Sobota jako znamení ve 21. století

Sobota jako znamení ve 21. století Reflexe adventistického chápání soboty v čase postmoderny Text je upravenou verzí kapitoly disertační práce „Adventisté sedmého dne mezi modernou a postmodernou“. Sobota u adventistických průkopníků Přestože většinové křesťanství dnes zachovává jako den odpočinutí neděli, adventisté rádi zdůrazňují, že v průběhu celých církevních dějin existovaly křesťanské skupiny a jednotlivci, kteří stále zachovávali sobotu1. Mezi adventisty se dostalo zachovávání soboty díky baptistům sedmého dne, konkrétně jejich aktivní členky Rachel Oakesové, od které tuto nauku převzal metodistický kazatel adventistického hnutí Frederick Wheeler, což bylo ještě před rokem 1844. Po roce 1845 to od něj převzal baptista T. M. Preble, jehož spisy se dostaly do rukou adventistickému průkopníkovi Josephu Batesovi, který se touto naukou nadchl, dal jí prorocký a eschatologický rámec2 a přesvědčil o správnosti jejího zachovávání ostatní adventisty. Zachování soboty je zdůvodňováno neměnností Boží zákona – Desatera. Sobota je památkou stvoření, symbolem vykoupení, znamením posvěcení, důkazem věrnosti ospravedlnění z víry a symbolem spočinutí v Kristu3. Neděle pak je znakem odpadnutí a falešného křesťanství, které souvisí s uctíváním kultu Slunce4 a velký vliv na její zachovávání mělo vyhlášení tzv. nedělních zákonů císařem Konstantinem. Eschatologický rozměr tomuto pojetí pak dává výklad proroctví knihy Daniel, který změnu svěcení soboty na neděli interpretuje jako útok na Boží pravdu vedený zevnitř křesťanství malým rohem5 . Malý roh je identifikován s římskokatolickou církví, respektive s papežstvím6 a jeho snaha „měnit doby a zákon“7 je právě pokusem 1 I když ne všichni teologové s tímto názorem souhlasí, adventisté mají toto tvrzení za doložené. Srov. např. RORDORF, W. Sabbat und Sonntag in der Alten Kirche, 1. vyd. Zürich : Teologische Verlag, 2 Srov. KNIGHT, G. R. Adventismus v proměnách času, s. 35-36 3 Adventisté sedmého dne věří – Výklad základních věroučných článků, s.306-310. 4 „Uctívání Slunce mezi pohanskými Římany, které neděli dávalo popularitu a vliv, nepochybně přispělo k vzrůstajícímu přijímaní neděle jako dne bohoslužby.“ (Adventisté sedmého dne věří – Výklad základních věroučných článků, s. 311) 5 Dn 7,8. 6 Srov. např. DOUKHAN, J. Túžba zeme, 1. vyd. Martin : Advent-Orion, 1996, s. 116-125 7 Dn 7,25. 1 zrušit zachovávání soboty a nahradit je nedělí8. Takovýto výklad, i když se svým výsledky lišil od myšlení většinového amerického protestantismu 19. století, který se nijak od neděle neodvracel, spíše naopak zdůrazňoval její důležitost, byl navzdory tomu plně v souladu s převládajícím duchem tehdejšího antikatolicismu, přičítajícímu papežství ty nejhorší možné pohnutky a záměry9. A pokud ostatní adventistická specifika byla pouze v rovině intelektuální, která se nutně nemusela projevovat navenek (to, jestli člověk věří v podmíněnou nesmrtelnost nebo v nebeskou svatyni není na první pohled poznat), v sobotě dostali sobotní adventisté výrazný symbol, který je na první pohled odlišoval od ostatních křesťanů. Akceptování pravdy o sobotě proto považovali za projev milosti v osobním životě každého jednotlivce. Šlo tedy o poslušné následování Krista, které musí vést k zachovávání soboty. „Pán soboty zve všechny lidi, aby se řídili jeho příkladem. Pro ty, kdo přijmou jeho výzvu, bude sobota radostí a duchovním svátkem – předzvěstí nebe. Objeví, že sobotu učinil proto, aby zabránil ztrátě duchovní odvahy. Sedmý den každého týdne povzbuzuje naše svědomí a ujišťuje nás, že navzdory našemu nedokonalému charakteru můžeme být dokonalí v Ježíši Kristu.