Masaryk Institute and Archive

The paper deals with the dispute about management of the Šumava National Park. The paper characterizes the discourse on the Šumava National Park on the basis of two interviews with the representatives of the contradictory positions. It analyzes the central topics, topoi and concepts by applying the Discourse-Historical Approach (DHA). The paper focuses on the way how both interviewees construct their opponent, how they construct the attribute “human” and in which contexts they use pronouns “we” and “they”. The paper reveals that the way of displaying the past is crucial for the identification of both dominant narratives. The basic interdiscursive relations in which the discourse on the Šumava National Park is involved are also outlined.

The paper deals with an analysis and comparison of the discourse on Nationalpark Bayerischer Wald and the discourse on Národní park Šumava. This analysis is based on the written texts which were published in the media during the last 15 years. I focus on the description and interpretation of the notion ‘national park’ in the both discourses. Using simple analysis of the collocations of the words národ/die Nation; Evropa/ Europa; Česko/Bayern, Deutschland I try to answer the question ‘Who is – in the very closed discourses – in fact the owner of each national park and who is authorised to make the decisions about the management of this protected areas?’

Karel Klostermann (1848–1923) je všeobecně vnímán jako „spisovatel Šumavy“. K jeho především beletristickým textům se odvolává celá řada dnešních mluvčích, kteří různými způsoby pracují s obrazem takzvané „staré Šumavy“, a to zejména ve vztahu k podobě jejích lesů. Jistě není náhodou, že sám o sobě těžko uchopitelný pojem „stará Šumava“ bývá běžně zastupován pojmem „Klostermannova Šumava“.

V prvním článku, který vyšel v minulém čísle časopisu Šumava, jsem představil lesy „Šumavy“, jak je Karel Klostermann zobrazil ve svém nejznámějším šumavském románu Ze světa lesních samot – jako mozaiku lesů nedotčených a lesů jen velmi málo hospodářsky využívaných, která po roce 1870 vzala v důsledku vichřice zcela za své. Tento závěr jsem učinil na základě porovnání popisů „lokálního“ charakteru, tedy takových, které spisovatel vztáhl ke konkrétnímu a jasně vymezenému místu (například „na svahu malého Špicberka bylo narubáno několik set sáhů dříví“) s popisy charakteru „globálního“ (obecného), tedy takovými, které se týkají velkých a nejasně vymezených oblastí (například „Šumavy“).

V předcházejících dvou článcích, které vyšly v časopise Šumava, jsem představil, jak „spisovatel Šumavy“ Karel Klostermann v románech Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a v Črtách ze Šumavy zobrazuje les a jeho vývoj. Postupoval jsem metodou porovnávání map vytvořených na základě takzvaných lokálních popisů, tedy takových, které spisovatel umístil do geograficky jasně vymezené oblasti. Lokální popisy jsem srovnal s popisy, které označuji jako globální. Jedná se o taková líčení, která jasně vymezená nejsou, tedy taková, jež se týkají velkých celků a která ve svém krajním projevu charakterizují celou Šumavu.

The Czech of the Dreambooks by Vavřinec z Březové ///////////
My paper deals with the comparison of two manuscripts (MZK, M 14 and MZA G 10, 412) of a medieval dreambook by Vavřinec z Březové who translated it from a Latin dreambook by Leo Tuscanus. I based my analysis on vocabulary, grammar, structure and graphic and I have tried to find the response to the following questions: Are both manuscripts the same? If not, what are the differences? Despite of local differences, the language of both manuscripts is generally the same. The most evident distinctive feature of both texts is their structure, especially the difference in the conception of the index of dream interpretations. A possible interpretation is that BřezSnářM and BřezSnářS may have originated in (or be influenced by) different traditions.

Kapitola popisuje složitý vztah mezi pomístním názvem Šumava a jeho denotátem. V dlouhé historii diskuse o způsobu přístupu ke správě největšího českého národního parku, který ve svém názvu nese toponymum Šumava, je klíčovým spor o fundamentální charakter prostoru, na němž se toto chráněné území rozprostírá. Podstatné je v tomto sporu samo definování významu anoikonyma Šumava. Jeho denotát je totiž v současném, stejně jako i ve starším úzu, nejasný. Na základě analýzy korpusu mediálních textů o Šumavě z let 1991–2010 odhaluje rozličné koncepty, které se na jednotku Šumava v diskurzu o Národním parku Šumava vážou. Zaměřuje se na to, jaké komunikační funkce mohou tyto koncepty v diskurzu plnit, zejména pak na to, jaký je vztah mezi texty publicistického žánru, jejichž autory jsou přímí aktéři diskurzu, a texty zpravodajskými, jejichž autoři primárně nezastávají vyhraněná názorová stanoviska, a dominantní koncepty proto potenciálně pouze reprodukují. Kapitola tyto konceptualizace konfrontuje s různými definicemi Šumavy, které vyplývají z textů současných i historických encyklopedií či beletrie (tedy s texty stojícími vně diskurzu o Národním parku Šumava), a popisuje, jaké dopady na diskurz o Národním parku Šumava tato významová ambivalentnost má.
///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

