ESEJ
Jakub Řehák
Redakce Tvaru mne požádala, abych pojednal o prvcích „psychického automatismu“ u básníků, kteří nikdy nebyli členy
současné surrealistické skupiny a nikdy jí
nebudou. Rád bych uvedl, že půjde
o spíše o jakousi volnou improvizaci nad
verši autorů, na které jsem si při tomto
„zadání“ spontánně vzpomněl, nikoli
o hledání přesných důkazů či definic.
Enigma automatického psaní
Je třeba hned na začátek poznamenat, že
členové současné české surrealistické skupiny
si dávají poměrně zřetelně záležet na tom, aby
zdůraznili, že nic jako surrealistická poezie neexistuje,1 a jestli je možné hovořit o poezii
a surrealismu, tak pouze o jakémsi vzájemném, ne vždy pevném svazku, který se navíc
může neustále měnit a vyvíjet, rozpadat se,
případně znovu obnovovat. Přesto samozřejmě lze najít jisté styčné prvky, které
umožní označit to které dílo jako blízké či
vzdálené surrealismu. Lze si nicméně všimnout poměrně značné averze současných surrealistů k napodobování určitých vnějších
znaků surrealistické poezie. Jak říká Bruno Solařík v jedné ze skupinových anket: „Jakékoli
dílo, vzniklé z uvolněného soustředění, je dílem
vnuknutým. […] Vůbec přitom nevadí, když
autor nebo vnímatel třeba ani neví, že nějaký
surrealismus existuje. Výtvor poplatný přejatým
názorům a vzorům je naopak ctižádostivou odvozeninou, i kdyby vznikl třeba ze sebehorlivějšího vyznávání surrealismu.“2 Přitom „vyladění
předem nezacílené pozornosti“ či kontemplace jsou pojmy, které se kolem básnické inspirace stále vynořují, a málokterý básník by
popřel, že občas se mu v mysli, která nic nečeká, vynoří obraz, slovní spojení či verš, jež
přicházejí jako blesk z čistého nebe. Neví,
odkud se berou, proč, ale fascinují jej. Jak píše
André Breton: „O co se vlastně jednalo? O nic
menšího než o znovunalezení tajemství řeči,
jejíž složky by se měly přestat chovat jako trosky
na hladině mrtvého moře. Z toho důvodu bylo
třeba se vyhýbat jejich stále striktnějšímu utilitárnímu užívání, neboť to byl jediný prostředek,
jak je emancipovat a jak jim navrátit všechnu
moc.“3 Zaujetí surrealismu pro neutilitární
užívání lidské řeči je zásadní postoj, který jistě
sdílí mnoho básníků, nejen těch, kteří se jako
surrealisté deklarují.
Co se vlastně psychickým automatismem
rozumí? Jde o techniku, která se zaměřuje na
psaní, jež nemá prvotní záměr a není tzv. kontrolováno rozumem. Automatické texty nejsou
a nechtějí být básněmi. Nechtějí být uměleckými artefakty. Výsledek není to, co by surrealisty na automatickém psaní zajímalo, pojímají jej jako trvale obnovovaný zdroj myšlení.
Básník Stanislav Dvorský toto pojetí podrobuje kritice v zásadním eseji Nevědomí a básnický objev, který je psán z osobních, a nikoli
surrealistických pozic: „Existuje […] snaha
nadřazovat hodnotám básnického objevu jiné
noetické hledisko, odlišné, nazvěme je předpokladem ‚autenticity‘, které je zaměřeno nikoli
na výsledek, nýbrž vychází naopak z plné důvěry v hlubinný zdroj vnitřní řeči, jako by právě
jen jeho neposkvrněnost měla ručit za smysl celého procesu a valorizovat jej.“4 Dvorský nastoluje rozdíl mezi stavem kontemplace, který
nelze navodit, ale pouze se mu poddat, a teprve v takovou chvíli může mysl uvolněně hovořit. Surrealista Bruno Solařík ve svých
textech, kde s Dvorským polemizoval, naopak
– velmi zjednodušeně řečeno – úlohu vůle
k uvolněnému záznamu považoval za stěžejní.
(In margine: není zde místo věnovat se ohlasu
Dvorského knihy na stránkách revue Analogon, proto případné zájemce prosím, aby si
příslušná místa vyhledali.)5
Jak vidno, neexistuje žádné kodifikované
pojetí automatického psaní. Michel Carrouges
poznamenává: „Surrealistické automatické
psaní zdaleka není monolog, je to spíše dialog
vedený mezi vědomím člověka a záhadně ztracenou částí jeho samého, která naopak tajně komunikuje s celým vesmírem.“6 Zdá se, že
výsledky takového dialogu mohou být ovšem
12
přínosné pro jakoukoli poezii. Vnitřní složky
psychiky a okolní skutečnosti se zdají být často
podobné vzájemnému dialogu či průlinčitému
stavu. Mysl někdy vysílá blesky do okolního
světa a svět nám pak tyto blesky vrací zpět, na
což je myslím vždy velmi citlivý Adam Borzič:
„Zasněné odpoledne stvořené bleskem / naklonilo svoji klidnou tvář nad mým oválem a povědělo mi o všech / dřevěných loutkách v okolí
i o jedné noze ponechané v průvanu na židli, /
o které stydno je mi psát“7.
