Ke genealogii zdravého rozumu

Ke genealogii zdravého rozumu Petr Glombíček Praha 2020 Tato publikace byla vydána s finanční podporou grantu poskytnutého Grantovou agenturou České republiky, č. GAČR 17-06904S, s názvem Meze rozumu ve věku rozumu, řešeného na Filosofickém ústavu AV ČR, v. v. i. Recenzenti: doc. James Hill, Ph.D. doc. RNDr. Josef Moural, CSc. © Petr Glombíček, 2020 © Filosofický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i., 2020 © Togga, 2020 ISBN 978-80-7476-196-6 Obsah Předmluva: Obrazy z dějin filosofických reflexí zdravého rozumu v raném novověku 7 I. Kořeny novověkých koncepcí v antické filosofii 17 Aristotelův pojem zdravého rozumu 17 Seneca: dobrá mysl 43 II. Světlo přirozenosti 71 René Descartes: rozvoj schopnosti soudit 71 George Berkeley: přirozené světlo rozumu 90 III. Společenství 115 Giambattista Vico: sdílené stanovisko 115 Lord Shaftesbury: vzájemnost 136 IV. Smyslovost 173 Skotská škola common sense 173 Okres na severu: jak se ve Skotsku rozšířil zdravý rozum 203 V. Kant, jeho vzory a dědicové 227 Zdravý rozum u Kanta 227 Dva příklady Kantových čtenářů a závěrečné shrnutí 255 Seznam literatury 285 Summary 297 Jmenný rejstřík 301 Předmluva: Obrazy z dějin filosofických reflexí zdravého rozumu v raném novověku Vědomá práce s nějakým pojmem zdravého rozumu vypadá jako slibný kandidát přímo na definici filosofie. I kdybychom zůstali u představy zdravého rozumu jako něčeho, co má vedle normativity také silnou pozitivní vazbu na většinové mínění brané jako očividné, pak bude pořád patřit aspoň reflexe takového pojmu k filosofii od předsókratovských časů. V osmnáctém století jako by se filosofická reflexe zdravého rozu mu coby svébytného fenoménu, který si mimo jiné zaslouží vlastní jméno, neboť nemusí být totožný ani s rozumem jako takovým, ani s přesvědčeními sdílenými prostými lidmi, rozvinula více než kdy předtím. Když čteme tehdejší texty, jež využívají výrazy jako „com mon sense“, snadno se nám stane, že do nich budeme se samozřej mostí promítat naše současné rozumění, ve kterém bývá zásadní to, co už Immanuel Kant pohrdavě označil za „mínění davu“. Půjde o pojem, k jehož rozšíření ve filosofii přispěli autoři jako G. E. Moo re, Ludwig Wittgenstein, ale také třeba Edmund Husserl. Když se ve filosofii posledních sto let zmíní zdravý rozum, nejspíše se míní přesvědčení, jež berou za hotovou věc obyčejní lidé na ulicích. Jak si ukážeme, když vyjdeme z takového pojetí, snadno nás postihne Ke genealogii zdravého rozumu 7 interpretační slepota, jaká zachvátila už Kanta při četbě zpráv o skotských filosofech jeho doby. Nedorozumění tedy nepramení jen v časovém odstupu, byť takové případy samozřejmě najdeme. Věrohodnější než příliš jednoduché vysvětlení časovou nebo místní vzdáleností, případně jazykovou růzností je dlouhodobý pojmový zmatek. Když lord Shaftesbury v roce 1709 uváděl téma zdravého rozumu do anglicky psané filosofie, napsal: „Dlouho jsme se, jak víte, bavili o morálce a náboženství. A když se tak ozývaly rozmanité názory, jež pak různé strany velmi živě a bystře hájily, tu a tam si ten či onen dovolil dovolat se common sense. Každý takové odvolání připouštěl a byl hotov mu čelit. Každý si byl zcela jistý, že common sense stojí na jeho straně. Ale když došlo na věc a daná záležitost se dostala před porotu, nedal se vynést žádný soud. Zúčastněné strany byly ovšem stále stejně připraveny přijít při nejbližší příležitosti se stejným poukazem znovu. Nikdo nezpochybnil autoritu této soudní stolice, dokud gentleman, u kterého nikdy nikdo nepo chyboval, že má všech pět pohromadě, společnost zcela vážně nepožádal, zda by mu neřekla, co common sense vlastně je.