Location via proxy:   [ UP ]  
[Report a bug]   [Manage cookies]                
Přeskočit na obsah

František Antonín III. z Thun-Hohensteinu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Franz Thun und Hohenstein)
František Antonín z Thun-Hohensteinu
František hrabě z Thun-Hohenštejna, litografie z roku 1893
František hrabě z Thun-Hohenštejna, litografie z roku 1893
1. kníže Thun-Hohenstein
Ve funkci:
1911 – 1. listopadu 1916
Předchůdcetitul udělen
NástupceJaroslav František z Thun-Hohensteinu
16. předseda vlády Předlitavska
Ve funkci:
7. březen[zdroj?] 1898 – 2. říjen 1899
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdcePaul Gautsch
NástupceManfred Clary-Aldringen
13. ministr vnitra Předlitavska (správce)
Ve funkci:
7. březen[zdroj?] 1898 – 2. říjen 1899
PanovníkFrantišek Josef I.
Předseda vládyFrantišek z Thun-Hohensteinu (zároveň)
PředchůdcePaul Gautsch (jako správce)
NástupceErnest von Koerber
11. a 13. český místodržitel
Ve funkci:
1911 – 1915
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceKarl Maria Coudenhove
NástupceMax Julius Coudenhove
Ve funkci:
1889 – 1896
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceAlfred Kraus
NástupceKarl Maria Coudenhove
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1901 – 1911
PanovníkFrantišek Josef I.
Ve funkci:
1883 – 1895
PanovníkFrantišek Josef I.
Člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci:
1881 – 1916
PanovníkFrantišek Josef I.
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1879 – 1882
PanovníkFrantišek Josef I.
Stranická příslušnost
ČlenstvíČeský klub
(Str. konzervativního velkostatku)
Narození2. září 1847
Děčín
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí1. listopadu 1916 (ve věku 69 let)
Děčín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníThunská rodinná hrobka pod kaplí sv. Jana Nepomuckého v (Děčíně)-Chrástu, od roku 1995 krypta kostela Povýšení svatého Kříže v Děčíně
TitulHodnostní korunka náležící titulu kníže 1911 kníže s primogeniturou titulu
ChoťI. (1874) Anna Marie Vilemína Leopoldina Evženie ze Schwarzenbergu (1854–1898)
II. (1901) Arnoštka Gabriela z Thun-Hohensteinu (1858–1948)
RodičeBedřich František z Thun-Hohensteina (1810–1881)
Leopoldina z Lambergu (1825–1902)
DětiAnna Marie (1903–1943)
PříbuzníJaroslav František z Thun-Hohensteinu (sourozenec)
Conrad Christoph Freiherr von Thienen-Adlerflycht (vnuk)
Alma materVídeňská univerzita
Akademické gymnázium
OceněníŘád zlatého rouna
CommonsFranz von Thun und Hohenstein (politician)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František de Paula Antonín kníže z Thun-Hohensteinu (německy Franz Fürst von Thun und Hohenstein, 2. září 1847 Děčín[1] – 1. listopadu 1916 tamtéž[2][3]) byl rakouský a český šlechtic z rodu Thun-Hohensteinů a politik, dlouholetý místodržitel v Čechách a od 5. března 1898 do 2. října 1899 též ministerský předseda Předlitavska. Do knížecího stavu byl povýšen císařem Františkem Josefem roku 1911.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a rodina

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako nejstarší syn hraběte Bedřicha Františka z Thun-Hohensteinu (1810–1881) a jeho manželky Leopoldiny z Lambergu (1825–1902). Studoval práva ve Vídni. Sloužil v rakouské armádě u 14. dragounského pluku.[3] V Praze se 18. května 1874 oženil s princeznou Annou Marií ze Schwarzenbergu (Anna Maria Wilhelmina Leopoldina Eugenie princezna ze Schwarzenbergu, 1. května 1854 – 24. prosince 1898), dcerou Karla III. ze Schwarzenbergu. Po její smrti se František Thun-Hohenstein 21. ledna 1901 v Praze oženil podruhé. Jeho manželkou se stala hraběnka Arnoštka Vratislavová z Mitrovic (Ernestina Gabriele hraběnka z Thunu a Hohensteinu, 24. listopadu 1858 – 13. května 1948), rozená Thunová (dcera Osvalda Thuna).[3]