Bez kontroly
Setkání s uvolněným, nijak předem neorganizovaným básnickým projevem může některého čtenáře zmást, ba dokonce i znechutit,
protože na něj není nijak předem připraven.
Nezná kód, pod kterým by jej mohl vnímat,
není připraven se vrhnout do – podle některých – temné stoky nebo – podle druhých –
zářivého oceánu, který nás odnese k novým
kontinentům. Snad to souvisí se způsobem,
jakým se poezie vůbec ke skutečnosti vztahuje.
Realita je přirozeným souputníkem poezie
v tom smyslu, že jeden bez druhého nemohou
existovat. Zároveň ale poezie neukazuje skutečnost ani jako ideál, ani jako prostý záznam.
Spíše přistihuje svět v obtížně zachytitelné fázi
jeho proměny. Tento zvláštní stav mi vždy
zprostředkovávaly verše Ladislava Zedníka:
„Dny jako fotky; a při krajích: zčernalé stříbro.
/ Mysl si v rachotu tramvají nachází ukrytou
hudbu.“8 Jindy je skrz náhlou a nečekanou obraznou intervenci běžná realita zatlačena do
pozadí a jevy začínají halucinovat, jako tomu
je v básni Ladislava Puršla: „K večeru se maso
ve výkladech přestává hýbat. / Všechno se
ukládá k spánku. // […] // Něco se stalo, chci
o tom vědět. / Nemůžu spát, snědl jsem psychiatra.“9
V básních Petra Řeháka dochází k pohybu
řeči, která může být už na hranici blábolení či
slovního výronu. Někdy se přes tuto hranici
převalí, nakonec ale vždy pokračuje svým divokým řečištěm, aby zprostředkovala především osobní vizi světa: „Léta vteřiny roky /
2000 let motorů strojoven páteří aut 396 biliónů okamžiků / Miliardkrát méně třísekundových sekvencí suchost zimy snídající s čísly na
ubrouscích nudle“10. V jeho básních můžeme
vnímat jednu z mnoha podob psaní bez kontroly. Básník se snaží vypracovat vlastní systém světa, ale nám jsou jeho zákony utajeny
a vnímáme pouze neuvěřitelnou vervu, s níž
autor pěchuje do veršů obrovské vrstvy a kontinenty hmotné skutečnosti.
V jiné Řehákově básni nalezneme dobře
známé přeřeknutí, přesmýknutí významu,
které je pro nezacílené psaní charakteristické:
„Současně mě zajímaly její rovné oči, klidné
a tekoucí jako fontány. Snad kvůli nim jsme
zkusili spolu ten večer prát. Prádlo jsme ždímali rukama jako těla při milování. Během sušení jsme se navzájem o sebe báli. Věšeli jsme
kusy džínoviny, laskali se při žehlení, které jsme
oba dva tak nenáviděli. Zavírali jsme potom
oči. Každý sobě. Navzájem jsme si chtěli věnovat tmu.“11 Místo nabízejícího se „spát“ autor
v zážehu inspirace celou předpokládanou situaci rozvede do tajemného obřadu, z nějž se
vyklene jistý, až tklivý zpěv nad soubytím
v lásce.
V básni Petra Borkovce „Diktáty z roku
33“ se vesle pěstuje až ostentativní vyšinutí
z vazeb logiky. Slova dadaisticky poletují před
očima, vytrhány zřejmě z dávných školních sešitů: „Žáci a sešity se dovážejí v pytlích. / Vlasy
se posílají v zašitých koších. / Pole a lesy se dostávají do obchodu / v pletencích. Hosté se
k nám dovážejí / v dřevěných krabicích […]“12
Mohou být takové verše výsledkem rychlého,
nekontrolovaného psaní? Zdá se mi, že k tomu
mají mnohem blíž než k případné důmyslné
konstrukci. Když se v témže textu o několik
veršů dál dozvíme, že „Káva a rýže položily sešity na lavici / a psaly úkoly“, můžeme si pomyslet, že to hovoří slovní kolovrátek, který
zešílel, a tu náhle z básně vyšlehne nádherný
obraz: „V létě se sklání / zažloutlé minerálky
k zemi“13, který vše zase znejistí.