“1 1 „We had been a long while entertain’d, you know, upon the Subject of Morality and Religion. And amidst the different Opinions started and maintain’d by several of the Partys with great Life and Ingenuity; one or other wou’d every now and then take the liberty to appeal to COMMON SENSE. Every -one allow’d the Appeal, and was willing to stand the trial. No -one but was assur’d Common Sense wou’d justify him. But when Issue was join’d, and the Cause examin’d at the Bar, there cou’d be no Judgment given. The Partys however were not less forward in renewing their Appeal, on the very next occasion 8 Předmluva Máme před sebou dobře známou situaci. Debatéři se odvolávají na zdravý rozum, a to především ve chvíli, kdy jim dojdou argu menty. Ostatní obvykle uznávají autoritu zdravého rozumu, ale odkaz na něj stejně spory neurovnává, což kupodivu nepřipraví zdravý rozum o jeho postavení poslední odvolací instance v dalších sporech. Navíc ještě zúčastnění posléze zjistí, že se neshodnou ani v otázce, nač se odvolávají jako na posledního arbitra řešení sporů. S pojmem zdravého rozumu se pojí (pro filosofická témata pří značné) pokušení vzít od počátku za hotovou věc, že samozřejmě dávno víme, oč jde. Pak bychom mohli pod pláštíkem jeho analýz představit svůj světonázor, epistemologii, etiku nebo jazykové in tuice, případně oslavit své oblíbené autory a pohanět ty protivné. Mohli bychom totiž zavést nějaký takový pojem, rozebrat jej s ohle dem na nějakou filosofickou disciplínu, případně na přehledu dějin jeho uplatňování rozlišovat, kdo mu rozuměl a kdo ne. Samozřejmě těžko filosofovat z absolutního počátku. Nikdo nejsme bez pojmů, předsudků a preferencí. Ale prostá zvědavost, spojená s překvapením, jakým se při čtení nevyhne nikdo, kdo ještě neví vše, nás může přivést k uznání, že zdravý rozum byl pojímán víc než jedním způsobem, ba že není od začátku úplně jasné, jakému pojmu zdravého rozumu dát přednost, nemluvě už which presented. No -one wou’d offer to call the Authority of the Court in question; till a Gentleman, whose good Understanding was never yet brought in doubt, desir’d the Company, very gravely, that they wou’d tell him what Common Sense was.“ Anthony Ashley Cooper, the third Earl of Shaftesbury, Characteristicks of Men, Manners, Opinions, Times, with a forward by Douglas Den Uyl (in three volumes), Indianapolis: Liberty Fund, 2001 (dále Shaftes bury, Characteristicks), sv. 1, s. 50. Ke genealogii zdravého rozumu 9 o jazykovém zmatku, jaký se k tématu váže. Nemusíme si nakonec být jistí, jak se to má s identitou pojmu pod různými názvy a v růz ných jazycích nebo v různé době. A obdobně se věc má s trvalostí významu jednoho jazykového výrazu. Na nejznámějším příkladu anglického výrazu „common sense“ je snad (přinejmenším z ná sledujících kapitol) zřejmé, že jej různí autoři nepoužívají vždy ve stejném smyslu. Mohli bychom si ovšem jeden z těchto smyslů vybrat a sledovat jej nezávisle na jazykovém výrazu. Ale spletité podhoubí vztahů slov a pojmů má pro zvědavce, který se snadno udiví, neodolatelné kouzlo. Předložená kniha přinejmenším na první pohled postrádá me todologickou kázeň nebo jednotu a snad nemá ani jasně formulo vané téma. Nevymezí jasně zkoumaný pojem, aby jej následně ana lyzovala nebo stopovala jeho rodokmen. Zrovna tak nejde o práci z historické lingvistiky, která by se opřela o jazykový výraz, aby sledovala proměny zacházení s ním. Čtenář by měl být hned na začátku varován, že se mu nedostane uceleného obecného vysvět lení, co je zdravý rozum. Také mu nebude vyprávěna kapitolka ze života absolutního ducha, pojednávající o vzestupu, pádu, povýšení či ztrátě skutečného zdravého rozumu. Nepodíváme se také, jak s nějakým výrazem nebo pojmem na kládali básníci, obchodníci, vojáci, úředníci, novináři nebo kroni káři. Budeme sledovat, jak s ním zacházeli filosofové. Konkrétně představíme výseky práce několika vybraných filosofů, převážně z osmnáctého století. A uvidíme, že ani oni sami nebrali soulad svého využití zkoumaného výrazu s jeho užíváním v běžné řeči své doby vždy za samozřejmou věc. Půjde o autory, kteří explicitně využívali nějaký pojem zdravého