Location via proxy:   [ UP ]  
[Report a bug]   [Manage cookies]                
Přeskočit na obsah

Engelbert Dollfuss

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Engelbert Dollfuss
Engelbert Dollfuss v roce 1933
Engelbert Dollfuss v roce 1933
Rakouský kancléř
Ve funkci:
20. května 1932 – 25. července 1934
PrezidentWilhelm Miklas
PředchůdceKarl Buresch
NástupceKurt Schuschnigg
Ministr zahraničí Rakouska
Ve funkci:
1932 – 1934
PředchůdceKarl Buresch
NástupceStephan Tauschitz
Ministr zemědělství a lesnictví Rakouska
Ve funkci:
1931 – 1934
PředchůdceAndreas Thaler
NástupceErnst Rüdiger Starhemberg
Předseda Vlastenecké fronty
Ve funkci:
1933 – 1934
Předchůdcestrana vznikla
NástupceErnst Rüdiger Starhemberg
Stranická příslušnost
ČlenstvíKřesťansko-sociální strana
Vlastenecká fronta
Narození4. října 1892
Texingtal
Úmrtí25. července 1934 (ve věku 41 let)
Vídeň
Příčina úmrtístřelná rána
Místo pohřbeníEngelbert Dollfuss's grave
ChoťAlwine Dollfuß
DětiEva Dollfuss
Alma materVídeňská univerzita
Profesepolitik, diplomat, advokát a voják
Náboženstvíkatolicismus
OceněníVojenský záslužný kříž 3. třídy
Vojenský záslužný kříž
Karlův vojenský kříž
CommonsEngelbert Dollfuß
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Engelbert Dollfuss (německy psáno Dollfuß; 4. října 1892 Texingtal – 25. července 1934 Vídeň) byl rakouský meziválečný politik a státník. Pro jeho výšku (151 cm) a způsob vlády mu bylo posměšně přezdíváno „Milimetternich“. Podlehl atentátu v rámci pokusu o nacistický puč.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z malorolnické rodiny z dolnorakouské oblasti Mostviertel. Coby nábožensky založený mladík studoval nejprve v kněžském semináři, poté na právnické fakultě Vídeňské univerzity a nakonec studoval národní hospodářství na univerzitě v Berlíně.

Během první světové války byl nejprve odmítnut při žádosti o přijetí do armády kvůli velmi malé postavě, ale později byl přijat a poslán na italskou frontu do Alp, kde se v závěru války dostal do zajetí. Po první světové válce získal ještě doktorát práv.[1]

Kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Po válce pracoval jako sekretář rolnické asociace na ministerstvu zemědělství. V roce 1927 se stal ředitelem zemědělské obchodní komory pro Dolní Rakousko a v roce 1930 byl jako člen konzervativní Křesťanské sociální strany jmenován prezidentem rakouských federálních železnic. Rok na to byl jmenován ministrem zemědělství a lesů.[1]

Engelbert Dollfuss (okolo roku 1930)
Engelbert Dollfuss (okolo roku 1930)

Jako hluboce věřící katolík a konzervativec se inspiroval svým předchůdcem Ignazem Seipelem a ideologem Othmarem Spannem a vycházel z přesvědčení, že Rakousko může být vyvedeno z hospodářské a politické krize pouze zavedením stavovského státu. Takto uspořádaný stát měl postavit hráz nacismu, komunismu a dokonce i sociální demokracii.[1]

Kancléřem

[editovat | editovat zdroj]

Rakouským kancléřem se stal 20. května 1932 jako představitel pravicově koaliční vlády. Zároveň se také stal ministrem zahraničí. Jeho protiinflační opatření byla v tehdejším meziválečném Rakousku velmi nepopulární a Dollfuss brzy na to rozpustil parlament a vládl pomocí dekretů. Tento postup ospravedlňoval jako nutné opatření vůči vzrůstajícímu vlivu nacistů v Rakousku, kterého se obával. Také vyřadil z činnosti ústavní soud a udržoval si dohled nad tiskem. Dále následoval zákaz veřejných shromáždění a také zákaz komunistické strany i sociálnědemokratického Schutzbundu.

V srpnu 1933 vytvořil monopolní vládní stranu na podporu svého režimu zvanou Vaterländische Front (Vlastenecká fronta) a sloučil Křesťanskou sociální stranu s polovojenským a nacionalistickým Heimwehrem.

Bylo zřejmé, že v příštích volbách by nacisté získali většinu a Rakousko by přestalo existovat jako stát a připojilo se k Německu (což se později skutečně stalo). Aby tomu zabránil, zakázal Dollfuss v červnu 1934 rakouskou NSDAP.[2]

Nově jmenovaný rakouský kancléř Engelbert Dollfuss (uprostřed bez klobouku). Napravo je prezident republiky, Wilhelm Miklas, vlevo poslanec Leopold Kunschak.

Poslední chvíle Dollfussova života

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Červencový puč.

Dne 25. července 1934 vnikla skupina osmi rakouských nacistů do budovy kancléřství a po delší honičce, kdy kancléře honili po různých kancelářích, ho dostihli a dvěma ranami z revolveru jej postřelil vyškovský rodák Otto Planetta.