Zář Magnetických polí
Podívejme se okamžik na zakládající text
surrealismu Magnetická pole, který vyšel
v roce 1920 ještě před slavným Prvním manifestem surrealismu. V Čechách byl vydán
v překladu Petra Krále, který knihu také doprovodil vysvětlivkami a krátkou poznámkou,
v níž mimo jiné zmiňuje: „České puritánství,
které se před tímto pojmem [automatické
psaní] málem křižuje, v něm vidí jen nástroj
slepého oddání nevědomí a jeho potlačeným
představám, sondu vedenou do ,nízkých’, viscerálních a živočišných – případně patologických
– pásem lidské bytosti co autistický test autorovy vlastní psychiky. Hned v Magnetických
polích je přitom automatické psaní od těchto
vnitřních temnot rázem obráceno zcela jinam,
abych tak řekl k průhlednosti čirého a nedohledného údivu.“14 A vskutku. Budeme-li si číst
jednotlivé kapitoly z Magnetických polí, budeme překvapeni, na jak vysoké literární
úrovni jsou a jak málo jsou křečovité. Není to
vždy samozřejmostí. Přečteme-li si třeba automatický text jinak fenomenálního a geniálního Nezvala, otištěný například v Ženě
v množném čísle, získáme právě dojem neživotné strusky a slovní křeči: „Halapartna měkkého šťavele přikloní se raději k mouše než
k patronovi celty. Hrabě vypudil slavíka z olivové šerpy a klaní se ručnicím.“15
V Magnetických polích se však potkáme
s něčím úplně odlišným. Máme zde před
sebou dynamickou jízdu, výpravu za dobrodružstvím odehrávajícím se v důvěrně známých kulisách, které se brzy stáčejí do
neznáma: „Vítr nás někdy ovine velkýma chladnýma rukama a přichytí nás ke stromům vykrojeným slunečním světlem. Všichni se
smějeme a zpíváme, nikdo už ale necítí bít své
srdce. Horečka nás opouští. Už nikdy nám neposkytnou přístřeší zázračná nádraží: dlouhé
chodby nám nahánějí hrůzu.“16
Magnetická pole tvoří sedm kapitol prozaických, dvě básnické a jedna sestávající z pouhých tří slov". V každém z nich je automatické
psaní pojednáno jinak. Některé z prozaických
kapitol působí jako stránky vytržené z dobrodružného románu, jiné kapitoly tvoří zápisy
jednotlivých vnuknutí-vět. Můj první dojem
při četbě této knihy byl především pocit ohromujícího tahu a vzdušnosti, dojem nádherně
zesílené a svobodně proudící skutečnosti:
„Myslíme na zář barů, na groteskní bály ve zbořených domech, kde jsme zanechávali den. Nic
ale není víc skličující než světlo tekoucí po střechách v pět hodin ráno. Ulice se tiše rozestupují
a bulváry ožívají; blízko nás se usmívá muž na
pozdní procházce.“17 Občas se mi zdálo, že se
potkávám s představami, které jsem sám zažíval v dětství: „Blížíme se ke konci půstu. Kostra
nám prosvítá jako strom posloupnými rozbřesky těla, kde tvrdě spí dětské touhy. Krajní
slabost. Ještě včera jsme za chůze kolem galanterií klouzali po zázračných slupkách.“18 Jindy
se zdálo, že čtu přepis pozoruhodné snové detektivky, z níž kdosi perfidně vynechal zápletku, děj, rozuzlení, ale ponechal neopakovatelnou, znepokojující atmosféru: „Před úsvitem odjel, aniž zanechal adresu. Jen jeho stín by
nám mohl něco říci o jeho neuvěřitelném veselí.
[…] Zvedl se a pomalým krokem kráčel po nábřeží. Vešel do kavárny zářící víc než ostatní:
mezi prsty mu dohořívala cigareta. Bývalý loďař
pije drobnými doušky. Ten, co s ním mluví
o uplynulých měsících, je jeho syn. Za umělými
keři ho pozorují pohledy malých kluků. Horečná nuda. Sousední hokynářství je plné lidí.“19
Zvláštní střídání perspektiv a osob dávají zakusit děj nikoli pouze z osobní perspektivy, ale
i skrze transformaci do dalších bytostí, tak jak
to známe ze snu.