rozumu, obvykle pojem v jejich 10 Předmluva době ne zcela běžný, a to způsobem výrazným či vlivným. O šesti hlavních autorech, kterým jsou věnovány samostatné kapitoly, můžeme říci, že svým pojmem zdravého rozumu zásadně ovlivnili další filosofickou reflexi zdravého rozumu. Každý z nich pracuje s vlastním pojetím zdravého rozumu. Liší se nejen od ostatních probíraných autorů a podle všeho také od běžného dobového úzu. Zdravý rozum tak pro tyto autory představuje výslovný námět jejich práce. Konstruují vlastní koncepci zdravého rozumu pro uplatnění ve filosofii a zároveň obvykle věnují jistou pozornost obhajobě souladu zkonstruovaného pojmu s běžnou praxí. Všichni tedy představují výrazné příklady zacházení s pojmem zdravého ro zumu ve filosofii, navíc během poměrně krátkého časového období. Svébytnost jejich koncepcí – jak vzájemná odlišnost, tak odlišnost od běžného pojmu – je tak o to pozoruhodnější. Zdravý rozum totiž nebyl ve filosofii po většinu raného novověku doktrinálním prvkem, na kterém by se točily živé diskuse, v nichž by se chtěli jednotliví autoři blýsknout originalitou nebo dobře opevněnou po zicí. Živým tématem ovšem po celou dobu byla povaha racionality, vztah k univerzitním, theologickým nebo obecněji náboženským či politickým, respektive mocenským autoritám. V distanci k nim se u našich autorů objevuje odkaz na zdravý rozum. U René Descarta je to ještě především ve vztahu k běžnému ši roce sdílenému postoji, který ovšem může v jednotlivých případech zahrnovat etablované nauky včetně theologických. Georgi Berke leymu jde už především o distanci k etablované učenosti, filosofické i theologické, a běžně rozšířená stanoviska (vnímaná Berkeleym jako mylná) jsou až na druhém místě. U Giambattisty Vica se téma objevuje také v distanci k akademické autoritě, ale v její roli už Ke genealogii zdravého rozumu 11 (podobně jako předtím omezeně také u Berkeleyho) vystupuje kar tezianismus, jehož pojetí racionality s návaznou koncepcí výchovy Vico kritizuje. Podobně u lorda Shaftesburyho vystupuje nárok zdravého rozumu primárně v konfrontaci s Hobbesovou teorií společenských vztahů, potažmo pak s koncepcemi, jež Shaftesbury chápe jako racionalizující konstrukty, jež společnost interpretují jako soubor kalkulujících sobců – oproti jeho návrhu založeném na pojmu bezprostřední vzájemné náklonnosti. Thomas Reid pak staví nárok zdravého rozumu, koncipovaného tentokrát jako souzení o smyslově názorném, do kontrastu s komplexní sofistikovanou teorií založenou na dlouhých úsudcích, jež se vzdalují smyslové názornosti. Poslední z ústřední šestice, Immanuel Kant, se na rozdíl od uvedených autorů nedovolává zdravého rozumu jednoznačně pozitivně. Naopak, staví zdravý rozum (pochopený ovšem jako většinové mínění) proti nároku skutečné filosofie, ať už spekula tivní, nebo proti svému vlastnímu projektu tzv. kritické filosofie. Kladnější roli sehraje v Kantově filosofii až tzv. estetický zdravý rozum: mínění sdílené elitou nadanou zvláštními kompetencemi. Soud této privilegované skupiny bude Kant konfrontovat především s líným relativismem široce sdíleného mínění, nevnímavého ke kráse a jejím nárokům. Nezůstaneme ovšem u filosofických teorií in abstracto. Naopak, neustále budeme mít na zřeteli nejen otázku, vůči jaké filosofické pozici se v jednotlivých případech nárok zdravého rozumu vzná ší, ale také otázku, kde ten který autor ke svému pojetí zdravého rozumu přišel. Proto se na začátku probírají na dvou příkladech antické kořeny představených raně novověkých koncepcí. Cílem tady nemohou být komplexní dějiny filosofických reflexí zdravého 12 Předmluva rozumu. Ale Aristotelés nám především díky své systematičnosti a šíři zájmů poslouží jako pozadí, na kterém budeme moci jasněji uvažovat o tom, co následovalo. Seneca s několika dalšími římský mi autory poslouží stejnému cíli v omezenějším okruhu, zvláště s ohledem na Descartův projekt, a