“10 Logicky dotaženo do konce, člověk, který tyto pravdy nepřijal, nepochopil nebo odmítl (zejména tím, že nezachovával sobotu), zůstal v Babylonu11, a tudíž na straně Božích nepřátel. Následování Krista se u správného křesťana (rozuměj adventisty) projevuje plnou věrností desateru přikázání (zejména přikázání o sobotě), zatímco zachovávání neděle je naopak považováno za znak odpadnutí a nevěry. Sobota jako konstituující prvek církve Sobota je proto dodnes klíčovým bodem evangelizační i teologické práce církve. V tomto proto nelze souhlasit s tvrzením Jiřího Piškuly, že v současné době tomu tak již není, protože zrušení pracovních sobot „utlumilo tento tradiční prvek adventismu a postupně jej odsunulo mimo hlavní zájem adventistické homiletiky“.12 8 Jako podpůrný důkaz k tomuto tvrzení je uváděna například změna znění Desetara, kterou uvádí katechismus, oproti textu Bible. 9 Srov. např. JENKINS, P. The New Anti-Catholicism: The Last Acceptable Prejudice. 1. vyd. Care : Oxford University Press, 2003, s. 23-30. 10 Adventisté sedmého dne věří – Výklad základních věroučných článků, s. 316. 11 tedy pod vlivem odpadlého křesťanství - papežství 12 PIŠKULA, J. Dějiny církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, s.184. 2 Z teologických důvodů podpírající samu podstatu adventismu tomu tak nemůže být. Naopak – praktickému zachovávání a teoretickému zdůvodňování soboty je neustále věnováno mnoho úsilí13, i když samozřejmě v jiném kontextu, než když jsou lidé pod hrozbou trestu státní mocí nuceni v sobotu pracovat. Stále znovu je rozpracovávána myšlenka „znamení Božího lidu“, což je de facto ztotožněno se zachováváním soboty. V církevní literatuře i kázáních má zdůvodňování soboty významné místo. Klasická série evangelizačních přednášek vycházející z modelu amerického kazatele, evangelisty a bývalého místopředsedy Generální konference Marka Finleyho má průměrně 27 částí, z nichž minimálně 4 jsou věnovány dokazování skutečnosti, že sobota je pravým dnem odpočinku a mnohé další se nějakým způsobem soboty významně dotýkají. Pojetí soboty (nejen) v misijní práci ukazuje, že adventisté sedmého dne chápou svoji misii především jakožto předávání „pravdy“. Adventistům nestačí pouhé „odevzdání se Kristu“, ale každý kandidát křtu ještě musí pochopit (a přijmout), jaké to má důsledky. Adventisté sice vyznávají spasení pouhou vírou bez skutků, ale jednou větou dodávají, že víra bez skutků (zachovávání soboty) je mrtvá. V tomto smyslu jsou tedy představiteli modernistického konceptu jediné velké pravdy, která je dokazatelná rozumem a ke které je třeba zaujmout radikální stanovisko – jasně ji přijmout, nebo jednoznačně odmítnout. Sobota je pro adventisty sedmého dne tím nejviditelnějším poznávacím znamením. Pro věrnost v zachování soboty byli ochotni přistoupit i k těm nejvyšším osobním obětem, jako je dlouhé vězení, odebrání dětí do ústavní výchovy nebo i oběť vlastního života 14. Stát se adventistou sedmého dne znamenalo a stále znamená především nekompromisně se přihlásit k této zásadní skutečnosti bez ohledu na politické, společenské nebo ekonomické okolnosti. Zachovávání soboty, které by se mohlo na první pohled zdát zásadní překážkou dalšího rozvoje církve, zejména v době útlaku, ve skutečnosti paradoxně vedlo k upevnění identity členů církve a přesvědčení, že bojují a trpí za správnou věc Boží pravdy15. 13 Celosvětově zpracovávaná adventistická témata pro studium Bible, tzv. Sobotní škola, věnuje minimálně jedno samostatné studium každého čtvrtletí dokazování důležitosti zachovávání soboty a sobotní tématika je zdůrazňována všude, kde to probíraný text dovolí. 14 Srov. JADLOVSKÝ, P. Perzekuovaní adventisté sedmého dne v komunistickém Československu. České Budějovice, 2009. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta. Katedra filosofie a religionistiky. Vedoucí práce J. Vokoun. 15 Což potvrzuje Knightova parafráze Kelleyova výroku: „Jestliže se lidé hodlají připojit k nějaké církvi, pak proto, že zastupuje nějakou specifickou pravdu. To znamená, že lidé hledají církev, která 3 Zachovávání soboty mělo a má tedy na Církev adventistů sedmého dne ze sociologického hlediska významný konstituující vliv. Ten však postmoderna se svým důrazem na pluralitu názorů výrazně oslabila. Jon Paulien, adventistický profesor novozákonní teologie, který se v knize Evangelium v proměnách času zabývá možnostmi oslovení postmoderního a sekularizovaného člověka evangeliem, ve své analýze příčin, proč se adventistům nedaří oslovit současného člověka, poukazuje zejména na dvě zásadní dogmata – sobotu a události roku 1844.16 Není podle něho moudré je akcentovat jako nosná. Místo nich navrhuje při evangelizaci spíše odpovídat lidem na potřeby, které potřebují naplnit17 a dochází k závěru, že není-li jakákoliv misijní snaha ovocem hluboké a opravdové osobní spirituality, stává se kontraproduktivní. Jedině autenticky žité křesťanství může nabízet lidem alternativu současného konzumního životního stylu především vlastním příkladem. Pokud Paulien hovoří o autenticky žitém křesťanství, nedá se, než s ním souhlasit. Ale v souvislosti s tím, jak adventismus chápe eschatologicky sama sebe, tedy jako ostatek přinášející světu „pravdu“, je třeba si položit otázku: Je adventistická identita postavena na filozofickém konstruktu 19. století o poznání plné představuje alternativu vůči kultuře a je dostatečně arogantní, aby tvrdila, že existuje pravda a omyl a že tu pravdu má.“ (KNIGHT, G. R. Apokalyptická vize a vykleštění adventizmu, s. 20). 16 Ohledně nich pak správně uvádí, že pro sekularismem zasaženého a postmoderně smýšlejícího člověka „není žádný problém méně důležitý, než to, zda správný den, kdy by měl jít do kostela, je sobota či neděle. Tito lidé nemají jasno v tom, proč by se vůbec do kostela mělo chodit… Další předmět zájmu pro adventisty představuje otázka, co se odehrálo v roce 1844. Ale sekulární člověk žije především zde a v tomto čase.“ PAULIEN, J. Evangelium v proměnách času. 1. vyd. Praha : AdventOrion. Praha 2005, s. 35. 17 Podle něj to jsou zejména: 1. Potřeba odevzdání se něčemu, co člověka v jeho průměrné existenci přesahuje. 2. Potřeba osvobození od viny, zejména od viny ze selhání, když člověk nedosáhl toho, co chtěl. 3. Potřeba opravdových vztahů. 4. Potřeba vesmírné budoucnost, tedy potřeba poznání spojitosti mezi děním ve vesmíru a děním ve společnosti. 5. Potřeba neorganizovaného náboženství. 6. Potřeba zvolit si vhodný životní styl a najít pro něj vhodné směrnice. První čtyři body Paulien vidí jakožto vhodné pro navázání dialogu mezi církví a společností. Pokud se ale na ně podíváme podrobněji, tak vidíme, že církev na ryze institucionální bázi „kostela“ dokáže první, druhý a čtvrtý bod naplnit například vhodným přizpůsobením témat kázání postmoderním lidem, programu biblických hodin, kurzů a podobně. Nedokáže však do kostela lidi přivést a v žádném případě už neumí nabídnout opravdový vztah. To je možné pouze na osobní bázi. Aby šel jenom tak postmoderně uvažující člověk do kostela například „hledat spojitosti mezi děním ve vesmíru a děním ve společnosti“, musí být buďto podivín, nebo mít velmi silnou intelektuální motivaci či životní krizi. Dále poukazuje, že aby v Církvi adventistů sedmého dne byla naplněna potřeba neorganizovaného náboženství, musela by církev vypadat úplně jinak, protože nyní je něco takového vzhledem k její propracované organizační struktuře a systému vnitrocírkevní kontroly velmi problematické. „Z vlastní zkušenosti vím, že tato organizovanost je na obtíž, když se do ní mají začlenit nově obrácení sekulární lidé. Povzbuzujeme členy například k tomu, aby se vzdělávali, ale pak od nich očekáváme, že budou svobodně uvažovat jen mimo rámec církve.