Magnetická pole nakonec vrcholí ve dvou
pásmech textů, které se asi nejvíce podobají
veršům. Jsou značně odlišné od prozaických
celků. Najednou jsou úsečnější, jejich ostentativnost vystupuje více na povrch: „Majiteli rybárny zastánče seriozních způsobů dávej pozor
/ Mám v zásobě víc než jeden trik / Vzhledem
k zeleným cvičeným průhlednostem / Si sotva
lze představit ty kalorimetry / Určující rozsah
našich toužení / V nichž se krásné citlivosti udržují při teplotě 32°“.20
Rozvíjení úžasu
Snad bychom si jako jeden typ automatického či uvolněného psaní mohli pojmenovat
to, které směřuje k odhalování neznámého
světa za nejbližším rohem. Projev některých
současných českých básníků se občas prozaickým odstavcům z Magnetických polí téměř
blíží. Jan Grabec ve své prvotině Odvahy se
dostává zažívá podobný typ závrati a skutečnost se mu před jeho zrakem dává do povlovného, radostného pohybu: „Tíhneme k vymyšleným letním obzorům a vytváříme iluzorní
dav, který dokáže zpaměti recitovat veškeré teologické výstřelky. Během přednášky bylo ře-
čeno, že výkaly postmodernistů nejsou tak hodnotově výživné jako výkaly modernistů! Hluk
města je dobré přijímat. Lidé se po přednášce
zamýšlejí a v kioscích si vybírají jídla podle
morfologických struktur jejich názvů. Prý je
třeba vybírat ta nejeufoničtější.“21
Martin Poch zase nechává svět kolem sebe
zvláštně prokluzovat, roztékat se, smršťovat.
V jeho poezii ústí smyslové počitky, fragmenty
těla, znepokojivé úkony, jazykové hry do potutelné hypnózy: „Hotel Městys, lůžkové kupé,
noc za nocí v téže dusné noclehárně. Pěšinky ve
vlasech mají zalepené oči. Čáry života se snaží
rozčesat prst na ústech. Slunce v suterénu rozvařuje vodovodní řád. Marná práce. Všichni
ještě spí, spí jako polena, spí zadarmo a upíjejí
mazut vzduchu. Zdá se jim o mzdě, ale pracují
jen za byt a na úbytě. A když zazní siréna –
další minuta ticha, další infuze minula… Čas
jiskří a láme se jak plástev v psacím stroji, ze
kterého neochotně vylézá anamnéza: tělo má
nekonečně mnoho jiter – vrásky, vlásečnice,
nitě.“22
Básně Vladislava Reisingera v knize Medvědí mimika mají punc vizí, které jako by vypadly ze svébytného světa, jenž je od toho
našeho oddělen neviditelnou, jemně průlinčitou stěnou a jehož obrazy do naší reality neznatelně a neočekávaně pronikají: „Eva si
brousí zuby / lak stéká nehet obzoru / dlouhý
černý tón // sedm jablek / otrávených jako následník / pak ledovými vrstvami plynů / protlačí
lávou pokrytý vrchol sopky“23. Smyslem uvolněného či automatického psaní může být
touha nahlédnout do zcela nových komnat
a životů. Někdy máme pocit, že to pravé dobrodružství dýchá pod podlahou našeho bytu
a že tam se skrývají přeludné, monstrózní
světy, o nichž nemáme ani tušení. Pokud by
hraniční čarou mezi dvěma světy byl vzduch,
pak by stačilo hrábnout rukou a ocitli bychom
se v krajinách podobným těm, které zjevuje
Vladislav Reisinger: „na kostech vidím vyryta /
jména slavných kyslíkových přístrojů / které
byly vyneseny / na ty nejtěžší hory // pod víky
hrobovými / zarudlé oči brouků / v noci se šíří
říše vody“24. Představy probleskávají a narážejí
do hran skutečnosti.
Skutečnost stojí na hlavě
Co vlastně charakterizuje básnický obraz,
který vznikne z kontemplace, z uvolněného
soustředění? V tomto případě jednotná definice neexistuje a ze své podstaty ani existovat
nemůže. Snad by bylo možné mluvit o jisté
překvapivosti takového obrazu a o nepřítomnosti racionální složky, která by takový obraz
korigovala. Ovšem i takový obraz má vnitřní
logiku, ale není to logika matematická.
Například v básních Ivana Wernische ze
sbírky S brokovnicí pod kabátem něco podobného nacházím: „V lese skřípal strom /
V mechu a mateřídoušce kotvila má loď“25.
Obraz se nestará o to, jakým způsobem má být
uchopen. Možná že vskutku před očima
chodce vyrostla monstrózní loď, která se v této
důvěrné krajině vzala bůhví odkud. Možná jde
o důsledek chybného vidění. Tento typ básnického obrazu nepatrně proměňuje podobu
skutečnosti, která se neznatelně zavlní a na
okamžik rozostří kontury. Mysl neustále přepodstatňuje, někdy si na svém mentálním jevišti s jevy pevně usazenými v hmotném světě
pohazuje a ty pojednou ztrácejí svou tíži. Básnický obraz nám přímo zprostředkovává realitu, takříkajíc ji do nás nechá velnout,
abychom ji skrze svůj vnitřní smyslový aparát
pojali za svou.