Thun byl velmi nepopulární mezi českými vlastenci a v dobovém tisku lze nalézt řadu narážek na jeho mimomanželské milostné poměry, zejména s umělkyněmi z Národního divadla. Konkrétně tanečnice Enrichetta Grimaldi a herečka Marie Pospíšilová byly často zmiňovány[4]. Když se v roce 1895 při pokusu o svůj návrat do Národního divadla dostala Pospíšilová do ostrého sporu s ředitelem divadla Františkem Šubertem, Thun ji podporoval a s mezi ním a ředitelem divadla zavládl silný spor, který se naplno projevil při zahajování Národopisné výstavy českoslovanské, jejíž byl Šubert iniciátorem. Ve svém románu Prsty Habakukovi.[5] popisuje detaily poměru mezi Thunem a Pospíšilovou spisovatel Viktor Dyk.

Politická aktivita

[editovat | editovat zdroj]

Později byl dlouhodobě politicky aktivní. V zemských volbách v roce 1883 se stal poslancem Českého zemského sněmu. Reprezentoval velkostatkářskou kurii, svěřenecké velkostatky.[6] Mandát obhájil ve volbách v roce 1889. Byl zde zástupcem konzervativních velkostatkářů.[7] Na zemský sněm se vrátil ve volbách v roce 1901.[8] Mandát obhájil i ve volbách v roce 1908.[9][10] Rezignoval roku 1911.[11]

Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách roku 1879 za kurii velkostatkářskou v Čechách. Rezignaci oznámil na schůzi 20. ledna 1882.[12] Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako hrabě Franz Anton Thun-Hohenstein, statkář, bytem Peruc.[13]

Do parlamentu nastoupil jako konzervativní poslanec.[14] Rodem a národností byl Němec[zdroj?], česky neuměl, ale hlásil se k českému státnímu právu, byl zemským vlastencem a stoupencem rovnoprávnosti obou zemských národů. Byl přesvědčeným monarchistou, hluboce věřícím katolíkem a oddaným příznivcem vládnoucí dynastie. Představoval tu část konzervativní politiky, která usilovala o urovnání národnostních rozporů a smírné řešení tohoto problému v rámci prosperující mnohonárodní monarchie.[15] Na Říšské radě patřil do Strany konzervativního velkostatku.[3] Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[16][11]

Po smrti otce nastoupil roku 1881 i do Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady) jako její dědičný člen.[3][11]

Od roku 1889 byl místodržitelem Čech. Jeho nástup do funkce měl být signálem, že vláda si přeje klid v Čechách. V první fázi svého působení se snažil o vstřícná gesta. Podporoval punktace tedy vyjednávání o česko-německém vyrovnání. Povolil také konání Jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891. Dosáhnout smíru mezi Čechy a Němci se mu ovšem nezdařilo a v září 1893 vyhlásil po nepokojích v Praze výjimečný stav. Potlačení opozice (proces s Omladinou) bylo také neúspěšné. Když v zemských volbách v Čechách roku 1895 výrazně uspěli opoziční mladočeši, proti kterým byl výjimečný stav a další represe namířeny, Thun-Hohenstein ze své funkce v únoru 1896 odstoupil.[3]

Na přání císaře se potom stal vrchním hofmistrem následníka trůnu Franze Ferdinanda, kvůli vzájemnému odporu tento pracovní poměr ale trval jen několik měsíců.

Ministerský předseda

[editovat | editovat zdroj]

Jeho kariéra vyvrcholila 5. března 1898, kdy se stal ministerským předsedou Předlitavska. Funkci vykonával do 2. října 1899. V této vládě zároveň jako správce rezortu zastával funkci ministra vnitra.[17] Snažil se zformovat silnou vládu s parlamentní oporou a překonat nacionální polarizaci předchozích let. Kabinet sestavil průřezově. Do vlády Františka z Thun-Hohensteinu tak byl povolán jako ministr financí vlivný mladočeský politik Josef Kaizl, ale usedl v ní i jeden z předáků německorakouských centralistů Josef Maria Baernreither. Trojice Thun, Kaizl a Baernreither měla být pilířem zamýšlené provládní většiny, která měla izolovat extrémní proudy v předlitavské politice. Ambice ovšem překazil trvale opoziční postoj dvou silných německých politických stran. Liberální Německá pokroková strana a nacionálně radikálnější Německá lidová strana totiž odmítaly Thunovu vládu podpořit, dokud nebudou odvolána Badeniho jazyková nařízení i modifikovaná Gautschova jazyková nařízení, která posilovala úřední status češtiny. V květnu 1899 pak obě německé strany představily tzv. Svatodušní program, ve kterém prezentovaly národní požadavky rakouských Němců. Thunova vláda po jistou dobu vládla s využitím § 14 prosincové ústavy, který umožňoval vydávat provizorní nařízení s platností zákona. Dlouhodobě ale nešlo o životaschopný způsob vládnutí a proto Franz Thun und Hohenstein v září 1899 rezignoval.[18][3] Jedním z posledních činů jeho vlády bylo zřízení české techniky v Brně (c. k. česká technická vysoká škola Františka Josefa v Brně).[3]