“ Možné řešení této bariéry Paulien vidí v poukázání na historii církve, která začínala jako neorganizované hnutí a v hledání cesty, jak „znovu získat ducha našich adventistických průkopníků bez toho, že bychom se museli vzdát výhod, které organizační struktura nabízí“. (PAULIEN, J. Evangelium v proměnách času, s 137). Otázkou ovšem zůstává, zda toto řešení není jen Paulienovým zbožným přáním, protože „duch průkopníků“ formovaný myšlenkami Christian Connection je už v samotné své podstatě negací fungující organizační struktury. 4 pravdy nebo na přijetí zástupné oběti Ježíše Krista a jeho nadřazenosti nade vším, tedy i nad sobotou? Sobota a adventismus 21. století Jeden z největších ortopraktických problémů současného adventismu se potom týká otázky co konkrétně znamená zachovávat sobotní odpočinutí18. Různé kultury a regiony jsou samozřejmě v této otázce vystaveny svým specifickým výzvám 19 . Z hlediska i adventisty proklamované společenské odpovědnosti křesťanů je pak eticky velmi problematická výzva, že adventisté by se „měli vyhnout takovým zaměstnáním, která, ačkoli jsou pro vyspělou společnost nezbytná, mohou přinášet problémy pro zachovávání soboty“20. To vše ukazuje na to, že výklad zachovávání soboty končí u otázky, co je tedy správné v konkrétních případech dělat a co ne, a u hledání autority, která na ni přinese správnou odpověď. Touto autoritou je církev sama, respektive zasedání Generální konference a Církevní řád21. To je přirozeně legitimní přístup, otázkou však zůstává, 18 Srov. dokument Generální konference, který se snaží stanovit pro celý svět přijatelná pravidla, který však obsahuje řadu paradoxních tvrzení: „Jakýkoli pokus vymezit činnost v sobotu tím, že kromě biblických zásad vytvoříme seznam toho, co se v sobotu smí a nesmí, narušuje zdravou duchovní zkušenost a rozvoj. Věřící člověk musí posuzovat své prožívání soboty biblickými zásadami. Chápe, že hlavním účelem soboty je zesílit pouta mezi ním a Bohem. Proto jsou přijatelné pouze takové činnosti, které jsou v souladu s biblickými zásadami a přispívají k posílení tohoto vztahu.“ Tento výrok je však v rozporu s následujícím výčtem striktních doporučení ohledně hudby v sobotu, svateb, pohřbů, pracovních a rekreačních aktivit jako např.: „Nikdy bychom v sobotu neměli cestovat za světskými cíli. Je-li však sobotní cesta nezbytnou součástí našeho sobotního programu, můžeme tuto cestu podniknout, ale měli bychom si všechno připravit předem. Pohonné hmoty pro automobil a ostatní potřebné věci bychom si měli obstarat před začátkem soboty. Měli bychom se vyvarovat cestování za obchodními záležitostmi, ať z osobních nebo pracovních důvodů.“ Jak zachovávat sobotu. [online]. Praha, [cit. 8. července 2012]. Dostupné z WWW < http://www.casd.cz/wpimages/other/art5086/sobota.pdf>. 19 Zajímavé je také porovnání způsobu dodržování sobotního odpočinku s židovskou komunitou, oproti ortodoxním židům by neobstáli ani ti nejzásadnější adventisté, naopak pro liberální židy není problém to, co adventisté složitě řeší. 20 Jak zachovávat sobotu. [online]. V době své vojenské služby v Československé lidové armádě jsem musel řešit tehdy pro mě naprosto bezvýchodné morální dilema – zachovat sobotu a nepracovat při službě v kuchyni v pátek po západu slunce v době, kdy ostatní vojáci z mé směny museli sloužit anebo porušit sobotu a vykonat službu, která byla pro chod armády nezbytná? (Tehdy jsem se rozhodl pro zachovávání soboty