Jiným příkladem je další Wernischova
báseň z téže sbírky: „Člověk roste na ulici /
V domě doutná halda listí / Kukačky skřípou /
Rezne růže / Křovím se dere nosorožec / Krásná
paní / Sladí čaj a češe loutku / Z oken stromy
vystrkují ruce / Nač tady čumíš / Tumáš / Zapal
si, vole“26. Celou básní prochází znejišťování
toho, co vidíme. Pohyb veršů nejprve navozuje
dojem panoptika. Obrazy, které by samy
o sobě nebyly nijak zvlášť překvapivé, teprve
zvláštním „sestřihem“ dostávají přeludný a nesamozřejmý ráz. Do třetice si Ivan Wernisch
pohrává s prvky ustáleného rčení o hodu
mincí, ze kterého ale v jeho podání pronikne
do reality cosi zlověstného: „Padne-li panna, /
Co se stane // Zakutálí se pod skříň / Propadne
mezi prkny / Kouká ze škvíry // Orel unáší
dítě“.27
V některých verších Jiřího Janatky má skutečnost rovněž velmi nesamozřejmou podobu:
„Londýn Londýn / nebo jiné velké město / na
1/2019
Surrealismus bez surrealistů?
1/2019
■
SLOUPEK
trati smutku za nehty / […] / Venku zuří nákupní horečka / ale my jsme už navždy uvnitř /
v klidu a bezpečí / v náruči jídelních lístků“28.
Představuji si: choulíme se spolu s hrdiny
básně v obřím městě tvořeném jídelními lístky.
Básnický obraz před námi jako diskrétní paže
rozhrnuje oponu a my vidíme okolní svět, tak
jak jsme jej dosud neviděli. Nezacílené obrazy
dávají skutečnosti na okamžik vyrůst do její
skryté potenciality. Jak poznamenává Breton:
„Slovo musí takříkajíc klíčit, bez toho je falešné.
Základní přínos surrealismu v poezii i ve výtvarném projevu spočívá v exaltaci tohoto klíčení v takové míře, že ukázalo směšné vše, co
jím není.“29 Čím se vyznačuje básnická myšlenka, která je vyvázána z pout běžného uspořádání věcí? Především pohybem, který ihned
rozpojuje pevné danosti skutečnosti a ta se začíná přeskupovat. Například jako v dávné
básni Davida Jana Žáka: „Když na nádraží
čtvrtí kuchyně / pak na pavlačích najatá dívka
/ po schodech marnivě / spouští žíly“30. Obrazy,
které mají k psychickému automatismu jistou
filiaci, se nikdy nebrání stavět skutečnost takříkajíc na hlavu.
Poznání skrze tajemství
V jiném textu Jiřího Janatky „Lidé spěchají / vyměnit si propocenou košili // Večer
se sejdou v kavárně / která zrcadlem přetekla
na chodník“31. Zde máme dojem společenského postoje, který ale není vyjadřován heslem, formulkou či pouhým „statement“,
nýbrž důsledně prorůstá skrze vrstvy skutečnosti. Básně, které si příliš libují v jednoznačných proklamacích, podléhají klamnému pocitu, že mohou být srozumitelné
pro davy. Ovšem poezie především manifestuje vtělení toho nejosobnějšího a soukromého do jazykových znaků. Právě tímto
aktem, kdy dochází k objektivizaci jedinečného pohledu toho kterého básníka, dodává
poezie světu jeho trvale absentující smysl.
Básnický obraz pracuje se sublimací skutečnosti, aniž by o ní duchamorně kázal, vtahuje do sebe skutečnost a dodává jí komplementární prvek vlastního pohledu.
Někdy sleduji jisté nedorozumění, kdy si
samotní básníci stěžují na to, že české básně
nenesou žádné myšlenky.32 Básně nicméně
myslí, ale na jiné dimenzi. Nejde přeci o to,
aby nám poezie sdělovala dnes tolik všespasitelná fakta. Poznání, které přináší poezie, se
nedá vtělit do formulek či myšlenkových šablon. Jaká fakta obsahuje například tento
nádherný a znepokojivý verš Petra Motýla:
„gymnázium / zraje jako měď“?33 Přesto se
díky tomuto verši cosi dozvíme. A co to je?
Dozvíme se cosi o celistvém obrazu světa,
který není jednoduché uchopit a racionalizovat, přesto v nás bude dlouho přebývat.
Nečekejme, že po čtení básní budeme
chytřejší ve školometském slova smyslu a do
digitálního deníčku si poznamenáme chytrý
a výstižný aforismus či zprávu o vědeckém výzkumu, abychom se s nimi mohli předvádět
před známými. Ne. V básni nacházíme samu
zkušenost, s níž se musíme nejprve konfrontovat. Noetika básně se neodehrává v prvoplánovém shromažďování faktů, nýbrž ve vizi
skutečnosti, která však není předem rozvržena, ale dostaví se ve specifickém stavu
ducha: „náklaďáky přivážejí sádru a mátu / ve
střechách hnisá světlo jako zápal plic / […] /
trouba z mědi volá: / ‚raba! raba!‘ / led je křehký
jako ruce“34. Zde jako by obraznost vnikala do
samotného nitra věcí a dovolila nám ji prohlédnout, jako kdybychom si na okamžik nasadili rentgenové brýle.