Jako uznání za jeho politickou činnost, především za snahu o národnostní vyrovnání, jej císař v roce 1911 povýšil do knížecího stavu s primogeniturou titulu.[11][19] V letech 1911–1915 byl opět místodržitelem Čech. Jeho úkolem bylo znovu dosáhnout národnostního smíru mezi Čechy a Němci, ale ani tentokrát nebylo zadání možno splnit.[3]

Byl v kontaktu s T. G. Masarykem, upozornil jej, že je sledován a varoval jej před zatčením při zahájení Masarykovy zahraniční akce v roce 1914.[20]

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Zemřel v listopadu 1916 na zámku v Děčíně po delší nemoci, kvůli které se koncem března 1915 musel vzdát postu místodržitele. Trpěl kornatěním cév a od své rezignace se několikrát podrobil operaci očí (trpěl odchlípnutím sítnice) a na jedno oko prakticky oslepl. V létě roku 1916 se dočasně zotavil na léčebném pobytu v Poděbradech, ale na podzim přišlo zhoršení stavu. V říjnu 1916 ho postihla mozková mrtvice, podle dobových zpráv v přímém důsledku rozčílení poté, co se dozvěděl, že ministerský předseda Karl von Stürgkh se stal obětí atentátu.[3]

Mladočeská strana, která v 90. letech 19. století proti místodržiteli Thunovi ostře vystupovala, vydala k jeho úmrtí prohlášení, ve kterém stálo, že „den úmrtí knížete Thuna jest dnem smutku pro celý český národ.“[3]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. ↑ a b c d e f g h i j k František kníže Thun-Hohenstein zemřel. Národní politika. Listopad 1916, roč. 34, čís. 304, s. 4. Dostupné online. 
  4. ↑ Původní dopis z Čech, In. Amerikán. 1895/34, 8 May 1895. p. 14.
  5. ↑ Viktor Dyk, Prsty Habakukovy. p. 186.
  6. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1883skc/1/stenprot/002schuz/s002003.htm
  7. ↑ NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online. 
  8. ↑ Seskupení poslanců sněmu král. českého. Národní listy. Říjen 1901, roč. 41, čís. 289, s. 2. Dostupné online. 
  9. ↑ Zemské volby v kurii velkých statků. Národní listy. Březen 1908, roč. 48, čís. 65, s. 2. Dostupné online. 
  10. ↑ Sněm království Českého 1908 › 1. zasedání › Stenoprotokoly › 2. schůze › Středa 16. září 1908 [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2013-06-11]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c d LIŠKOVÁ, Marie. Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách 1861-1913. Praha: SÚA, 1994. 379 s. Dostupné online. ISBN 8085475138. S. 322. 
  12. ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  13. ↑ http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0009&size=45&page=499
  14. ↑ Národní listy, 11. 7. 1879, s. 1.
  15. ↑ GALANDAUER, JAN. František kníže Thun : místodržící Českého království. Vyd. 1. vyd. Praha: Paseka 317 s. ISBN 9788071858034, ISBN 807185803X. OCLC 231792918 
  16. ↑ Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
  17. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 589. 
  18. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 468–472. 
  19. ↑ THUN-HOHENSTEIN, FRANTIŠEK, HRABĚ, KNÍŽE, 1847-1916 [online]. Knihovna Národního muzea [cit. 2019-05-02]. Dostupné online. 
  20. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3 , str. 12, 23 - 24