s poukazem na totalitní charakter společnosti, což bylo únikovým etickým řešením ad hoc, které negativně poznamenalo moje vztahy s ostatními vojáky, kteří museli pracovat za mě. Můj postoj vnímali někteří jako lenost, ti inteligentnější pak jako projev netolerantního náboženského fanatismu.) Ovšem neřešilo to podstatu problému, protože armáda s branou povinností je totiž legitimní součástí i demokratické společnosti. Zaměstnání nutné pro chod společnosti je ale třeba i obsluha elektrárny, služba u policie, hasičů atd. Je tedy zachovávání soboty nadřazené službě společnosti? A pokud ano, je legitimní tyto služby od společnosti v sobotu požadovat? 21 Srov. Církevní řád, s. 12-14. a dále pak 127-144 5 zda by církev neměla být spíše tím, která vyhlašuje a střeží principy, zatímco jejich konkrétní aplikace by pak měla být odpovědností každého jednotlivce22. Adventisté sedmého dne argumentují pro řadu předpisů zachovávání soboty verši Starého zákona, aniž by je jasně nahlíželi pohledem Nového zákona23. Naopak, novozákonní texty o sobotě vykládají spíše z perspektivy Starého zákona. Upozorňují proto na to, že Ježíš je Pánem soboty v tom smyslu, že dával příklad v tom, že sám sobotu zachoval a dal jí nový, nikoliv zákonický smysl tím, že kladl důraz na činění dobra. Tento výklad charakteristiky Ježíše jako Pána soboty však není dostačující, protože z Něj dělá pouhého reformního učitele. On však byl podle křesťanského učení někým mnohem vyšším – inkarnovaným Bohem v lidském těle. Na Ježíše zaměřenou definici soboty vycházející z toho, že Ježíš sám sebe prohlašuje za skutečného Pána stojícího nad Zákonem 24 a nikoliv z tradice zprostředkované náboženskou komunitou, paradoxně najdeme u židovského rabína Jacoba Neusnera: „Ze všeho nejdůležitější je prostě tvrzení, že nikdo nezná Otce, jen Syn, a ti, komu se jej Syn rozhodne zjevit. Jádro učení o sobotě, dosud neslýchané a ničím dříve ani potom neovlivněné, zní: mé jho netíží, já vás občerství. Syn člověka je skutečně pánem nad sobotu, protože Syn člověka je nyní pro Izraele šabatem.“25 To, že Ježíš sám se stává šabatem, má důsledky pro zachovávání sobotního odpočinutí, protože „sobota ztrácí svou velkou sociální funkci. Ona patří k podstatným prvkům, které Izrael drží pohromadě jakožto Izrael. Soustředění kolem Ježíše narušuje tuto posvátnou strukturu a ohrožuje prvek pro soudržnost národa zásadní. S nárokem Ježíše samotného je spojeno to, že na místo Izraele vstupuje společenství Ježíšových učedníků.“26 Tento přístup nutně nemusí, i když by se to mohlo zdát, bořit adventistické zachovávání soboty jakožto takové, ale naopak mu může dát nový, výrazně na Ježíše zaměřený princip. Plyne z něho mnohem větší důraz na osobní zodpovědnost každého jak vůči Bohu, tak i vůči společnosti, kam je jako křesťan a adventista povolán a dává 22 Toto přesunutí konkrétní odpovědnosti za své jednání z církve na jednotlivce by se však mělo týkat i dalších adventistických požadavků životního stylu, jako je konzumace alkoholu, ozdobování, dietních předpisů atd. 23 „Kanonické spisy Nového zákona konstituují primární svědectví Božího zjevení v osobě Ježíše Krista, a myslet teologicky jako křesťané znamená uznávat prioritu těchto spisů.“ (GUY, F. Thinking Theologically: Adventist Christianity and the Interpretation of Faith, s 126). 24 Jestliže Ježíš je Bohem, je i zákonodárcem, zákon je tedy vyjádřením jeho podstaty a musí mu tedy být nutně podřízen. 25 NEUSNER, J. Rabín mluví s Ježíšem. 1. vyd. Brno : Barrister and Principal, 2007, s. 94. 26 RATZINGER, J. Ježíš Nazaretský. 2. vyd. Brno : Barrister and Principal, 2008, s. 87. 