Dagmar Šimková
| Dagmar Šimková | |
|---|---|
| Narození | 23. května 1929 Písek nebo Praha |
| Úmrtí | 24. února 1995 (ve věku 65 let) Perth |
| Povolání | spisovatelka a malířka |
| Ocenění | účastník odboje a odporu proti komunismu |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Dagmar Šimková (23. května 1929 Písek, Československo – 24. února 1995 Perth, Austrálie) byla politickou vězeňkyní československého komunistického režimu.[1][2] Roku 1952 byla zatčena v souvislosti s ukrýváním dvou vojenských zběhů a v politickém procesu odsouzena na 15 let. Vězněna byla až do roku 1966. Mimo jiné v Pardubicích, Želiezovcích a v Opavě. Roku 1968 se podílela na založení organizace K-231 a po okupaci Československa emigrovala do Austrálie. V exilu byla zapojena do činnosti organizace Amnesty International, vystudovala dvě vysoké školy, mimo jiné se věnovala umění a terapeutické práci ve věznici. Svou vězeňskou zkušenost zachytila v autobiografické publikaci Byly jsme tam taky.[1]
Život
[editovat | editovat zdroj]_06.jpg)
Otec Dagmar byl bankéř Jaroslav Šimek. Pro svou rodinu nechal postavit vilu v Písku. Jako mladá dívka si oblíbila jazz, tanec a step, tančit chodila zejm. do písecké kavárny Bílá růže, studovala na píseckém gymnáziu. V roce 1945 jí otec tragicky zemřel.
V roce 1948 se Dagmar Šimková chtěla nechat zapsat na pražskou filozofickou fakultu, kvůli „buržoaznímu původu“ ale nemohla studovat. V roce 1950 navíc emigrovala do Austrálie její o šest let starší sestra Marta. Do rodinné vily jim úřady nastěhovaly cizí lidi, s matkou mohly využívat jedinou místnost.[3]
Dagmar byla zatčena v říjnu 1952, když jí bylo 23 let. Roznášela totiž letáky, které zesměšňovaly Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ukryla také dva vojenské zběhy (na své zahradě), kteří směřovali na Západ, a podle soudu navíc ovlivňovala druhé lidi. V říjnu 1954 byla odsouzena k osmi letům vězení. Prokurátor se odvolal a vrchní soud trest zvýšil na 15 let.[3]
Během věznění se stala její velkou bolestí skutečnost, že brzy byla na 11 let odsouzena i její matka (propuštěna byla po sedmi letech[4]).[5] Majetek rodiny propadl státu.
| „ | Dávala jasně najevo, co si o nich myslí. Říkala jim do očí, že ji mrzí, že proti režimu nestačila udělat víc. | “ |
| — Pavlína Formánková, historička[3] | ||
Ve vězení kvůli své víře odmítala v neděli pracovat, za což se mnohokrát ocitla v tzv. korekci, na samotce, kde vězňové dostávali jídlo jen každý třetí den. Když byla vězněna v Želiezovcích, podařilo se jí utéct. Druhý den však byla dopadena a k původnímu trestu pak dostala tři roky navíc.
Z vězení se nakonec dostala po 14 letech, 28. dubna 1966, kdy jí bylo 37 let. Bydlela pak v jedné místnosti s matkou v přiděleném bytě a stát jí z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala. V březnu 1968 se podílela na založení sdružení politických vězňů K 231.[3] Téhož roku s matkou emigrovala do Austrálie, kde žila její sestra. Vystudovala tam dvě vysoké školy, dějiny umění a sociální práci. Pracovala jako výtvarnice, ale také jako kaskadérka u filmu nebo modelka. Spolupracovala s Amnesty International, usilovala o lepší podmínky v místních věznicích,[5] v nichž pracovala i jako terapeutka.[4]
Po roce 1989 navštívila Českou republiku, zajela se podívat do rodinné vily v Písku, kterou našla zdevastovanou.
Zemřela na rakovinu ve věku 65 let, je pochována v Perthu.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]- Byly jsme tam taky – poprvé vydáno roku 1980 nakladatelstvím '68 Publishers v Torontu, po roce 1989 vyšlo v ČR v sedmi vydáních - Orbis (1991), Monika Le Fay (2003, 2007, 2010, 2011, 2015, 2018)
Připomínky
[editovat | editovat zdroj]_02.jpg)
Na počest Dagmar Šimkové byla pojmenována lávka přes řeku Otavu v Písku postavená v roce 2018. Autorem lávky je písecký rodák architekt Josef Pleskot.[6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Dagmar ŠIMKOVÁ: TOTALITA. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-07-23]. Dostupné online.
- ↑ ŠTRÁFELDOVÁ, Milena; DUCHKOVÁ, Anna. Odseděla si 14 let, ale komunistům nikdy neustoupila. Osudové ženy: Dagmar Šimková. Dvojka [online]. 2019-03-02 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online.
- ↑ a b c d Ta krásná holka z vily nad řekou. Česká televize [online]. 2009. Dostupné online.
- ↑ a b VODIČKOVÁ, Stanislava. Ta krásná holka z vily nad řekou. Dějiny a současnost [online]. Dostupné online.
- ↑ a b Vzpomínky ženy vězněné v 50. letech: Byly jsme tam taky. ČT24 [online]. 2010-10-15. Dostupné online.
- ↑ Lávka je novou atraktivitou i praktickým propojením okrajových čtvrtí. Město Písek [online]. [cit. 2019-07-23]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Dagmar Šimková: Příběh dvou zběhů. In: BLÁHOVÁ, Ivana; BLAŽEK, Lukáš; BOŠTÍK, Martin. Jménem republiky! Osm případů zvůle komunistické justice. Praha: Auditorium, 2015. ISBN 978-80-87284-55-1. S. 153–195.
- BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe!. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2007. 197 s. ISBN 80-86621-25-1.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Dagmar Šimková
- FORMÁNKOVÁ, Pavlína. Autorka svědectví o ženských věznicích, krásná a inteligentní Dagmar Šimková, by se dožila 80 let [online]. iDnes.cz [cit. 2019-08-14]. Dostupné online.
- Neznámí hrdinové: Ta krásná holka z vily nad řekou [online]. Česká televize [cit. 2019-08-14]. Dostupné online.
- Dagmar Šimkovou věznili 14 let komunisté. Svobodu našla až v Austrálii Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné životopisné informace, citace z literatury.