Stanislav Dvorský na toto téma poznamenává: „Zdá se, že básník píše, aby něco sdělil, ale
ve skutečnosti pro sebe hledá, aby se tímto sdělením sám jako první něco dozvěděl. A dozvídá
se tak nejen něco, co netušil, nečekal, ale možná
spolu s tím někdy i něco, co vědět nechtěl. Jestliže
podstatou poezie je sdělení, promluva, a jestliže
smysl básnického objevu spočívá v nečekaném,
jež se samo dostaví ve zvláštním stavu mysli či
celé bytosti […], pak je zřejmé, že básnická inspirace je koneckonců krajnost, ne-li přímo mez
daná našemu dorozumívání vůbec.“35 Báseň
nemůže ze své podstaty sdělovat fakta, protože
přináší zkušenost proměny skutečnosti, tak
jak ji básník zažil a pro nás uchoval.
Jedinečnost jako smysl
Poezie vypovídá o jedinečnosti světa, která
vyplývá z osobního pohledu toho kterého básníka, například ve verších Víta Kremličky:
„Tohle nádraží možná a někdy / botkou bude
stočenou do palačinky / a písně omelet / budou
znít jako za prvních soumraků.“36 V básni,
která mi ihned připomněla verš z Bretonova
Vzduchu vody,37 se prostor nádraží prolne
s hladovou vizí palačinky a omelet, ale z faktického hlediska se o básníkově situaci nic
moc nedozvíme. Nevíme, kde se tu jednotlivé
rekvizity vzaly. Báseň nás ale sytí svým tajemstvím, aby si takříkajíc řečeno ustlala v „mentální tmě našeho těla“ a teprve tam doznívala
a zvolna se rozsvěcela.
Při čtení poezie musíme zkrátka získat čas,
aby básnická jedinečnost byla aparátem uvnitř
nás rozpoznána a přijata za svou. Co nás vede
k tomu, že u básníků nás vzrušují některé obrazy víc než jiné? Je možné, že určité sekvence
básnických obrazů v nás zkrátka odemykají
právě ty vjemy, které jsou v nás hluboce ulo-
Poznámky
18
19
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
„Jak už jsem někde napsal: surrealistická poezie neexistuje, stejně
jako například neexistuje surrealistické malířství. Tedy tyto obory
neexistují jako základní intencionality, existují jen jako důsledky
[…]. Surrealismus zdůrazňuje tvůrčí proces, marginalizuje artefakt…[…]“ (rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem, in:
Weles 42–43, s. 264).
Solaík, Bruno, in: Princip imaginace, s. 41, Sdružení Analogonu, Praha 2016.
Breton, André: „Surrealismus ve svých živých dílech“, in: Analogon 8/1992, s. 33.
Dvorský, Stanislav: Nevědomí a básnický objev, s. 16, Malvern,
Praha 2016.
Viz Analogon 80/2016 a Analogon 81/2016.
Carrouges, Michel: André Breton a základy surrealismu, s. 116,
Malvern, Praha 2015.
Borzi, Adam: „Milenci (Tarot)“, Počasí v Evropě, s. 52, Malvern,
Praha 2016.
Zedník, Ladislav: „Sběratel“, Neosvitly, s. 37, Argo, Praha 2012.
Puršl, Ladislav: „Záznam“, Záznam, s. 61, Revolver Revue, Praha
2010.
Řehák, Petr: „Youtube.com“, Násobit ruce, s. 14, Malvern, Praha
2014.
Řehák, Petr: „Ledoborce“, tamtéž, s. 28.
Borkovec, Petr: „Diktáty z roku 33“, Herbář k čemusi horšímu,
s. 32, Fra, Praha 2018.
Tamtéž.
Král, Petr, poznámka překladatele, in: Breton, André, Soupault, Philippe: Magnetická pole, s. 133, Sdružení Analogonu,
Praha 2014.
Nezval, Vítězslav: „Automatický text“, Žena v množném čísle, in:
Básně II, s. 105, Host, Brno 2012.
Breton, André, Soupault, Philippe: Magnetická pole, s. 9–10,
překlad Petr Král, Sdružení Analogonu, Praha 2014.
Tamtéž, s. 12.