Zraněného Dollfusse donesli do jedné z kanceláří a položili ho na pohovku. Ležel v ní skoro čtyři hodiny a smrtelně krvácel. Nikdo mu nepomohl. Do místnosti vešel ministr vnitra Emil Fey, aby jej přesvědčil k souhlasu s nástupnictvím bývalého hejtmana Štýrska a velvyslance v Itálii Antona Rintelena do funkce kancléře. Dollfuss poté ztratil vědomí a zemřel.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Jan Křen: Dvě století střední Evropy. Praha 2005. s. 427.
  2. ↑ Křen, s. 428

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Bauman, Vladimír & Hladký, Miroslav První zemřel kancléř, Praha, 1968
  • Brožek, Otakar & Horský, Jiří, Na dně byla smrt, Praha, 1968
  • Busshoff, Heinrich, Das Dollfuß-Regime in Österreich (Berlin: Duncker & Humbolt, 1968)
  • Dollfuss, Engelbert, Dollfuß schafft Arbeit [Pamphlet] (Heimatdienst, 1933)
  • Ender, D, Die neue österreichische Verfassung mit dem Text des Konkordates(Wien/Leipzig: Österreichischer Bundesverlag, 1935)
  • Gregory, J. D., Dollfuss and his Times (Tiptree: Hutchinson & Co. Anchor, 1935)
  • Heiden, Konrad: Jeden muž proti Evropě.Praha 1937.
  • Křen, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha 2005.
  • Maass, Walter B. Assassination in Vienna, Charles Scribner's Sons, New York
  • Maleta, Alfred, Der Sozialist im Dollfuß-Österreich (Linz: Preßverein Linz, 1936)
  • Messner, Johannes, Dollfuß (Tyrolia, 1935)
  • Messner, Johannes, Dollfuss: An Austrian Patriot (Norfolk, Virginia: IHS Press, 2003)
  • Miller, James William: Engelbert Dollfuss als Agrarfachmann: eine Analyse bäuerlicher Führungsbegriffe und österreichischer Agrarpolitik 1918–1934. Wien, Köln: Böhlau, 1989. ISBN 3-205-05141-6.
  • Moth, G., Neu Österreich und seine Baumeister (Wien: Steyrermühl-Verlag, 1935)
  • Österreichischer Bundespressedienst, Der Führer Bundeskanzler Dr. Dollfuß zum Feste des Wiederaufbaues 1. Mai 1934 (Österreichischer Bundespressedienst, 1934)
  • Sugar, Peter (ed.) Native Fascism in the Successor States (Seattle 1971)
  • Tálos, Emmerich & Neugebauer, Wolfgang, Austrofaschismus (Vienna: Lit. Verlag, 2005)
  • Walterskirchen, Gudula Engelbert Dollfuß, Arbeitermörder oder Heldenkanzler(Vienna: Molden Verlag, 2004)
  • Weber, Hofrat Edmund, Dollfuß an Oesterreich, Eines Mannes Wort und Ziel (Wien: Reinhold Verlag, 1935)
  • Winkler, Franz, Die Diktatur in Oesterreich (Zürich/Leipzig: Orell Füssli Verlag, 1935)
  • Zweig, Stefan, Die Welt von Gestern, eines Dichters von Morgen (Frankfurt am Main/Bonn: Athenäum, 1965)

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Kancléři Rakouska
První republika
Karl Renner (1918–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Johann Schober (1922) • Ignaz Seipel (1922–1924) • Rudolf Ramek (1924–1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Carl Vaugoin (1930) • Otto Ender (1930–1931) • Karl Buresch (1931–1932) • Engelbert Dollfuss (1932–1934) • Kurt Schuschnigg (1934–1938) • Arthur Seyß-Inquart (1938)
Státní znak Rakouska
Státní znak Rakouska
Druhá republika
Karl Renner (1945) • Leopold Figl (1945–1953) • Julius Raab (1953–1961) • Alfons Gorbach (1961–1964) • Josef Klaus (1964–1970) • Bruno Kreisky (1970–1983) • Fred Sinowatz (1983–1986) • Franz Vranitzky (1986–1997) • Viktor Klima (1997–2000) • Wolfgang Schüssel (2000–2007) • Alfred Gusenbauer (2007–2008) • Werner Faymann (2008–2016) • Reinhold Mitterlehner (2016) • Christian Kern (2016–2017) • Sebastian Kurz (2017–2019) • Brigitte Bierleinová (2019–2020) • Sebastian Kurz ( 2020–2021) • Alexander Schallenberg (2021) • Karl Nehammer (od 2021)
Ministři zahraničí Rakouska
Habsburská monarchie
Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804)
 Znak Rakouska
Rakouské císařství
Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867)
Rakousko-Uhersko
Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918)
První Rakouská republika
a Rakouský stát
Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938)
Druhá Rakouská republika
Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021)
Fašismus a nacismus
Ideje
Lidé
Hnutí
Historie
Související
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Engelbert_Dollfuss&oldid=24365595“