Cecco Angiolieri

"Il tema politico non è sicuramente centrale nel corpus poetico di Cecco Angiolieri. Dei numerosi sonetti di attribuzione certa, i temi che ricorrono frequentemente sono legati al filone amoroso con Becchina e a quello antipaterno; e in misura minore ai temi della
povertà e della malinconia. Eppure, anche se il filone politico non è esplicitamente trattato da Cecco come lo è invece da poeti come Rustico Filippi (A voi che ve ne andaste per paura) o ancora più incisivamente da Pietro dei Faitinelli, è pur tuttavia presente in
modo velato in alcuni dei suoi sonetti. I sonetti che trattano il tema dell’esilio possono, infatti, essere letti non solo riferendosi a un topos letterario ben definito, ma soprattutto in chiave politica, perché l’esilio emerge dalla realtà storica di un autore, che la rievoca comunicando la propria esperienza drammatica personale.

In questo studio tratterò il tema della politica nella poesia di Cecco Angiolieri, accostando ai testi poetici la loro realtà storica coeva e utilizzando fonti di archivio che si riferiscono alla biografia del poeta e fonti statuarie pertinenti alla pratica poetica del vituperium nella Siena del Duecento e del Trecento. Con la mia ricerca spero di incoraggiare il lettore non solo ad esplorare in generale l’aspetto storico e culturale dei sonetti comico-realisti, ma anche a valutare in particolare la presenza del tema dell’esilio e della politica in uno dei più studiati autori comici medievali italiani.

Lo studio include anche nuovi ritrovamenti e revisioni biografiche e storiche inedite sulla vita di Cecco Angiolieri reperite dall'Archivio di Stato di Siena.

A partir de los comentarios y ciertos ejercicios de traducción, en este trabajo se estudia la reescritura del poema «Quei che vorrebbe fare se…» de Cecco Angiolieri por parte de Luis Alberto de Cuenca («Soneto amoroso con estrambote, enmendando la plana a Cecco Angiolieri»), que constituye un ejemplo perfecto de su poética alegre.

In my project I take a new approach to invective and comic poetry in Italy during the thirteenth and fourteenth centuries. Although medieval invectives create a productive tension between historical facts and fiction, and between savage blame and humor, modern criticism has generally viewed this poetry as disengaged from concrete issues, interpreting it as a marginal form of recreation, subversive but with minimal ethical weight. I argue, instead, that these comic texts are rooted in and actively engaged with the social, political, and religious conflicts of their time. Political invective has a dynamic ethical orientation that is mediated by a humor that disarms excessive hostility against (and from) its individual targets, providing an opening for dialogue. I explore medieval comic poems by Rustico Filippi, Cecco Angiolieri, Folgore da San Gimignano, and Pietro de’ Faitinelli, and show what they can add to our understanding of Dante’s Comedy.

