Ondřej II. Uherský

Ondřej II. Uherský
	uherský a chorvatský král
	Ondřej II. na středověké iluminaci (Chronicum Pictum)
Doba vlády	1205 – 1235
Narození	1177?
Úmrtí	21. září 1235
Pohřben	klášter Igriș
Předchůdce	Ladislav III. Uherský
Nástupce	Béla IV. Uherský
Manželky	Gertruda Meranská; Jolanda z Courtenay; Beatrix d'Este
Potomci	Anna Marie Uherská; Béla IV. Uherský; Alžběta Durynská; Koloman Haličský; Ondřej Uherský; Jolanda Uherská; Štěpán Pohrobek
Dynastie	Arpádovci
Otec	Béla III. Uherský
Matka	Anežka ze Châtillonu
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ondřej II. (maďarsky II. András nebo II. Endre, 1177^?– 21. září 1235)^[1] byl v letech 1205 až 1235 uherský král^[2] z dynastie Arpádovců.

Před nástupem na trůn

Busta Ondřeje II. v národním historickém parku. Ópusztaszer, Maďarsko

Narodil se okolo roku 1177 jako mladší syn uherského krále Bély III. a jeho první manželky Anežky, dcery Renauda ze Châtillonu. Ještě za otcova života se Ondřej stal haličským knížetem, byl však od místní šlechty – bojarů – vyhnán. Nespokojený mladík opakované revoltoval proti vládě staršího bratra, uherského krále Emericha a vyvolával nepokoje v celé zemi.^[3] Chtěl Emericha zbavit trůnu, nebo alespoň si vydobýt nějaká území, což se mu i podařilo.

Roku 1197 se stal pánem Dalmácie a Chorvatska, kde si počínal jako suverénní panovník. S bratrem se dostal ještě několikrát do svárů, které vždy skončily příměřím. Nedůvěra mezi bratry však přetrvávala. I proto je těžko pochopitelné, proč Emerich určil před smrtí za poručníka svého syna Ladislava právě Ondřeje. Napomenutí papeže Inocence III. svědčí o Ondřejově špatném zacházení s osiřelým následníkem trůnu, když však pětiletý Ladislav zemřel, nestálo Ondřejovi v cestě na uherský trůn již nic.

Uherský král

Jako král patřil k nejméně schopným^[zdroj?] arpádovským panovníkům. Přestože zorganizoval 14 vojenských výprav do Haliče, nedokázal přes občasné krátkodobé úspěchy zlomit odpor haličských bojarů a nepřipojil tak toto území k Uhrám. Roku 1211 požádal Ondřej II. Řád německých rytířů o pomoc proti pronikajícím Kumánům, za což jim přislíbil pozemky v Sedmihradsku. Když však řád v roce 1224 navrhl, aby byl podřízen přímo papeži a ne uherskému králi, musel roku 1225 Uhry opustit.

Ani křížová výprava, jíž byl Ondřej jedním z vůdců, neskončila úspěšně. V roce 1229 však dobyl a obsadil horu Tábor. Po pár měsících neustálých porážek se však Ondřej musel bez slávy vrátit domů. Ve Svaté zemi se králi podařilo získat několik svatých ostatků, které přivezl při zpáteční cestě do Uher.^[4]

Nákladné vojenské výpravy, přepychový život královského dvora, rozdávaní úřadů a majetků cizincům, to všechno byly příčiny, pro které uherská šlechta svého krále nenáviděla. Vůči svévoli, která v zemi při nepřítomnosti Ondřeje panovala, se postavit nedokázal. Bohatí magnáti šli tak daleko, že v roce 1213 při jedné z výprav do Haliče zavraždili královnu Gertrudu.

„	Zabili královu ženu, jeho švagr, patriarcha akvilejský, stěží uprchl a bylo pobito mnoho Němců...	“
— Haličsko-volyňský letopis^[5]

Vyústěním všech problémů, které se v zemi nahromadily, bylo vydání Zlaté buly v roce 1222. Král Ondřej v ní byl donucen přislíbit, že nebude svévolně rozdávat majetky cizincům, dodrží výsady střední šlechty, ba dokonce dal šlechtě možnost vystoupit proti němu samému se zbraní v ruce, pokud by nedodržoval přijaté závazky. Namísto uklidnění situace však tento dokument přinesl jen další spory. Ondřej dal totiž velmi rychle najevo, že se jím vůbec nemíní řídit.

Na konci života se musel vyrovnat se smrtí dcery Alžběty, druhé manželky Jolandy i syna Ondřeje. Stihl se potřetí oženit (květen 1234) s italskou šlechtičnou Beatrix, dcerou markraběte z Este. Zemřel v září následujícího roku a jeho syn z tohoto posledního manželství, Štěpán, se už narodil jako pohrobek. Spolu s matkou byl vyhnán z Uher a jeho práva v této zemi nikdy nebyla uznána, ale jeho syn z druhého manželství se jako Ondřej III. stal posledním králem z rodu Arpádovců.

Ondřej II. byl uložen k poslednímu odpočinku v cisterciáckém klášteře Igriș a jeho náhrobek stejně jako klášter nepřežil turecký vpád.

