Feng Šeng
| Feng Šeng | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Feng Kuo-šeng |
| Jiná jména | Feng Cung-i |
| Narození | 1330 |
| Úmrtí | 22. února 1395 |
| Země | říše Jüan, říše Sung, říše Ming |
| Povolání | generál |
| Znám jako | vojevůdce v povstání rudých turbanů a následných mingsko-mongolských válkách |
| Titul | vévoda ze Sung (宋國公) |
| Příbuzní | zeť Ču Su vnuk Ču Jou-tun |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Feng Šeng (čínsky pchin-jinem Féng Shèng, znaky zjednodušené 冯胜, tradiční 馮勝; 1330 – 22. února 1395),[1] byl čínský vojevůdce sloužící Chung-wuovi, zakladateli a prvnímu císaři říše Ming. Patřil mezi nejpřednější mingské generály, roku 1370 získal titul vévody ze Sung. Roku 1387 vedl celkem úspěšné tažení do Mandžuska, poté byl však odvolán z velitelských funkcí a dožil v nemilosti. Zemřel za nejasných okolností začátkem roku 1395.
Jména
[editovat | editovat zdroj]Feng Šeng se původně jmenoval Feng Kuo-šeng (čínsky pchin-jinem Féng Guó shèng, znaky zjednodušené 冯国胜, tradiční 馮國勝),[1] používal také jméno Feng Cung-i (čínsky pchin-jinem Féng Zōngyì, znaky zjednodušené 冯宗异, tradiční 馮宗異).[1]
Život
[editovat | editovat zdroj]Feng Šeng, původním jménem Feng Kuo-šeng, pocházel z okresu Ting-jüan na východě čínské provincie An-chuej. Pocházel z nižší střední třídy, jeho bratr Feng Kuo-jung (1324 – 13. května 1359) byl vzdělaný literát. Po vypuknutí povstání rudých turbanů proti vládě mongolské dynastie Jüan, se roku 1351 se bratři postavili do čela skupiny místních lidí skrývajících se v horách. Feng Kuo-jung skupinu vedl, Feng Kuo-šeng vynikal v lukostřelbě.[1]
Roku 1354 se bratři přidali k Ču Jüan-čangovi, jednomu z povstaleckých náčelníků. Oba bratři se výrazně účastnili bojů; Feng Kuo-jung velel oddílu Čuovy tělesné stráže, ale roku 1359 padl ve východním Če-ťiangu.[pozn. 1] Velení po jeho smrti převzal Feng Kuo-šeng, nyní jen Feng Šeng. Roku 1360 vynikl v bitvách s vojsky Čchen Jou-lianga, který jako císař povstaleckého státu Chan ovládal oblast kolem středního toku Jang-c’-ťiang. V dalších letech zaujal postavení druhého (po Sü Taovi) nejvýznamnějšího generála Čuovy armády. Roku 1367 se ve funkci předsedy ústřední vojenské komise a velitele tělesné stráže účastnil zadržení a procesu s Čang Čchangem, bývalým jüanským úředníkem obviněným ze zrady. Patřil ke generálům vyznamenaným za účast dobytí království Wu (v dnešním Če-ťiangu) v letech 1366–1367.[1]
V tažení do severní Číny dosud ovládané jüanskými silami roku 1368 sloužil pod velením Sü Taa a Čchang Jü-čchuna. V létě 1368 byl jmenován velitelem Kchaj-fengu, střediska provincie Che-nan, dopravního centra a vojenské posádky klíčové pro operace na severu a severozápadě, sídlil zde dvě desetiletí. Účastnil se dobývání Šan-si roku 1368, [1] bojů v Šen-si roku 1369 a tažení do Mongolska v letech 1370 a 1372.[2]
Začátkem roku 1370 byl spolu s dalšími 29 generály vyznamenán a při udělování titulů v listopadu 1370 se stal jedním ze šesti[3] vévodů, když obdržel titul vévody ze Sung (Sung-kuo kung, 宋國公). Roku 1369 se jeho dcera vdala za císařova pátého syna Ču Sua, knížete z Čou, jehož rezidence v Kchaj-fengu byla pod Feng Šengovou kontrolou.[2]
Roku 1386 byl, jako nejvýše postavený generál v Číně, jmenován velitelem tažení proti Nagačuovi,[4] velícímu v Mandžusku nejvýznamnější mongolské vojenské síle.[2] Generálové Fu Jou-te a Lan Jü zaujali místa jeho zástupců.[4] S dvěma sty tisíci vojáky vyrazil v březnu 1387 na sever od Velké čínské zdi, v jižním Džeholu postavil čtyři pevnosti, pak se armáda vydala na východ. Mongolové 7. července porazili samostatný oddíl Čchen Junga, markýze z Lin-ťiangu, a zabili jeho velitele. Ale o sedm dní později, po přechodu řeky Liao, Feng Šeng dostihl Nagačua, porazil ho a zajatého přivezl do Číny.[4] Na zpátečním pochodu Mongolové těžce poškodili zadní voj, jehož velitel Pchu Jing padl. Čchang Mao, Fengův adoptivní syn a dědic Čchang Jü-čchuna, obvinil Fenga, že si přivlastnil nejlepší ukořistěné koně, a že byl zodpovědný za neúspěchy při ústupu. Proto císař 8. září Fenga odvolal,[5] zbavil majetku v Che-nanu a v nemilosti poslal do Feng-jangu.[2] Fengovu armádu převzal Lan Jü. Před koncem roku se už ve vyhnanství nacházel i Čchang Mao.[5]
V letech 1388–1392 byl Feng pověřován pouze drobnými úkoly. Rok 1393 strávil s Fu Jou-tem u dvora, patrně jako svědkové poprav 20 tisíc lidí zapletených do Lan Jüovy kauzy. Poté oba sloužili v Pekingu u Ču Tiho, knížete z Jen.[2]
Feng Šeng zemřel v únoru 1395 krátce po návratu do Nankingu.[6] Jeho devět synů už bylo také po smrti, takže titul vévody ze Sung zanikl. Fu Jou-te zemřel v prosinci 1394, jen o několik týdnů dříve. Feng i Fu zemřeli za nejasných okolností, verze sahají od sebevraždy až k popravě. Vzhledem k tomu, že oficiální záznamy byly poté, co se Ču Ti zmocnil vlády, rozsáhle přepisovány,[2] a jelikož oba sloužili před svou smrtí pod Ču Tim,[7] je možné, že jejich smrt měla něco společného s jeho politikou.[2]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Feng Šeng na Wikimedia Commons
Poznámky
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f g GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. ISBN 0231038011. Heslo Feng Sheng, s. 453. (anglicky) [dále jen Goodrich].
- ↑ a b c d e f g Goodrich, str. 454.
- ↑ DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 105. (anglicky)
- ↑ a b c DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. S. 141. (anglicky) [dále jen Dreyer (1982)].
- ↑ a b Dreyer (1982), str. 142.
- ↑ IDEMA, Wilt L. The Dramatic Oeuvre of Chu Yu-Tun: 1379 - 1439. Leiden: Brill, 1985. 283 s. ISBN 9004072918, ISBN 9789004072916. S. 7. (anglicky)
- ↑ Goodrich, str. 455.
