Libanonská občanská válka
| Libanonská občanská válka | ||||
|---|---|---|---|---|
 Náměstí mučedníků v Bejrútu v roce 1982 | ||||
| Trvání | 13. dubna 1975 – 13. října 1990 (Syrská okupace skončila 30. dubna 2005) | |||
| Místo | Libanon | |||
| Výsledek | Taifská smlouva | |||
| Strany | ||||
| ||||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | ||||
Libanonská občanská válka byla občanská válka odehrávající se v letech 1975 až 1990 mezi křesťanským a muslimským obyvatelstvem Libanonu. Vyžádala si 130 000 až 250 000 civilních obětí a zapříčinila emigraci téměř milionu osob.
Kořeny
[editovat | editovat zdroj]Politická situace v Libanonu byla velice složitým vyvážením sil mezi muslimy a maronitskými křesťany.[1] Problematické uspořádání etnik řešila ústava z roku 1926 z dob, kdy byl Libanon francouzským mandátem.[1] Tato ústava zaručovala, že prezidentem bude maronitský křesťan, předsedou parlamentu ší'itský muslim a premiérem sunnitský muslim.[1] Po vyhlášení nezávislosti (1943) byla situace v Libanonu příznivá a díky hospodářskému růstu bylo označováno jako „Švýcarsko orientu.“[1] Muslimská populace však tíhla spíše k arabské Sýrii a napětí a nepokoje, které se málem změnily v občanskou válku, byly maronitským prezidentem roku 1958 zažehnány, když požádal o intervenci americká vojska.[1]
Příčiny
[editovat | editovat zdroj]V důsledku vzniku Izraele, Šestidenní a Jomkipurské války byl Libanon nucen přijmout velké množství palestinských Arabů, což způsobilo značné demografické změny.[1] Ty způsobily, že se původně dominantní maronitští křesťané stali menšinou.[1] Koncem 60. let došlo k ztrátě kontroly nad jižním Libanonem, kam se po Černém září v Jordánsku přesunula Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), odkud útočila na Izrael.[2]
První fáze (1975–1977)
[editovat | editovat zdroj]
Otázka palestinských uprchlíků se stala hlavním svárem mezi maronitským křesťany, sdruženými do Falangistické strany, na straně jedné a muslimy na straně druhé.[2] V roce 1975 vláda ztratila kontrolu nad státem. V dubnu 1975 došlo k ozbrojeným útokům v Bejrútu, bezprostřední příčinou vypuknutí občanské války se nakonec stal útok na křesťanský kostel ve čtvrti Ain el-Rummaneh a následný odvetný útok na autobus plný palestinských Arabů.[3][2]
O rok později se do války zapojila Sýrie, která do země vyslala na žádost prezidenta několik desítek tisíc vojáků.[2] Přestože pomáhala falangistům, ti se proti ní nakonec obrátili, kvůli jejímu postrannímu úmyslu posílení své pozice na Blízkém východě.[2] Libanon byl nadále velmi rozdělen, přičemž jih země byl ovládán teroristickými skupinami (Amal, OOP, Fatah, atp.) a hlavní město Bejrút bylo rozděleno na muslimskou a křesťanskou část.[2]
Druhá fáze (1977–1982)
[editovat | editovat zdroj]Operace Lítání
[editovat | editovat zdroj].jpg)
V reakci na teroristické útoky palestinských Arabů v Izraeli byly podnikány tvrdé vojenské odvety a roku 1978 byla v reakci na teroristický útok Fatahu v Tel Avivu zahájena operace Lítání.[4] Během ní izraelské vojenské jednotky pronikly do Libanonu a obsadily jeho území až po řeku Lítání.[4] Při této operaci se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo úspěšně zatlačit vojenské síly OOP severně za tuto řeku.[4] Libanonské protesty u OSN vedly posléze k vytvoření mírových sil UNIFIL (United Nations Interim Force in Lebanon) a izraelskému stažení z obsazených území.[4]
Bezpečnostní zóny
[editovat | editovat zdroj]Na jihu Libanonu byly vytvořeny bezpečnostní zóny, v nichž si Izrael zachoval nepřímou kontrolu i nadále, díky podpoře Jiholibanonské armády.[4] Situace se začala komplikovat roku 1981, kdy došlo k vnitřním soubojům uvnitř Libanonu a zesílení teroristických útoků na Izrael.[4] V červenci téhož roku se podařilo dojednat krátké příměří.