The chapter describes the difficult relation between the anoikonym of Šumava (Bohemian Forest) and its denotation. In the long history of the discussion on the approach to the administration of the largest Czech national park, which bears the notion of Šumava in its name, there has been an essential dispute over the fundamental character of the environment covering the protected places. What is cardinal in the dispute is the very definition of the anoikonym of Šumava. Its denotation has been, to wit, unclear, both in the present, and in the past. On the basis of the corpus analysis of the media texts on Šumava from the years 1991–2010, the text discovers various concepts linked to the unit of Šumava in the discourse on the Šumava National Park. It focuses on what communicative functions these concepts may acquire in the discourse, namely on what relation there is between the texts of opinion journalists who are direct agents in the discourse, and the texts of unbiased journalists who do not hold any particular views and who thus only refer to dominant concepts. The chapter confronts these conceptualizations with various definitions of Šumava, which stem from both contemporary, and historical encyclopaedias and fiction (i.e. with the texts outside the discourse on the Šumava National Park), and describes what impacts are brought about by this semantic ambiguity on the discourse on the Šumava National Park.

Kapitola nastiňuje, jak dobrým nástrojem analýzy diskurzu může být vytěžování objemných textových korpusů. Shrnuje, jaké výhody analytikovi přináší takový metodologický přístup, který umožňuje zacházet s množstvím textů nejen jako s pohotovým zdrojem materiálu, ale především jako s komplexním a multifunkčním nástrojem.

Článek popisuje postup, který zvolili pracovníci oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR při výrobě své první audioknihy, Výboru ze staročeské prózy. Zabývá se výběrem textů, jejich úpravou, fonetickou realizací staré češtiny i způsoby publikování, ale také obecnými výhodami, které tento formát přináší zejména středoškolské výuce českého jazyka.
/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
This paper describes the method applied by the staff of the Language Development Department of the Institute of the Czech Language of the Academy of Sciences of the Czech Republic when compiling the Old Czech Prose Anthology, which was their first audiobook. The paper discusses the selection of texts, their editing, phonetic execution of Old Czech and ways of publishing as well as general benefits that this format brings especially for Czech Language instruction at secondary schools.