Potomci

Zřejmě před rokem 1203 se Ondřej oženil s Gertrudou Meranskou, se kterou měl tyto děti:

Anna Marie Uherská (1204–1237), ⚭ 1221 Ivan Asen II. (1195–1241), bulharský car
Béla IV. Uherský (1206–1270), král uherský a chorvatský, vévoda štýrský, vévoda slavonský, ⚭ Marie Laskarina (1206–1270)
Alžběta Durynská (1207–1231), ⚭ 1221 Ludvík IV. Durynský (1200–1227), durynský lantkrabě a saský falckrabě
Koloman Haličský (1208–1241), kníže haličský a vévoda slavonský, chorvatský a dalmátský, ⚭ Salomena Polská (1211/12–1268)
Ondřej Uherský (1210–1233/34), haličský a zvenigorodský kníže, ⚭ Helena Novgorodská

V roce 1215 se ovdovělý Ondřej oženil s Jolandou z Courtenay, se kterou měl jednu dceru:

Jolanda Uherská (1215–1251), ⚭ 1235 Jakub I. Aragonský (1208–1276), král aragonský, mallorský a valencijský, hrabě barcelonský, pán z Montpellieru

Jeho třetí manželkou byla Beatrix d'Este. S ní měl syna narozeného až po jeho smrti:

Štěpán Pohrobek (1236–1271)

Vývod z předků

Odkazy

Literatura

KRISTÓ, Gyula. Die Arpaden-Dynastie : die Geschichte Ungarns von 895 bis 1301. Budapest: Corvina, 1993. 310 s. ISBN 9631338576. (německy)

Reference

↑ www.mittelalter-genealogie.de. www.mittelalter-genealogie.de [online]. [cit. 2010-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-08-20.
↑ www.bartleby.com. www.bartleby.com [online]. [cit. 2009-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-16.
↑ KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s. ISBN 978-80-7106-616-3. S. 62.
↑ Kroniky stredovekého Slovenska : stredoveké Slovensko očami kráľovských a mestských kronikárov. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 1995. 384 s. ISBN 80-85501-06-6. S. 60.
↑ Haličsko-volyňský letopis. Příprava vydání Jitka Komendová. Praha: Argo, 2010. 180 s. ISBN 978-80-257-0187-4. S. 45.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Ondřej II. Uherský na Wikimedia Commons
(německy) Genealogie

Předchůdce:
Ladislav III.

Uherský král
Ondřej II.
1205–1235

Nástupce:
Béla IV.

[1] www.mittelalter-genealogie.de. www.mittelalter-genealogie.de [online]. [cit. 2010-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-08-20.

[2] www.bartleby.com. www.bartleby.com [online]. [cit. 2009-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-16.

[3] KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s. ISBN 978-80-7106-616-3. S. 62.

[4] Kroniky stredovekého Slovenska : stredoveké Slovensko očami kráľovských a mestských kronikárov. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 1995. 384 s. ISBN 80-85501-06-6. S. 60.

[5] Haličsko-volyňský letopis. Příprava vydání Jitka Komendová. Praha: Argo, 2010. 180 s. ISBN 978-80-257-0187-4. S. 45.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

Uherští panovníci

Mýtičtí Arpádovci (do 9. století)	Levedi • Almoš

Arpádovci (9. století–1038)	Arpád (asi 845–asi 907) • Zoltán (náčelník) (asi 907–asi 950) • Fajsz (asi 950–955) • Takšoň (955–asi 970) • Gejza (asi 970–997) • Štěpán (997–1038)

Nedynastičtí (1038-1046)	Petr Orseolo (1038–1041) • Samuel Aba (1041–1044) • Petr Orseolo (1044–1046)

Arpádovci (1046-1301)	Ondřej I. (1046–1060) • Béla I. (1060–1063) • Šalamoun (1063–1074) • Gejza I. (1074–1077) • Ladislav I. (1077–1095) • Koloman (1095–1116) • Štěpán II. (1116-1131) • Béla II. (1131–1141) • Gejza II. (1141–1162) • Ladislav II.¹ (1162-1163) • Štěpán III. (1162–1172) • Štěpán IV. Uherský¹ (1163–1165) • Béla III. (1172–1196) • Emerich Uherský (1196–1204) • Ladislav III. (1204-1205) • Ondřej II. (1205-1235) • Béla IV. (1235-1270) • Štěpán V. (1270-1272) • Ladislav IV. Kumán (1272-1290) • Ondřej III. (1290-1301)

Boje o trůn (1301–1308)	Ladislav V.² (1301-1305) • Béla V.³ (1305–1308)

Anjouovci (1308–1387)	Karel I. Robert (1308–1346) • Ludvík I. (1346–1382) • Marie Uherská⁴ (1382–1395) • Karel II.¹ (1385–1386)

Různé rody (1387–1526)	Zikmund Lucemburský (1387–1437) • Albrecht II. Habsburský (1437–1439) • Alžběta Lucemburská⁵ (1439–1440) • Vladislav I. Jagellonec (1440–1444) • Ladislav Pohrobek (1444–1457) • Matyáš Korvín (1458–1490) • Vladislav Jagellonský (1490–1516) • Ludvík Jagellonský (1516–1526)

Habsburkové (1526–1780)	Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) • Maxmilián II. Habsburský (1564–1576) • Rudolf II. (1576–1608) • Matyáš Habsburský (1608–1619) • Ferdinand II. Habsburský (1619–1637) • Ferdinand III. Habsburský (1637–1657) • Ferdinand IV. Habsburský • Leopold I. (1657–1705) • Josef I. Habsburský (1705–1711) • Karel VI. (1711–1740) • Marie Terezie (1740–1780)

Habsburko-Lotrinkové (1780–1918)	Josef II. (1780–1790) • Leopold II. (1790–1792) • František I. Rakouský (1792–1835) • Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) • František Josef I. (1848–1916) • Karel I. (1916–1918)

¹ vzdorokrál, ² Přemyslovec , ³ Wittelsbach, ⁴ od roku 1387 spoluvládkyní Zikmunda Lucemburského, ⁵ polooficiální vládce