Třetí fáze (1982–1983)
[editovat | editovat zdroj].jpg)
V Izraeli zaznívaly hlasy, že by měla být podniknuta rázná opatření proti teroristickým útokům na severu země. Jako záminka se nakonec našel útok na izraelského velvyslance Šlomo Argova v Londýně, který se stal 3. června 1982.[5]
První libanonská válka
[editovat | editovat zdroj]
Druhý den nato zahájily IOS operaci Mír pro Galileu, později známou jako první libanonská válka.[5] Izraelské letectvo zahájilo bombardování velitelství OOP v Bejrútu a obrněné divize postupovaly do vnitrozemí.[5] Namísto původního plánu pouze zatlačit jednotky OOP bylo nakonec uskutečněno vypuzení OOP ze země.[5] Poté, co Izraelci dorazili k Bejrútu, došlo na jeho obléhání a soustavné dělostřelecké ostřelování.[5] Tato operace přinesla řadu hlasité kritiky, a to jak mezinárodní, tak izraelské. Díky americkému diplomatovi Philipu Habibovi se podařilo vyjednat odchod OOP ze země, který se uskutečnil 22. srpna 1982 pod mezinárodním dohledem.[5] V zemi byly rovněž rozmístěny mezinárodní síly.[5]
Masakr v Sabře a Šatíle
[editovat | editovat zdroj]I po ukončení bojů se objevovaly násilnosti, z nichž nejvážnější bylo zavraždění libanonského prezidenta a vůdce křesťanských falangistů Bašíra Džumaila palestinskými muslimy.[6] V reakci na to vnikly jednotky falangistů do zmíněných palestinských uprchlických táborů, kde jako pomstu povraždili uprchlíky.[6]
Vznik Hizballáhu
[editovat | editovat zdroj]Na konci roku 1982 vyslal Írán své tajné agenty do Libanonu za účelem vytvoření revolučního islámského hnutí v zemi. Skupina radikálních šíitských muslimů vedených svými náboženskými duchovními se stala základem Hizballáhu, organizace, jejímž cílem bylo vytvořit v Libanonu zmítaném občanskou válkou teokratickou vládu na íránský způsob a následně vytvořit podobnou vládu v celém arabském světě. V průběhu let se Hizballáh stal součástí libanonského politického procesu, ale též organizací, která se pro dosáhnutí svých cílů neštítí ani teroru.
Čtvrtá fáze (1984–1989)
[editovat | editovat zdroj]V druhé polovině 80. let docházelo nadále k eskalaci konfliktů, za kterými stál Hizballáh.[6] Docházelo k bombovým útokům a sebevražedným atentátům.[6] Období 80. let se rovněž označuje jako období chaosu, kdy v zemi působilo na 40 teroristických organizací, měla dvě vlády a žádného prezidenta.[6] Za ukončení občanské války se pokládá tzv. Taífská dohoda, která byla z popudu Ligy arabských států uzavřena 22. října 1989 v Saúdské Arábii.[6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f g ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 151–152. [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
- ↑ a b c d e f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 153-154
- ↑ Jureidini, McLaurin, and Price, Military operations in selected Lebanese built-up areas (1979), Appendix B, B-2
- ↑ a b c d e f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 155
- ↑ a b c d e f g Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 157
- ↑ a b c d e f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 158-159
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Libanonská občanská válka na Wikimedia Commons