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
ženy, a my sami ani dobře nevíme proč. Popsat
ale, čím se takovéto obrazy vyznačují, charakterizovat je, může být obtížné. Například
oproti hudbě, v níž lze přesně určit, jaký sled
akordů či tónů nás to vlastně vzrušuje. Vítězslav Nezval ve svém podivuhodném „Blamingtonovi“ poukázal na možné zdroje těchto
fascinací: „Nemohu říci ani jediného obecného
soudu, abych nebyl znepokojen prázdnotou,
neboť tu se mi zdá, jako bych dával přednost neurčitým životům lidstva před svým životem,
jehož prostor je nabit obrazy, a kdykoli se mám
přikovati na pojem, zdá se mi, že jsem již mrtev,
neboť tak, jak jsem povinen zabývati se pojmy,
má privilegium mysliti každý mozek. Nuže, to,
co tvoří mou drahocennost, jsou obsahy, s nimiž
usínám a probouzím se, drahocennější než geografická pásma, minerály a život planetární,
neboť jejich obsah nepomine zánikem Amundsena, kdežto beze mne jakožto prostředníka vymizí navždy soboty, které mám ve vědomí pod
úhrnným názvem žlutá zeď, a soboty pod kapitolou: šedivá hladina.“38 Právě tyto jedinečné
obsahy, které jsou u každého člověka neopakovatelné a ryzí, tvoří tu nejvlastnější tresť, již
obsahuje obraznost toho kterého básníka.
Snad právě setkáme-li se během čtení s obdobnou kombinací obrazů, z níž jsme i my
sami utvořeni, pak můžeme být rychle zasaženi básnickým nábojem, aniž bychom jej
ihned dokázali pojmenovat.
Jde o to, zda můžeme naším viděním světu
okolo nás vdechnout smysl, který jej uvede do
osvobodivého pohybu, aby se alespoň na malý
okamžik protnul s tím, co si neseme v sobě.
Historií osobních počitků, tónů hudby, které
nás vzrušují víc než ostatní, vůní, které nám
otvírají nové vesmíry, barev, jež způsobí cval
našeho srdečního svalu, tváří, jejichž úsměv
nás ihned přestěhuje alespoň na okamžik do
náruče prchavé věčnosti. Zdá se mi, že některé
básnické obrazy jsou k tomu nadány víc než
jiné. Myslím, že právě ty, které za svůj příchod
na viditelný okraj skutečnosti vděčí něčemu,
co má prvky psychického automatismu či nezáměrného soustředění. Někdo takovéto záblesky svobodné řeči a obraznosti pokládá za
vzkazy shůry, já se však domnívám, že v tom
případě takové nebe přebývá uvnitř nás samotných. ■
Tamtéž, s. 14.
Tamtéž, s. 51–52.
Tamtéž, s. 104.
Grabec, Jan: „Nikam“, Odvahy se dostává, s. 16, Malvern, Praha
2017.
Poch, Martin: „22. 3. 2015“, Cesta k lidem, s. 55, dybbuk, Praha
2015.
Reisinger, Vladislav: „Velká cena Monokla“, Medvědí mimika,
s. 20, Poli5, Praha 2012.
Reisinger, Vladislav: „Na kostech vidím vyryta“, tamtéž, s. 25.
Wernisch, Ivan: „Hospoda u cesty“, S brokovnicí pod kabátem,
s. 18, Druhé město, Brno 2014.
Wernisch, Ivan: „Člověk roste na ulici“, tamtéž, s. 36.
Wernisch, Ivan: „Padne-li panna“, tamtéž, s. 38.
Janatka, Jiří: „Londýn“, Aby něco, s. 10, Petrov, Brno 1999.
Breton, André: „Surrealismus ve svých živých dílech“, in: Analogon 8/1992, s. 34.
Žák, David Jan: „Když na…“, Výlet zpátky, s. 16, Protis, Praha
1996.
Janatka, Jiří: „Isola“, Žloutkové divadlo, s. 54, Nakladatelství Pavel
Mervart, Červený Kostelec 2007.
V rozhovoru s básníkem Radkem Štěpánkem na serveru iLiteratura.cz z 1. 6. 2018 nebo nedávno na stránkách Tvaru 21/2018
v rozhovoru básníků Milana Ohniska a Roberta Wudyho.
Motýl, Petr: „Rybíz na rtech“, Uši, rukopis, s. 8, 2014.
Motýl, Petr: „Náklaďáky…“, Plyn, s. 8, Motýlsobě, Praha 2014.
Dvorský, Stanislav: Nevědomí a básnický objev, s. 20, Malvern,
Praha 2016.
Kremlika, Vít: „Tohle nádraží…“, in: Nejlepší české básně 2013,
s. 113.
„Palačinka již je třeba vymrštit tak vysoko aby zezlátla / A jejíž
ztracenou chuť / Nacházím v jejích vlasech“, in: Otevřete, to jsem
já, s. 105, překlad Petr Král, Sdružení Analogonu, Praha 2010.