potom v největší míře k pocho pení historického pozadí Vicovy koncepce. Snahou bylo zůstat u nejmenšího možného vykračování za obzor raného novověku. Ilustrativnost obou antických kapitol snad tento úvodní exkurs ospravedlní. V jednotlivých kapitolách se potom objeví podobné menší ex kursy opakovaně, tentokrát už bez přesahu mimo osmnácté století. Cílem bude lépe porozumět představeným koncepcím díky motiva ci jednotlivých autorů v bezprostředním dobovém kontextu. Pře devším prudký rozvoj zájmu o téma zdravého rozumu ve skotské filosofii, kdy se tento pojem na chvíli stal zásadním doktrinálním prvkem a námětem sporů, si vysvětlení žádá. Díky odkazu na Rei dovy učitele Alexandra Gerarda a George Turnbulla uvidíme jed nak, jak se problematika traktovaná pomocí pojmu common sense dostala do ohniska pozornosti Thomase Reida a jeho souputníků, jednak porozumíme lépe ohnivému ohlasu, jaký vyvolala. Zároveň díky Francisi Hutchesonovi a lordu Shaftesburymu uvidíme širší kontext nástupu módy termínu „common sense“. A konečně, celé pojednání skotské filosofie, díky níž se zdravý rozum stal sku tečnou intelektuální módou, nakonec nejlépe vysvětluje Kantův (ambivalentní) zájem o téma. A podobně v kapitole o Shaftesburym uvidíme, jak se termín „common sense“ s odpovídajícím pojmem stal explicitním námětem filosofického psaní – a zřejmě z velké části díky popularitě Shaftesburyho knihy následně módou v anglicky Ke genealogii zdravého rozumu 13 psané filosofii – původně na základě několika nahodilých drobností v osobních vztazích a způsobu vedení diskuse. Už na Aristotelově práci se před námi rozvine panorama pojmů, které plodně žijí vedle sebe bez směřování k nějaké redukci, a do konce se doplňují do plastického znázornění něčeho jednotného. Jde zaprvé o pojem praktické soudnosti, tedy rozvahy, později v probíraném kontextu osmnáctého století zřejmě pojem vyjad řovaný v běžném použití výrazu „common sense“ v dobové ang ličtině. Už u Aristotela také k této rozvaze patří správný pojem předmětu rozhodování. Vedle rozhodování se naše téma objeví při pojednávání smyslového vnímání jako schopnost soudit v oblasti smyslově názorného. A konečně je zde pojem zdravého rozumu klíčový pro teorii řečnictví, totiž pojem věrohodnosti. Ta se váže na konsensus, a to buď široký, nebo elitní. Římská tradice přidá ještě pojem zdravého rozumu jako teoretické soudnosti a zdůrazní moment přítomný už u Aristotela – zdravý rozum jako naplnění lidské přirozenosti. Raný novověk pak tento vějíř otevře po staletích v odlišné si tuaci znovu. U Descarta a Berkeleyho uvidíme projekt naplnění lidství prostřednictvím rozvoje souzení v teoretické oblasti. Vico se Shaftesburym proti tomu postaví nárok vyvážit teoretizující sklon návratem k bezprostřední citovosti a vzájemnosti v praktické sféře. Autoři tzv. skotské školy zase znovu zvednou prapor zdra vého rozumu v oblasti smyslového poznání. U Kanta se tématika smyslovosti spojí s otázkou role konsensu, a to jak širokého, tak elitního. V závěru se krátce podíváme na využití Kantovy koncep ce u dvou pozdějších autorů se silným důrazem právě na sociální realizaci lidství. 14 Předmluva Předložená kniha tedy neilustruje na proměně pojímání zdra vého rozumu nějakou proměnu lidského ducha, společnosti či fi losofie v raném novověku. Nenachází také za rozmanitostí jednotu v nějakém správném nebo scelujícím pojmu zdravého rozumu. Nestaví probírané autory na piedestal jako geniální vizionáře, ani je jinak nekádruje. Pokouší se ovšem o porozumění jejich stanovis kům, motivům a stylům psaní s cílem podat interpretaci, ve které by se vykládaní autoři poznali a mohli ji akceptovat. Výsledkem pak vcelku pochopitelně není výklad metafyzicky nebo historicky monumentální, ale snad stále užitečný, a to nejen jako příspěvek historický, ale také filosofický, nakolik je relevantní upozornění, že důvěrně blízký zdravý rozum má a měl víc než jednu tvář. 15