Příspěvek se zabývá v češtině hojnými výskyty jmen zvířat v názvech hub, zejména vztahem pojmenování hub a velkých lesních kopytníků. Prvotním impulzem mi totiž byla touha odhalit kořeny věcného vztahu houby lošáka a losa. V Klaretově Glosáři, který v kapitole De fragis et boletis obsahuje celkem třicet devět názvů hub s jejich latinskými ekvivalenty, je šest jmen zřetelně odvozených od pojmenování zvířete – jedná se o kozák/kozáč (seglia), holúbku (nilio), lišky (rubla), kuřátník (dorpa), hadovku (serpula) a lanýš (undo). Z tohoto souboru jsem vyčlenil dvě skupiny motivací, které byly v procesu průniku zvířecích jmen do názvů hub rozhodující. Je to skupina, která sdružuje houby, jejichž název je motivován jejich barvou či tvarem, a skupina sdružující houby, jejichž název je motivován vztahem houby a jejího prostředí.
• Do první skupiny spadají Klaretovy lišky, kuřátník (v současném názvosloví kuřátka) a holúbka (holubinka).
• Do druhé skupiny patří například kozák/áč, hadovka, lanýš (lanýž) a také lošák.
U většiny názvů hub odvozených od jmen zvířat je však velmi složité primární motivaci odhalit. Tak například hadovku můžeme interpretovat jako motivovanou jejím protáhlým tvarem. Machek ale tuto houbu považuje za motivovanou vlastností – nepoživatelností a zápachem. Lidé ji proto „přenechávají tvorům rovněž odporným“ (Machek 1944). Její lidový název hadí vejce ale odkazuje opět zčásti k motivaci tvarem (mladé plodnice hadovek se totiž vejci nápadně podobají). Podobné rozpaky vyvolává také kozák, pečárka ovčí nebo právě lanýž a lošák.
Obtížnost rekonstrukce je navíc umocněna podstatným faktorem – nepevným svazkem konkrétního druhu houby s jeho jménem. A to teritoriálně i časově.
Lanýž má podle Machka etymologický původ v subst. laň, podobně jako lošák v subst. los. Ve všech materiálech, s kterými jsem pracoval, je lanýžem nazývána houba nápadná tím, že roste pod zemí. S laněmi (resp. s jelení zvěří obecně) je spojován různými způsoby – a) těmto zvířatům, která jej vyhrabávají, slouží za potravu, b) pochází z jeleního spermatu, c) tvarem (sic!) připomíná jelení varlata.
Zatímco dnešní lanýž je označením ekvivalentním latinskému tuber, v Glosáři tvoří protějšek neprůhlednému latinskému undo (undosus = vlnivý). Zdá se tedy, že pro pojmenovací vztah zachycený v Glosáři byl rozhodujícím příznakem právě tvar houby nebo lépe struktura jejího povrchu.
Dnešní lošák (lat. hydnum) je morfologicky od lanýže výrazně odlišný. Jaká je tedy motivace jeho pojmenování?
Mattioliho herbář uvádí jednu skupinu nejedlých hub „hydna a tubera“ – jedná se o houby rostoucí pod zemí a vznikající kondenzací samotné půdy. Historicky se tedy pravděpodobně jednalo o houby podobné nebo přímo totožné!
Možným klíčem k vysvětlení aktuální vzdálenosti denotátů pojmů lanýž a lošák je němčina. Na rozdíl od Mattioliho, který oběma houbám přisuzuje něm. ekvivalent erdmorchel („zemské smrže“), Kottův slovník přisuzuje lošáku a hydnu něm. stachelpilz („trnitá houba“), v dnešní němčině pýchavka (sic!). Meyersův lexikon pak heslo Stachelpilz odkazuje k Stoppelpilz, což je v dnešním významu právě náš lošák.
Rys, který přitáhl pojmenování lošák k houbě, jíž aktuálně přináleží, je tedy nejspíš právě trnitost, jež je vlastní jeho výtrusnicím.
Pro objasnění pojmových posunů mi posloužil Klaretův Glosář, v němž latinskému tuber (dnešní lanýž) odpovídá pestřec (dnes scleroderma), nejedlá houba, která svou podobou lanýž nápadně připomíná (na rozdíl od něj však roste nad zemí). Lanýž nebo pravděpodobně z polštiny později přejatý lošák tudíž mohl označovat nejen různé druhy hub podzemních, ale i různé kulovité či hlízovité houby rostoucí na povrchu. Nadzemní houba pýchavka, jíž lze při sběru snadno zaměnit právě s pestřcem (rozhodujícím odlišovacím znakem je zejména ne/přítomnost nevýrazných ostnů), tak podle mé hypotézy s velkou pravděpodobností mohla v minulosti nebo v určitých oblastech jméno lošák snadno nést.
Distribuce názvů hub odvozených od jména velkého lesního kopytníka je tedy závislá na více zpravidla provázaných faktorech – a) na tvaru a povrchu, b) na tom, zda roste pod zemí či na povrchu, c) na tom, zda slouží kopytníkům za potravu, d) na přítomnosti ostnů.
Dnešní lošák se pravděpodobně ustálil za pomoci kodifikujících mykologických atlasů na houbě, jejímiž příznaky nejsou hlízovitý/kulovitý tvar, nepravidelný povrch, výskyt pod zemí ani potravní spojitost s jelenovitými, ale jen a pouze výrazná trnitost jejích výtrusnic.

The article deals with the problem of representation of an author Karel Klostermann (1848–1923) and his novels in Czech literary-historical handbooks, editorial prefaces, and encyclopedias. The article exposes the way in which Czech literary historiography works with the myth of Karel Klostermann as a documentarist of the ‘old Bohemian Forest’ (Šumava in Czech). An analysis of the above three distinct text types reveals that Klostermannʼs central topic — an unprecedented windstorm that had terminated the ‘original Bohemian Forest’ — is mostly seen not as a motive but as the fact (as well as in the recent discourse on Bohemian Forest National Park). However, the concepts of ‘monumental and naturally stable forest’ or ‘sudden epochal break’ were paradoxically known only from the novels of Karel Klostermann, who worked with them inconsistently. The article shows that Czech literary historiography does not deal with Klostermann’s fiction critically but rather replicates common stereotypes and dominant narrative about the past of the Bohemian Forest.