Disertační práce Svět italské komicko-realistické poezie mapuje převážně v chronologickém řazení italskou poezii, která bývá nazývána jako „giocosa“ či „comico-realistica“ – v českém překladu nejlépe poezie komicko-realistická. Postupně jsou analyzovány základní tematické okruhy a jednotlivá topoi tohoto žánru a na příkladech jsou prokazovány teze týkající se existence, charakteristiky a kvality tohoto žánru a komična v něm obsaženého.
Po úvodu následuje analýza komicko-realistické poezie prvního období, kdy zažívala značný rozkvět, tedy první poloviny 14. století, zahrnující přibližně léta 1280–1340. Po analýze některých sonetů Rustica di Filippi, považovaného za emblematického zakladatele žánru na italském území, se rozbory věnují postupně tématům, jako je bachtinovské obrácení hodnot a zdánlivý protest proti světu, chudoba a peníze, žena a antistilnovismus v sonetech většího počtu básníků tohoto období, z nichž nejtypičtější je Cecco Angiolieri. Nejsou opomenuta ani témata s realističtějším ukotvením, především pak sonety s náboženskou a politickou tematikou. Značná pozornost je také věnována otázce autobiografie či pseudoautobiografie v komicko-realistických textech. Na základě rozboru díla Folgora da San Gimignano a jeho „protějšku“ Cenne da la Chitarra je pak vznesena otázka, nakolik je tento žánr pružný a kde jsou (a zda vůbec existují) jeho hranice.
V následující kapitole je v krátkosti představena ta část díla Danta Alighieriho, bezpochyby největšího italského básníka přelomu středověku a renesance, která byla do určité míry ovlivněna komicko-realistickým proudem. Jako vrchol Dantovy inspirace tímto žánrem je shledáno Peklo Božské komedie, kde jsou nejčastěji použita nejenom témata této poezii vlastní, ale především jazyková šíře, pro jiné typy básnění nebývalá. Jsou zmíněny i sonety dalších stilnovistů, které lze považovat za součást komicko-realistické poezie, analýze je podroben především společný topos vituperium in vetulam.
V disertační práci je načrtnuta i otázka tematické příbuznosti komicko-realistické poezie a novelistiky, na příkladech je pak analyzována značná blízkost traktovaných příběhů i forma komična v nich obsažená.
Po krátké odbočce k básníkům první poloviny Quattrocenta je hlavní důraz věnován druhému velkému období rozkvětu komicko-realistické poezie na florentském dvoře Lorenza Medicejského v druhé polovině 15. století. Zde, přestože již básníci mají větší poetickou svobodu a nejsou pevně svázáni kánony komického žánru jako básníci století předchozího, inspirují se často tímto typem skládání a v jejich díle je možné se setkat s texty, které mají s komicko-realistickou poezií předchozího období mnoho společného. To je prokázáno především na analýzách drobných sonetů a Morgantovi Luigiho Pulciho či na „nenciovských“ skladbách Pulciho a Lorenza Medicejského (Nencia da Barberino, Becca di Dicomano). Velká pozornost je věnována Lorenzově karnevalové tvorbě (karnevalové zpěvy), vývoji karnevalu v průběhu zkoumaného období a tezím navrženým M. M. Bachtinem, týkajícím se fenoménu karnevalové smíchové kultury středověku a renesance. Bachtinovy myšlenky jsou zde nazírány z pohledu současného bádání a je konstatován jak jejich přínos, tak i určitá problematičnost.
V závěru je shrnuta koncepce celé práce a hlavní teze, které byly prokázány na základě výše zmíněných analýz. Je zde také naznačený následný vývoj komicko-realistického proudu v dalších, v práci netraktovaných obdobích.

I sonetti ad oggi riconosciuti come angioliereschi possiedono una notevole varietà di espressione e una vivace pluralità di ispirazione finora mai messe in luce. L’originalità della poesia comica dell’Angiolieri, volentieri aperta allo scherno giullaresco e non appiattita sull’autoritratto di meschino e frustrato gaudente resta tuttora da scoprire, in particolar modo per quel che riguarda le rime d’amore, spesso lontane dall’appiattimento parodico e piuttosto animate dalla rappresentazione di una scellerata e pur fervida voluttà.

Both in Provençal and Italian lyric traditions, short metrical forms (respectively cobla and sonnet) were used to develop various themes and styles as an alternative to the more standardised courtly genres. In the second half on the Thirteenth Century and in the first half of the Fourteenth, Troubadours’ chansonniers containing collections of coblas were circulating in Tuscany, the region were Italian comic poetry first raised. Since late Medieval Tuscan lectors of lyric poetry could read both these kinds of poetry, it is interesting to point out similarities and differences between these two traditions, focusing not only on the thematic point of view, but also on the forms of their presence in manuscript traditions. This kind of study will make it possible to better understand the function of these texts in the expectations of Tuscan public, and to define more precisely their role in Provençal and Italian system of lyric genres.

Questo libro affida a otto giovani studiosi altrettanti capitoli sulla storia del sonetto, il genere metrico più diffuso nella tradizione lirica italiana ed europea. Ciascuno degli autori si occupa di un poeta o di una stagione di quella vicenda, dai Siciliani al Manierismo, e mette a fuoco la fisionomia della forma sulla base di parametri coerenti e omogenei. In tal modo la “grammatica” del sonetto individuata in un canzoniere, o in un gruppo di canzonieri, finisce per diventare un fatto storicamente rilevante, un singolo punto che prende senso perché parte di un sistema in divenire, che lo ingloba e insieme lo trascende, e che coincide, appunto, con la tradizione storica di questo metro. Tanto che il disegnare quel sistema per intero, nello spazio e nel tempo, potrebbe essere indicato come l’orizzonte ideale cui questo tipo di ricerche tende.