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Ministerští předsedové Předlitavska
Friedrich Ferdinand von Beust (1867) • Karel Vilém Auersperg (1867–1868) • Eduard Taaffe (1868–1870) • Ignaz von Plener (1870) • Leopold Hasner von Artha (1870) • Alfred Potocki (1870–1871) • Karl Sigmund von Hohenwart (1871) • Ludwig von Holzgethan (1871) • Adolf Auersperg (1871–1879) • Karl von Stremayr (1879) • Eduard Taaffe (1879–1893) • Alfred August Windischgrätz (1893–1895) • Erich von Kielmansegg (1895) • Kazimír Felix Badeni (1895–1897) • Paul Gautsch (1897–1898) • Franz Thun und Hohenstein (1898–1899) • Manfred Clary-Aldringen (1899) • Heinrich von Wittek (1899–1900) • Ernest von Koerber (1900–1904) • Paul Gautsch (1904–1906) • Konrad Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst (1906) • Max Wladimir von Beck (1906–1908) • Richard von Bienerth-Schmerling (1908–1911) • Paul Gautsch (1911) • Karl von Stürgkh (1911–1916) • Ernest von Koerber (1916) • Heinrich Clam-Martinic (1916–1917) • Ernst Seidler von Feuchtenegg (1917–1918) • Max Hussarek von Heinlein (1918) • Heinrich Lammasch (1918)
Vláda Franze Thuna (1898–1899)
Předseda vlády Předlitavska
František z Thun-Hohensteinu (5. března 1898 – 2. října 1899)
Znak Předlitavska Ministři Předlitavska
František z Thun-Hohensteinu (vnitro; správce) • Josef Kaizl (finance) • Artur Bylandt-Rheidt (kult a vyučování) • Ignaz von Ruber (spravedlnost) • Josef Baernreither (obchod) •→ Josef von Dipauli (obchod) • Michael Kast von Ebelsberg (zemědělství) • Zeno Welsersheimb (zeměbrana) • Heinrich von Wittek (železnice) • Adam Jędrzejowicz (haličské záležitosti)
Společní ministři Rakousko-Uherska
Agenor Gołuchowski (zahraniční věci) • Edmund von Krieghammer (válka) • Benjámin Kállay (finance)
Ministři vnitra Předlitavska
1. Eduard Taaffe (1867) • 2. Karl Giskra (1867–1870) • 3. Eduard Taaffe (1870–1871) • 4. Karl Hohenwart (1871) • 5. August von Wehli (1871) • 6. Josef Lasser (1871–1878) • 7. Adolf z Auerspergu (1878–1879) • 8. Eduard Taaffe (1879–1893) • 9. Olivier de Bacquehem (1893–1895) • 10. Erich von Kielmansegg (1895) • 11. Kazimír Badeni (1895–1897) • 12. Paul Gautsch (1897–1898) • 13. František z Thun-Hohensteinu (1898–1899) • 14. Ernest von Koerber (1899) • 15. Josef Stummer (1899–1900) • 16. Ernest von Koerber (1900–1904) • 17. Artur Bylandt-Rheidt (1905–1906) • 18. Konrad z Hohenlohe-Schillingsfürstu (1906) • 19. Richard von Bienerth (1906–1908) • 20. Guido von Haerdtl (1908–1911) • 21. Max Wickenburg (1911) • 22. Karl Heinold (1911–1915) • 23. Konrad z Hohenlohe-Schillingsfürstu (1915–1916) • 24. Erwin von Schwartzenau (1916) • 25. Erasmus von Handel (1916–1917) • 26. Friedrich von Toggenburg (1917–1918) • 27. Edmund von Gayer (1918)
kurzivou – pověřeni správou úřadu
Místodržitelé Českého království (1850–1918)
1. Karl Mecséry (1850–1860) • 2. Anton Forgách (1860–1861) • Ernst von Kellersperg (1861–1863) • Richard Belcredi (1863–1864) • 3. Richard Belcredi (1864–1865) • Antonín Lažanský z Bukové (1865–1866) • 4. Karl von Rothkirch-Panthen (1866–1867) • 5. Ernst von Kellersperg (1867–1868) • Alexander von Koller (1868–1870) • 6. Alexandr z Dietrichstein-Mensdorffu (1870–1871) • 7. Bohuslav Chotek z Chotkova (1871) • 8. Alexander von Koller (1871–1874) • 9. Philipp Weber von Ebenhof (1874–1881) • Alfred Kraus (1881–1882) • 10. Alfred Kraus (1882–1889) • 11. František Antonín z Thun-Hohensteinu (1889–1896) • 12. Karel Maria z Coudenhove (1896–1911) • 13. František Antonín z Thun-Hohensteinu (1911–1915) • 14. Max Julius z Coudenhove (1915–1918)
kurzivou a zároveň neočíslovaní – pověřeni správou úřadu
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Antonín_III._z_Thun-Hohensteinu&oldid=24310988“