Nezval, Vítězslav: Chtěla okrást lorda Blamingtona, s. 25, Odeon
Jan Fromek, Praha 1930.
MÍT OČI K VIDĚNÍ
Sylvie Richterová
Na předělu roků nahlíží člověk do času,
který se blíží, i do toho, který uplývá. Dvanáct nocí mezi Štědrým večerem a dnem
Tří králů naši předkové po staletí prožívali
jako zvláštní období, kdy člověk může nahlížet i zasahovat do osudu. Už to neplatí?
Ve městech jsme o svátcích neviděli nebe,
svítily žárovky všech umělých barev a také
urputně blikaly. Oči směrovala světla dorážející z girland a obchodů… Proč jsme
si tu hrůzu nechali líbit? Jak se sem dostala? Jak se stalo, že v době Vánoc se
„svátky“ proměňují v opak poselství, ze
kterého se zrodily? A proč si ten opak říká
jménem toho, co zneuctívá? Když na tu nepoctivou hru přistoupíme, přestaneme mít
vánoce rádi. Totiž, žádné vánoce to už nejsou. Dětem se nicméně namluví, že jsou.
Dobré a k životu nezbytné je vidět
a vědět, nahlížet, pozorovat, shledávat souvislosti a prohlédat, vnímat zrakem i srdcem, meditativně zkoumat. Vidět bychom
měli nejen očima, ale celým duševním
a duchovním ustrojením. A dá se říct:
„Pověz mi, co vidíš, a já ti řeknu, jak žiješ.“
Moderní doba si na všechno posvítí, ale
čím víc svítí, tím víc je na podstatné věci
slepá.
Kdykoliv se mi podařilo proniknout do
smyslu literárního díla velkého autora,
ukázalo se znovu a jasně, že společným
jmenovatelem géniů je prohlédání lidské
slepoty. Však proto je tak důležité a nezbytné umění. Existuje zaslepení vůči
kráse, vůči krutosti, vůči absurditě, vůči
etice. Vůči smyslu života a duchovním hodnotám. Hvězdy ve městech není vidět ani
ve všední dny, totiž noci, už nejméně jedno
století. Ale nezrušili jsme je, i sondy k nim
vědecky a technicky vysíláme. Jen jako bychom přestali brát na vědomí hvězdnou
oblohu. Vánoce jsou příkladem vyprázdnění, které se provádí vrstvu za vrstvou až
do hloubi, až na dno. Nejde o lidové koledy
ani purpuru vonící na plotně, jde o smysl
a především o prožitek křesťanství, ze kterého se zrodila evropská kultura. Podobně
se vyprázdnily i další symboly a slova, která
označovala podstatné hodnoty. Dělá se to
takto: v první fázi se jistý symbol nebo
pojem naplňuje novými obsahy, na kterých
jaksi není nic špatného. Ve druhé fázi „nové
obsahy“ parazitují na důležitosti původního smyslu. Ve třetí fázi původní smysl
mizí, „nový obsah“ ho pozře a dál bují. Koneckonců, Vánoce se můžou prodávat i japonsky nebo čínsky, jen ať jsou bohaté.
Symboly a slova však odkazují k tajemné
skutečnosti, kterou jsme odbyli jako pověru. Není ztráta tradice signálem odkrýt
podstatu?
Čas života se řítí jako zrychlený film,
nestačíme ho ani sledovat. Je stále víc způsobů, jak naše zraky řídit, navádět, k něčemu poutat, od něčeho odvádět. A je také
stále víc umělých očí, které vidí do nás. Sledují naše kroky, naše myšlenky a nově
i naše cítění. Nikdy nebyla společnost bohatá jako dnes, nikdy člověk neriskoval, že
ztratí sebe sama, jako dnes. Prázdnota je
nesnesitelná síla a vynucuje si naplnění.
Žádný hmotný statek, žádný blahobyt ji
nenaplní, nenasytnost a sobectví se touto
cestou jen vyhrocují. Ale co když rytmické
cykly roku, symboly dávné moudrosti, řeč
usoužené země i smysl hvězdných poselství, která vedla tři zasvěcence do Betléma,
pořád něco znamenají? Co když čekají, že
člověk nahlédne jejich pravdy do hloubky,
kterou dosud nepoznal? Co když má světlo
skryté v temné půlnoci moc osvítit duchovní vesmír tak, že je žádné jiné nepřekryje? A nově ozáří i hmotný svět, nejen
v jednom ročním období, ale napořád. Nic
nemůže zažehnout takové světlo zvenčí,
najít je v sobě je velký zápas. Zápas, kterému se nikdo nevyhne v době, kdy každý
jako nikdy riskuje, že přestane být duchovní bytostí, člověkem. Vidět, mít oči
k vidění – tak zní mé přání na celý rok, na
celý život. ■
13