stored data, but interpretation and meaning-making strongly influenced by our state of mind at present, including our desired self-image. This two-way shaping of memories and identity is brought to the fore by works of both fiction and autobiography, as I will demonstrate using three examples. The first of them, Nelly’s Version by Eva Figes, displays the dependence of identity on memory by depicting the protagonist’s loss of identity through amnesia, also highlighting the sociocultural factors in identity construction (loss of identity as a release from social and gender roles). By staging self-invention, the novel also challenges the border between the “narrating self” and the “narrated self,” categories that are traditionally seen as separate in studies of fiction. The other two examples thematize self-invention as well: by explaining how her memories of the past have changed over time, Mary McCarthy in her autobiographical book Memories of a Catholic Childhood acknowledges that her present circumstances affect the way she constructs her past self. Finally, Max Frisch in his Montauk employs a sophisticated structure of narrative perspective to show that one’s past self is always a fiction created by the present self.

FONIOKOVÁ, Zuzana. Kazuo Ishiguro and Max Frisch: Bending Facts in Unreliable and Unnatural Narration. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2015. Literary and Cultural Studies, Theory and the (New) Media 1. ISBN 978-3-631-66050-8.

Since the late 1990s unreliable narration has garnered popularity in narrative theory and has sparked a lively debate among scholars. This book traces the theoretical discussions surrounding narrative unreliability and examines the relationship of unreliable narration to antimimetic techniques of portraying self-deception. Standing on the border between classical and postclassical narratology, the study analyses Kazuo Ishiguro's and Max Frisch's innovative narrative strategies , offering new perspectives on their oeuvre and on unreliable narration as a narratological concept. A comparison of the methods Ishiguro and Frisch employ to explore the psychology of their narrators reveals a fascinating parallel in their development as novelists.