Marie Davidova

The Systemic Approach to Architectural Performance (SAAP) looks at an ecosystem as a more-than-human community and searches for its synergy. It integrates Systems Oriented Design (SOD) and its tool gigamapping methodology for multi-stakeholders and multidisciplinary cocreation amongst humans, a ‘real-life codesign laboratory’ with more-than-human stakeholders and reflection. These appear in feedback loops. SAAP focuses on more-than-human edible and habitable landscapes in urban environments and their social and generative agendas. Therefore, it is using tools such as prototypical urban interventions such as insect hotels, etc., their DIY recipes and mobile applications to introduce a more-than-human economy, bridging the interventions, their DIY recipes and more-than-human social engagement. Therefore, a community member can be paid for reproducing a DIY recipe of an insect hotel, as well as the insect can be paid for its ecosystemic performance, such as pollination. Artificial intelligence is being used to recognise such performance for associating value. This should generate resilient communities of Post-Anthropocene where humans and nonhumans coperform in synergy. We are all dependent on the overall ecosystem. However, recent economic models and our urban environments do not reflect it. Therefore, we are facing Anthropocene Extinction, which is, of course, also destructive to humans. This paper mainly reflects on an ongoing project COLife.

Nacházíme se v období silných sociálních změn kdy se životní prostředí a s ním související demokracie ocitají na tenkém ledě. Společnost ve světě je rozdělená na dva tábory, jeden volající po větší míře participace a udržitelnosti, druhý tíhne k diktatuře a zneužívání přírodních zdrojů. Jejich krystalizace vede k následné migraci obyvatel, která tyto skupiny ještě více rozděluje. V komplexitě tohoto současného světa je pro architekty nevyhnutelné přehodnotit svoji roli. Transdisciplinární kolaborativní praxe se začínají stále více obracet k širšímu spektru zúčastněných stran, a to především k veřejnosti. Tím se tyto procesy mění v co‐design. To znamená spolunavrhování se zainteresovanými aktéry, především s koncovými uživateli (Sanders & Stappers, 2008). Podíváme‐li se na tyto aktéry v architektuře z ne‐antropocentrického pohledu (Hensel, 2013), musíme zahrnout i ostatní biotické a abiotické členy eko‐systému, jako jsou například rostliny, živočichové, či klimatičtí činitelé. Design už není o formě, ale o jejich performanci (Leatherbarrow, 2013), či interakci (Davidová, 2009). Jedná se tedy o tak zvaně časově založený design, definovaný počátkem milénia Sevaldsonem (Sevaldson, 2004). Časově založený design, či design v čase, je stále se vyvíjející proces bez konečného výsledku, kdy dílčí výsledky jsou vlastně prototypy v plném měřítku či v primárním obsahu, modifikované v čase. Ve veřejném prostoru můžou zásadnější pozitivní sociální změnu vyvolat spíše městské prototypické intervence (Davidová, 2004; Doherty, 2005), které svému okolí dávají možnost podílet se na jejich vývoji a vlastně realizaci, než shora definovaný master plan. I ty můžou mít svůj základ v co‐ designu. Co‐design, na rozdíl od participace umožňuje aktivní navrhování účastníků oproti pouhému se vyjádření k navrženým řešením (Sanders & Stappers, 2008).