Contemporary Czech Poetry

Diplomová práce Teologická reflexe vybraných motivů v současné české poezii se zabývá teologickou reflexí motivů člověka, světa a transcendence ve třech sbírkách současné české poezie. Konkrétně jde o sbírky Úloža Ivana Martina Jirouse, Darmata Petra Hrušky a Osip míří na jih od Marie Iljašenko. V první části práce se zabývám tím, jak může teologie přistupovat k poezii a definuji dva možné přístupy, které pojmenovávám jako přístup k literatuře jako k objektu a přístup k literatuře jako k subjektu teologie. V této první části také vymezuji, v jakém smyslu může být jazyk, imaginace a metafora společným polem teologie a poezie. Zvláště metafora je totiž nosným prvkem jak poetického, tak i teologického reflektování lidské zkušenosti pobytu ve světě, jak to popisují autoři jako Paul Ricoeur, David Tracy, Paul Tillich nebo Northrop Frye, o které se ve své práci opírám. Ve druhé části práce provádím literární analýzu vybraných sbírek, která je nezbytná proto, abych ve třetí části práce, která je jejím hlavním těžištěm, mohl provést jejich teologickou reflexi. V této teologické reflexi zkoumám nejen to, jak výpovědi daných sbírek stran zkoumaných motivů korelují s výpověďmi teologie, ale také to, co v nich může být pro teologii inspirací. Provedená reflexe prokázala citlivost sbírek současné poezie pro řadu témat, která jsou teologicky významná, ať už jde o spjatost člověka s hříchem a jeho následky, pojetí člověka jako vztahové bytosti, povolání člověka k péči o stvoření nebo pokrytí celé škály napětí mezi Boží imanencí a transcendencí vůči světu. Obhajovaná diplomová práce se snaží prokázat přínosnost a inspirativnost dialogu teologie a poezie – a to i té současné české – a může tak být stimulem pro jeho pokračování jak v akademickém prostředí, tak v životě z víry dnešního křesťana nebo hledajícího člověka.

У раду „Поезија Томислава Маринковића у контексту савременог чешког и пољског песништва“ поезији српског песника приступа се компаратистички. Циљ је да се осветли његов песнички дијалог са поезијом Јана Скацела, Адама Загајевског и Виславе Шимборске. То би, дакако, требало да допринесе осветљавању његове поетике и значењском потенцијалу који има његова поезија. Фокус интерпретације био је на песмама „Сањао сам Јана Скацела“ из збирке Свет на кожи, „Обичан живот“ из Обичног живота и „Писмо Вислави Шимборској“ из песничке књиге Вечито сада. Преко анализе песама дошло се до проширивања фокуса на поетичке кореспонденције. Утврђено је да је читање чешког и пољских песника мисаоно и песнички обликовало Томислава Маринковића. Скацел, Загајевски и Шимборска представљају интертекстуалну целину и њихова поетика се преплиће у Маринковићевим стиховима, те ју је неретко тешко јасно издиференцирати. Трагови читања њихове поезије препознају се у готово истим песмама. Песме српског песника које су такође биле предмет анализе су: „Песма повратка“, „Узми или остави“, „После сна“, „Тренутак среће“, „Срндаћ на појилу“, „Повест гледања у једну тачку“, „Тамо крај стазе“.

Redakce Tvaru mne požádala, abych po-jednal o prvcích "psychického automatismu" u básníků, kteří nikdy nebyli členy současné surrealistické skupiny a nikdy jí nebudou.

Rád bych uvedl, že půjde o spíše o jakousi volnou improvizaci nad verši autorů, na které jsem si při tomto "zadání" spontánně vzpomněl, nikoli o hledání přesných důkazů či definic. Enigma automatického psaní Je třeba hned na začátek poznamenat, že členové současné české surrealistické skupiny si dávají poměrně zřetelně záležet na tom, aby zdůraznili, že nic jako surrealistická poezie ne-existuje, 1 a jestli je možné hovořit o poezii a surrealismu, tak pouze o jakémsi vzájemném, ne vždy pevném svazku, který se navíc může neustále měnit a vyvíjet, rozpadat se, případně znovu obnovovat. Přesto samozřejmě lze najít jisté styčné prvky, které umožní označit to které dílo jako blízké či vzdálené surrealismu.