6 odpověď na otázku jak postupovat tehdy, když je požadavek zachovávání soboty zdánlivě v rozporu se službou společnosti. Radikální ztotožnění Ježíše se sobotou přitom nijak neumenšuje odkaz soboty ke stvoření a z ní například vyplývající zodpovědnosti za ekologii27. Sobota jako jeden z nejvíce viditelných znaků církve adventistů určující její identitu vůči okolnímu světu může i nadále hrát roli viditelné alternativy vůči většinové kultuře. Avšak ne svými kazuistickými předpisy formulovanými církevními orgány z textů určených starozákonnímu Izraeli, ale svým obsahem, jímž je Ježíš Kristus. Rovněž výrazně eschatologické pojetí soboty, jakožto znamení Božího lidu v době konce vymezujícímu se proti znamení šelmy, v tomto světle dostává mnohem hlubší význam. Podle adventistického výkladu textů Zj 13,16-18 je symbolem znamení šelmy, které je lidem vnucováno spojenými silami papežství a Spojených států amerických, zachování neděle28. S tímto je poměrně složité polemizovat, protože vždy se dá ve světě dohledat nějaká iniciativa prosadit zachování neděle zákonem. Ale taková iniciativa však přece automaticky neznamená, že by z ní plynulo pronásledování těch, kteří zachovávají sobotu 29 . Navíc vzhledem k teologickému chápání většinového křesťanství je logické, že klade na zachovávání neděle důraz stejně, jako adventismus na sobotu30. Řada adventistických teologů si je ale dobře vědoma slabiny vulgárního ztotožnění znamení šelmy se zachováváním neděle31. Stejně tak je nutno konstatovat, že nelze automaticky činit rovnítko mezi šelmu a Babylon a katolickou církev, protože se jedná spíše o duchovní proudy, zatím bez konkrétního historického vymezení. 27 Samozřejmě zůstává diskutabilní trvání na doslovném sedmidenním výkladu stvoření. Vyjádřit víru ve stvoření respektováním soboty je možné o jiným způsobem než bigotním setrváváním na kreacionistických teoriích (byť třeba pod hlavičkou inteligentního designu). Diskuze o nich nikam stejně nevedou a pouze v konečném důsledku degradují hlavní poselství nauky o stvoření u těch, kteří by se možná nad některými jeho argumenty i pozastavili. 28 Můžeme dokonce rozpoznat naplnění tohoto proroctví v pokusech, které se zatím jen rýsují – vnutit všem stejný den, který se bude světit pod záminkou pohodlí, nebo ještě rafinovanějším způsobem – ve jménu lásky a jednoty“ (DOUKHAN, J. Křik nebes. 1. vyd. Praha : Advent-Orion, 1999. s. 119) 29 Je zajímavé, že adventisté v této souvislosti neřeší, jaké by v případě takového zákona bylo postavení židů a státu Izrael. 30 Paradoxně je to však adventismus, který se vůči neděli vymezuje nepřátelsky a ztotožňuje ji s ďábelským překroucením Boží vůle. 31 „Jedná se samozřejmě pouze o některé příznaky mezi mnoha jinými. Znamení šelmy je něčím mnohem víc, než dnem odpočinku nebo nějakou formou bohoslužby; je to v podstatě uznání své příslušnosti k šelmě, babylonské moci, s celým tím souvisejícím potencionálem zneužité a ovlivňování ve všech oblastech života.“ (DOUKHAN, J. Křik nebes, s. 119) 7 Zachovat sobotu v době konce tedy neznamená tvrdé a neústupné odmítání jakékoliv práce či snad dokonce tvrdošíjné vykonávání práce v neděli32, ale svobodné a přitom zodpovědné přebývání v Ježíši Kristu. Znamení šelmy v kontextu takto chápané soboty se tím najednou dostává do úplně jiného vyznění. Potencionální pronásledování získává hluboké duchovní opodstatnění a smysl, a může nalézt svou analogii a předobraz v pronásledování prvních křesťanů v Římské říši. (c) Mgr. Bedřich Jetelina, Th.D. Centrum ekumenické teologie – Ekumenický institut Edmunda Schlinka Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích www.ekines.cz 32 Pokud byli adventisté v 19. století postihováni v důsledku tzv. nedělních zákonů, byly to tresty za práci v neděli a nikoliv za bohoslužby v sobotu. 8